19.11.2017 | Svátek má Alžběta


SPOLEČNOST: Přivedla žebráka na mizinu....

5.9.2017

Stávalo se, zejména v době mého duševního zrání poznamenaného odporem k autoritám, že mi můj tatínek velice trpělivě vysvětloval, že není třeba hovořit pohrdlivě například o knihách a autorech tehdy tak zvané povinné četby.

Každá kniha, která byla napsána a vydána, říkával otec, měla a má nějaký smysl. I když někdy se záporným znaménkem, dodával a doufal, že nebudu chtít, aby mi to podrobně vysvětloval. Ono by to vedlo k tomu, že bych si udělal z knih povinné literatury dva seznamy s opačnými znaménky. On věděl, že jednou si sám budu určovat potřebu a charakter toho, co čtu.

A tak si vám někdy, když pokud možno z dálky, pozoruji naši politickou scénu, kladu otázku, zda jsme byli vždy takoví. Jací? Inu nesnášenliví, podrazáčtí, pomlouvační, prolhaní a demagogičtí. Aby bylo jasno – nemyslím si, že jde o typické vlastnosti všech politiků, jakkoli jsou například pomluvy velice častým prostředkem politického boje. Mám na mysli ty pomluvy politiků protivných stran, které se na první pohled tváří jako poctivé a objektivní pravdy.

A říkám si, jestli je to v nás, je-li to dědičné, nebo jestli nás to někdo učil. Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Abych se vrátil k té povinné četbě. Ani za normalizace z jejího seznamu nikdy nevypadl Jan Neruda. Byl a zůstane velkým naším básníkem a novinářem. Komunisté ho zřejmě nejvíce ctili za jeho fejeton „1. máj 1890“, v němž mu odpustili i řadu zmínek značně náboženských. Já si velice často připomínám Nerudovu povídku z roku 1875, o tři roky později vydanou v souboru „Povídek malostranských“ v nakladatelství Grégra a Dattela. Ano, je to ta snad nejsmutnější s názvem „Přivedla žebráka na mizinu“.

Zřejmě si každý vybaví její děj. Oblíbený a velice slušný malostranský žebrák pan Vojtíšek odmítl námluvy žebračky zvané „baba milionová“, neboť věděl, že se chce pouze přiživit na jeho dobré pověsti. Navíc měla pouze jeden černý zub. A pan Vojtíšek ji odbyl velice tvrdě. „Radš utrejch,“ řekl.

Ovšem za pár dní se po celé Malé Straně začaly šířit zvěsti o tom, že pan Vojtíšek má na Františku dva domy a dvě dcery žijící nad poměry. A on sám že si žebrotou přivydělává na jinak tajný okázalý život. Nakonec se pan Vojtíšek nuceně přesunul na jiné místo, kde ho neznali, avšak skončil špatně – v jednom únorovém dni ho našli zmrzlého u kanonýrských kasáren. Pod chatrným kabátkem neměl ani košili.

O tom, že se i politici pomlouvají, není třeba mluvit. A někdy se pomluva stane velice úspěšnou zbraní. Teď nemám ovšem na mysli žádnou ze současných afér. Někteří lidé tak nějak všeobecně pomluvy rádi slyší.

Oni se lidé mohou chovat ještě horším způsobem, než je pomlouvání. To naši předkové také věděli. Například Daniel Adam z Veleslavína, který žil v druhé polovině 16. století, napsal mimo jiné bajku pod názvem „Vlk, liška a osel“. A František Bartoš o tři století později zařadil tuto bajku do jedné ze svých „českých čítanek pro střední školy“. Asi svůj morální rozměr za ta léta neztratila. Mezi námi, ona ho má i dnes.

Přečtěte si ji v původním tvaru a zase – nechtějte, abych říkal, že vím, kdo by mohl být liškou, kdo vlkem a kdo oslem. Na to přijdete sami.

Vlk, liška a osel zpovídali se jeden druhému svých hříchův, aby již potom dobrý a pobožný život vedli. Nejprve vlk zpovídal se lišce a vyznal před ní, že jest velikou ukrutnosť nad jinými zvířaty provozoval a mnohé z nich hltavě roztrhal a sežral. Odpověděla liška: „Velicí jsou a těžcí hříchové tvoji, ale však mohouť odpuštěni býti, jestliže jich srdečně a opravdově lituješ a pykáš.“ Zase liška vyznávala se vlku mnohých vražd a loupeží, kterých se jak živa dopustila mezi husami a slepicemi, na kteréžto všecky dal jí vlk milostivé rozhřešení. Když se pak osel ze svých nepravostí zpovídati měl, dlouho se o ničem upamatovati nemohl, až naposledy vzpomenul sobě, že některého času v zimě nesa břemeno za svým pánem a vida že mu sláma ze škorní vyhlédá, z hladu jedno nebo dvě stébla vytáhl a snědl, a proto ještě od sedláka kyjem uprán byl. Tu vlk rozhněval se na osla a pověděl: „Velikého jsi se hříchu dopustil, nebo ten nebohý sedlák bez pochyby nohy sobě oznobil a za to hrdlo dal. A protož jiným pokáním takové nepravosti odbyti moci nebudeš, než aby sám také umřel a duši svou z pekla a věčného zatracení vysvobodil.“ Po té obořivše se naň oba, vlk i liška, roztrhali ho na kusy a snědli.
Tak se častokráte přihází, že mnohý trestán bývá od toho, jenž spravedlivěji a většího trestání zasloužil. Zase jinému všecko projde, kterýž snad pro své nešlechetnosti hoden byl ne jedné, ale několikeré smrti.



Diskuse


O. Dvořák
14:45
5.9.2017

J. Kyselková
12:34
5.9.2017

P. Vaňura
9:52
5.9.2017

F. Houžňák
10:37
5.9.2017

P. Lenc
10:48
5.9.2017

F. Houžňák
10:53
5.9.2017

F. Houžňák
8:45
6.9.2017

F. Houžňák
17:14
6.9.2017

F. Houžňák
10:42
5.9.2017

F. Houžňák
12:00
5.9.2017

L. Tušl
7:56
5.9.2017

J. Karlík 653
9:12
5.9.2017

M. Vondráček
9:48
5.9.2017

počet příspěvků: 23, poslední 6.9.2017 05:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.