V předvolebním období objevili v sobě naši politici odpovědnost za demografický vývoj v České republice. Porodnost je povážlivě nízká, obyvatelstvo stárne, imigrace není populární, a je tedy na místě nějak porodnost podpořit nebo alespoň ukázat, že mám snahu. Navíc, slibem nezarmoutíš.

Jedním z takových návrhů je návrh ČSSD (ani nevím, stále platí?) na razantní zvýšení porodného, 60 tisíc za první dítě, 90 tisíc za druhé dítě a 120 tisíc na třetí dítě. Návrh vyvolal ihned silnou kritiku, kromě nářku nad dalším zatížením státního rozpočtu naznačují mnozí kritici, že důsledkem takového typu podpory může být pořizování si dětí pouze pro tuto dotaci, nebo-li přesněji rozmnožování se sociálně nepřizpůsobivých. Kritikové naopak byli sem tam okřiknuti, že jsou ve své kritice vedeni rasistickými pohnutkami. Ano, skutečnost je taková, že kdokoliv v mém okolí uslyšel o výše uvedeném návrhu ČSSD, ihned pomyslel na to, jak zareaguje naše rómská menšina. Prostě to každého napadne, pouze mediální sféra a politici mlčí, taková jsou pravidla hry. Debata o demografii se totiž kromě nízké obecné porodnosti dotýká i vyšší porodnosti našich rómských spoluobčanů a zejména něčeho, co bych se odvážil nazvat „rómský problém“.

Psát a diskutovat na toto téma je ovšem poněkud riskantní, neboť se pohybujete mezi Scyllou a Charybdou nařčení z rasismu nebo naopak politické korektnosti či naprosté naivity. Nicméně, co míním, když mluvím o „rómském problému“? Jde o následující.

V naší společnosti (obecně v podstatě ale v každé společnosti) existuje vrstva lidí, tzv. sociálně slabých, s nízkými příjmy nebo nezaměstnaných a často nezaměstnatelných. Pro tuto vrstvu jsou dále typické různé, z hlediska názoru ostatních, sociálně patologické jevy (ne ovšem typické pro každého sociálně slabého, ale v průměru). Taková sociálně slabá vrstva má často podstatně vyšší natalitu než ostatní občané. Dostat se z takovéhoto sociálního postavení je velmi obtížné a zvláště obtížné je, když lze takovéhoto sociálně slabého jedince identifikovat podle jeho fyziognomie, např. lze ho etnicky zařadit. Takový jedinec je pak ostatní společností snadno identifikován a izolován a navíc sám sebe vidí jako odlišného, přimyká se ke „svým“ a upevňuje tak svoje vzorce chování, které jsou hlavní příčinou jeho sociální situace.

Nedomnívám se, že hlavním důvodem existence rómského problému je rasismus většinové společnosti, jak se někdy tvrdí. Vždyť je tu příklad vietnamské komunity, která dokáže samostatně prosperovat bez nároků na sociální podporu a dokonce to tak vypadá, že jejich potomci se zařadí mezi vzdělanější i bohatší vrstvu naší společnosti.

Jak ale řešit rómský problém? Co je vlastně cílem? Cíl je evidentní, je to pozdvihnutí sociálního statutu Rómů na úroveň většinové populace. Aby toho mohlo být dosaženo, je třeba stabilizovat porodnost v rómských (ale vlastně ve všech sociálně slabých) rodinách na běžnou úroveň, tj. 1-3 děti. Počet dětí totiž ovlivňuje sociální situaci rozhodující měrou. Omezení přímé finanční podpory na 3 děti může být stimulem, který srovná tempo porodnosti většinové společnosti a Rómů. Srovnání tempa natality s většinovou společností může mít i ten pozitivní efekt, že sníží obavy některých členů většinové společnosti z „narušení etnické či kulturní rovnováhy“ a eliminuje tak s tím související nevraživost. Rodiny s běžným počtem dětí je pak nutné razantně podpořit, což vyžaduje jak demografická situace v České republice tak situace v rómských rodinách.

Návrh porodného z dílny ČSSD je právě takovým řešením. Podporuje jak rodiny s dětmi (resp. snaží se řešit obecně nízkou porodnost), tak se nepřímo snaží řešit rómský problém. Návrh by bylo ovšem vhodné dále dopilovat, navrhnout větší adresnost dávek tak, aby směřovaly přímo k dětem, rozvrhnout je na delší období apod. Za zvážení stojí i to, zda nepodpořit sociálně slabé rodiny s „limitními“ třemi dětmi bezplatnou např. hormonální antikoncepcí.

Uvedený koncept může být kritizován z různých pozic, např. že se jedná o kulturní šovinismus, který nadřazuje určitý životní styl nad jiné způsoby života. Takovému kritikovi – multikulturalistovi - bych doporučil navštívit některé z rómských ghett (ano, jejich počet narůstá) a zeptat se tamních obyvatel, co si o tom myslí a jakým způsobem života chtějí žít. Odpověď by, myslím, byla jasná. Někdo by mohl argumentovat, že mít děti je každého osobní věc a že není důvod podporovat někoho, kdo není schopen své děti uživit a řádně vychovat. Na to bych odpověděl, že to neřeší problém. Ani demografický, ani rómský. Podpora pomocí daňových úlev je vhodná a je třeba ji poskytovat, ale prohloubení chudoby chudých povede jen k dalšímu zvýšení porodnosti (zvláštní jev, ale ověřený) a k dalšímu prohloubení problému.

Na závěr bych dodal, že návrh podpory rodin s dětmi omezené jejich počtem není zase tak originální, např. podporu rodin s dětmi do počtu 3 svého času prováděl v Singapuru známý Lee Kuan Yew (v angl. transkripci). Známý tím, že dokázal přivést rovníkový Singapur ze společenství zemí třetího světa do světa prvního a v mnoha ukazatelích překonávajícího svého bývalého kolonizátora - Velkou Británii. Cílem Lee Kuan Yewa bylo stabilizovat demografické poměry v Singapuru, tj. dostat na stejnou úroveň porodnost „jižních“ a „severních“ Asijců (Malajců a Číňanů), stabilizovat tak etnickou situaci a vytvořit nový kulturně vyspělý národ. Podařilo se. Současný Singapur je vyspělý, multietnický a dokonce rozumně multikulturní stát.