Když jsem již v devadesátých letech upozorňoval na to, že Češi se mýlí, když se posmívají Američanům za to, že se zajímají o rodinný život kandidátů na vysoké státní funkce, připadal jsem si jako osamělý hlas volajícího na poušti. Byla to doba, kdy se Miroslav Macek posměšně ptal, zda se také zajímáme o to, zda je náš kardiolog věrný své manželce, když se chystáme na operaci srdce. Tehdy převažoval názor, že výkon politického mandátu nijak nesouvisí s rodinným životem. Kdo si dovolil tvrdit opak, byl označen za zpátečníka a moralistu. Češi se považovali – a dodnes považují – za velice svobodomyslný národ, který svým politikům jejich eskapády velkoryse odpouští.

Tento dosud převažující názor nyní narušil pozoruhodný článek Marka Švehly a Kateřiny Šafaříkové "Pozor, pan ministr se rozvádí" v časopise Respekt (32/2012). Je to článek věcný, nijak nemoralizující, nicméně přesvědčivě dokládající, že mezi výkonem politického mandátu a osobním životem politika je hluboká souvislost.

Češi byli doposud v posuzování rodinného života svých politiků pozoruhodně nekonsistentní. Na jedné straně zastávali většinově názor, že veřejnosti do rodinného života politiků celkem vzato nic není, na druhou stranu opakovaně při výzkumech veřejného mínění tvrdili, že nejvíce jim v životě záleží na dobrých vztazích v nejužší rodině. Domnívám se, že pokud něco považujeme za důležité pro sebe, zpravidla předpokládáme, že je to důležité i pro druhé.

Dovolím si zopakovat, co tvrdím konsistentně už nejméně dvacet let: Dobrá rodina a dobrý křesťanský sbor jsou ideální průpravou pro vstup do politického života. Proč? Protože se v obou případech jedná o prostředí, kdy člověk chtě nechtě ukazuje, co v něm opravdu je – zda je sobec či zda dokáže myslet na druhé. A současně je to prostředí, kde se musí učit jednak poslouchat, jednak uzavírat kompromisy. (Samozřejmě mám na mysli rodinu o více dětech, nikoli rodinu s jedináčkem.)

V rodině a v církvi nepanuje demokracie. Při výchově vedoucích v našem sboru jsem mnohokrát říkával: "Není podřízení bez podřízení." Máš-li pocit, že máš na to, vést druhé, musí být ve tvém životě patrné, že sám také dokážeš někoho poslouchat. A bránil jsem se ustanovit do vedoucí funkce někoho, kdo sám nikdy nikoho poslouchat nedokázal.

V demokratické společnosti je to trochu jiné. Ve správě věcí veřejných je demokracie nejlepší formou vlády – za určitých podmínek, které zde nebudu vyjmenovávat, protože přesahují rámec tohoto článku (abych jen naznačil, co mám na mysli: K funkční demokracii musí nutně patřit ochrana menšin. Tzv. "suverénní demokracie", kde vítěz bere vše a na menšiny se vůbec neohlíží, může být horší než kdejaká diktatura.) Nicméně jsem přesvědčen, že i v demokratické společnosti platí "bez podřízení není podřízení". V tomto případě už ovšem nejde o podřízení nějakému člověku (jako když malé děti musí v rodině poslouchat otce nebo matku), ale o podřízení morálnímu řádu – a také především ústavě a dalším zákonům.

Jsem přesvědčen, že rodina patří k přirozenému morálnímu řádu. Ano, vím, že žiji v době, kdy je právě toto tvrzení zpochybňováno. Nebojím se ho ale opakovat, protože žalostné výsledky toho zpochybňování jsou stále patrnější a proces odhalování, k čemu opuštění morálního řádu vede, se stále zrychluje. Usměvavá rodina Topolánkova na předvolebních billboardech a následující události – opuštění manželky a navázání nového vztahu – signalizovaly tak hluboký rozpor a tak hlubokou vnitřní nepravdivost, že jsme měli být všichni rázem ve střehu. Mýlí se ti, kdo popírají, že morální postoje v různých oblastech jsou spojité nádoby. Je-li někdo morální v jedné oblasti, bude patrně morální i v jiné – a naopak. Vím, že to neplatí zcela absolutně, ale v hrubých obrysech rozhodně ano. Když vás někdo podrazí v nejužším vztahu, určitě bude schopen podrazit i své obchodní partnery.

V článku Marka Švehly a Kateřiny Šafaříkové mě zaujaly reakce blízkých spolupracovníků oněch politiků, kteří se dostali do vážných rodinných problémů. Většinou se vyjadřovali v tom smyslu, že i když o problémech svých kolegů věděli, nepovažovali za správné se jimi zabývat.

Určitě není dobré, když se nám do života "vrtají" lidé jen tak ze zvědavosti, a není pochyb o tom, že bulvár hraje velmi negativní úlohu. Rád bych ale dal všem vrcholným politikům jednu dobrou radu: Přes veškerou náročnost politického života vynaložte velké úsilí na to, abyste pečovali o své manželství a abyste pěstovali přátelství s jedním či dvěma blízkými lidmi, s nimiž budete moci mluvit o svých problémech a jimž dáte svobodu, aby vám řekli, co si o vás opravdu myslí a jak vaše jednání vypadá navenek.

Sám vím velmi dobře, že manželské problémy se nemusí vyhnout nikomu. Mít dobré přátele je ale klíčové. Každý potřebujeme někoho, s kým můžeme mluvit o svých problémech, zklamáních, selháních… A lidé na nejvyšších pozicích mohou zůstat velice, ale velice osamělí, přestože kolem sebe mají spolek kývalů a pochlebovačů.

Článek v Respektu je důležitým dokladem, že si to lidé začínají uvědomovat. Možná nastává obrat, který je důležitější, než si myslíme.