19.4.2024 | Svátek má Rostislav


SPOLEČNOST: Proč Halík není Charlie

23.1.2015

Tomáš Halík velmi srozumitelně vysvětlil, proč se nepřidává k heslu „Já jsem Charlie“ vyjadřujícímu solidaritu se zavražděnými karikaturisty z Charlie Hebdo. Přesto byl kritizován Michaelem Žantovským za nedostatek empatie („V Charlieho kůži“, LN 14. ledna) a Martinem Zvěřinou za snahu dělat si monopol na vkus („Proč má mít monopol na vkus zrovna Halík?“, tamtéž).

Předně nutno říci, že Halík si monopol na vkus nedělá. Říká, že naše kultura má více tváří a on preferuje jinou, než byla tvář humoristického časopisu Charlie Hebdo. A domnívám se, že za jeho stanoviskem není ani nedostatek empatie. Pouze ji projevuje nejen vůči zavražděným, jejich rodinám a přátelům, ale i vůči muslimům.

Halíkovi se nelíbí má přílišná kritičnost vůči islámu. Nicméně to, co se nyní stalo, vidím jako obrovské a zbytečné přilévání oleje do ohně. Umírnění muslimové zejména v islámských zemích to totiž vůbec nemají snadné. Pokud vyjádří nelibost nad vraždou karikaturistů, potřebují k tomu více statečnosti než my Evropané. Radikální muslimové jsou totiž vyzbrojenější a jejich nenávist se obrací i proti těm, kdo jim připadají příliš „vlažní“. Když vyjde pětimilionovým nákladem další karikatura Mohameda (byť lze argumentovat tím, že nikde není psáno, že je to Mohamed, nicméně všechny strany to tak chápou), znamená to velký problém pro umírněné muslimy a velký trumf pro ty radikální. Proto by asi stálo za hlubší promyšlení, jak to s tou empatií vlastně je. Umírnění muslimové jí hodni nejsou?

Jestli Halíkovi dobře rozumím, stojí stoprocentně za svobodou slova. Ve svém článku to vyjádřil opakovaně. Pouze má určité pochybnosti, jestli ta tvář, kterou západní civilizace ukazuje světu, je opravdu to nejlepší, co můžeme nabídnout. Jsou opravdu Pussy Riot a karikatury urážející věřící všeho druhu tou korouhví, pod níž máme táhnout do boje? Když to vztáhnu do naší historie, morální ikonou hilsneriády byl přece Masaryk, nikoli Hilsner.

Na rozdíl od Tomáše Halíka si myslím, že jsme v boji s islámským světem. Pouze ten boj pojímáme jinak. Radikální islamisté se nás terorem snaží obrátit na svou víru. Západní sekulární kultura by také ráda obrátila muslimy na svou víru. Ráda by dosáhla toho, aby ani jim nebylo nic svaté a aby jim bylo jedno, že si někdo dělá legraci z toho, co oni považují za důležité. Já jsem křesťan, a taky bych je rád obrátil na svou víru. Věřím tomu, že Bůh miluje každého člověka a nepřeje si, aby se víra v něj šířila násilím. Věřím i tomu, že Bůh miluje humor a že lze vtipkovat například o církvi a o křesťanech. Lze dokonce vtipkovat i o Ježíšovi. Ale to neznamená, že pokud takto vtipkuji, dokazuje to, že mi není nic svaté. Západní kultura muslimům velmi hlasitě říká: „Nám není nic svaté.“

Když někdo namítne, že to možná není to nejlepší, co bychom mohli dělat, je v podezření, že odmítá svobodu slova nebo, v Halíkově případě, že si dělá monopol na vkus. Já trvám na svobodě slova, ale řídím se slovy apoštola Pavla: „Všechno je mi dovoleno, ale ne vše je pro mě užitečné.“ A mohu se k Halíkovi, s nímž v mnohém nesouhlasím, připojit, když píše: „… pokládám za svou povinnost varovat … před tímto cynickém trendem naší západní kultury.“