16.2.2019 | Svátek má Ljuba


SPOLEČNOST: Proč nevolím prezidenta

24.1.2013

Někteří mí japonští známí se mě ptali, jestli budu také volit prezidenta. Zpočátku mě jejich znalost českých vnitropolitických poměrů překvapila, ale když jsem v televizi viděl v průběhu tří týdnů asi pětkrát šot s Tomiem Okamurou, došlo mi to. Účast jejich polo- či čtvrtsoukmenovce v prezidentském klání byla po pověstné mackofacce uštědřené parlamentnímu kamaráthovi první ryze vnitrostátní politická záležitost, které se japonská média naší zemi od sametové revoluce věnovala.

Má odpověď byla záporná. Jako důvod jsem udával nechuť k nadměrnému cestování: Nejprve bych se musel vydat na zastupitelský úřad zažádat o průkaz voliče, po vystavení si pro něj zajet a potřetí a počtvrté se vydat na matku ambasádu odvolit. Podle mého názoru toto vysvětlení bylo dostatečné, do podrobnějšího rozboru důvodů jsem se s poddanými císaře Akihita, kteří prezidentský systém na vlastní kůži neokusili, pouštět nechtěl. Skutečné důvody, proč volbu prezidenta přepouštím svým nadšenějším krajanům, jsou jiné a jsou dva.

Podíváme-li se do historie, zejména té evropské, zjistíme, že funkce prezidenta byla zřízena zpravidla po revolucích, pučích a převratech, které mnohdy i krvavou cestou ukončily staletí trvající vládu feudálních dynastií. Zboření prohnilých systémů a instalace prezidenta ovšem není žádnou zárukou demokracie, jak my, bývalí Východoevropané, dobře víme. Rozhlédneme-li se po Evropě, zjistíme, že poněkud paradoxně si největší doušky demokracie užívají v zemích, kde královské rody vládnou dones - Británie, Holandsko, státy severní Evropy.

Je tedy otázka, zda výměna feudála za prezidenta nutně znamená progresi. Obecně sice platí, že prezident je produktem volebního procesu, kdežto feudálové si předávali trůn jako štafetu z generace na generaci, pokud jim předávání nepřekazilo nějaké to vymření či vyvraždění. I když ani toto odlišení není úplně správné - náš Jiřík z Poděbrad byl podobně jako současní prezidenti zvolen zemským sněmem, tedy sborem zastupitelů. Oproti tomu v Severní Koreji je u moci prezidentská dynastie, před kterou může kdejaký královský rod blednout závistí.

Prvním důvodem, proč se mi do volby prezidenta nechce, je to, že se mi tato instituce v evropském vydání nelíbí. Jde vlastně o systém dvojího předsednictví. Dvojí proto, že jeden předseda sedí před vládou a ten druhý - prezident, praesident, neboli opět předseda - ovšem podobným spolkem, kterému by mohl předsedat, nedisponuje, protože národ už se do jeskyně nevejde. Jemu tedy prezident nepředsedá, spíše před ním občas předstává na tribuně a už ani to ne, takže pojmenování této funkce je poněkud nelogické.

Funkce prezidenta má podle mě logiku v Americe, protože tam je prezident skutečným prvním mužem v zemi, předsedá vládě a a žádný jiný předseda mu do výkonu funkce nekrafe. Svou zemi a potažmo celý svět tak může bez zbytečných průtahů zachránit před mimozemšťany, asteroidem, vulkanickou činností či jinou případnou pohromou; s navýšením horní hranice státního dluhu už je to horší. Nejde ovšem o žádného autokrata, v případě, že se chová nemravně, může být na rozdíl od různých mubaraků neznovuzvolen nebo dokonce impeachován.

Druhým důvodem, proč se prezidentské volby odmítám účastnit, je sám akt volby. Prezident v evropském a obzvláště v českém pojetí je bytost, která je zahalena do hermelínu, i když pouze virtuálního. Komunikace s veřejností je zpravidla omezena na zdvíhání holčiček, besedování s traktoristy a přestříhávání pásek. Na rozdíl od japonského císaře nám prezidenta nesesílají nebesa, ale parlament a to úplně stačí. Tuto bariéru se nepodařilo překročit ani Tondovi Zápotondovi hraním na akordeon v zaplivaných čtyřkách.

Prezident není funkce, kterou by bylo nutné světit vůlí lidu, jeho úloha je víceméně dekorativní. Všelidovou volbu prezidenta proto chápu jako vychytralý trik v době, kdy ve státních sýpkách dochází obilí k pečení chleba, soutěže superstár se okoukaly, takže se lidu musí předhodit hra nová; nejlépe taková, jaká tu ještě nebyla.

Výsledek prvního kola víceméně potvrdil mé obavy. Z pestrého panoptika, které se o hlasy voličstva ucházelo, vypadl indiferentní střed a zůstala dvojice kandidátů, která přesně charakterizuje oba póly národa. Yin a yang. Pán a kmán. Lukáš a Švejk. Pro mě patová situace, neskýtající možnost volit. Zeman chováním rozhodně není zeman. Pokud ovšem na trůn, byť prezidentský a z vůle lidu, usedne příslušník významné katolické šlechty, půjde svým způsobem o dějinnou ironii.

Vysvětlení, proč ostatní kandidáti neuspěli, nabízím kvůli odlehčení tématu níže:

Fischer: V kampani se spletl a místo hlavy začal používat ruce.

Fischerová a Roithová: Obě zapomněly z volebních fondů vyčlenit pár stovek na kadeřníka.

Franz: I nově koupená známka s ním by vypadala jako orazítkovaná (ofranzovaná).

Sobotka: On taky kandidoval?

Dienstbier: "Kdybych to byl věděl, tak bych sem nechodil." (cit. Knoflíková válka)

Bobošíková: Po případném zvolení by už nemohla kandidovat jinam.

Dlouhý: Vládnout by mohl nejspíš jen v triumvirátu s Širokým a Bystrozrakým.

Okamura: Ke svým knižním titulům přidá Mein Kampf, odsedí si pár měsíců a může kandidovat i na kancléře.

Převzato z osobních stránek autora



Diskuse


J. Vlk
13:37
24.1.2013

M. Gavlák
8:54
24.1.2013

B. Mráz
10:19
24.1.2013

Z. Švrček
10:28
24.1.2013

B. Graf
11:38
24.1.2013

Š. Hašek
16:15
24.1.2013

B. Graf
12:04
25.1.2013

počet příspěvků: 7, poslední 25.1.2013 12:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.