Role komentátora bezprostředních událostí mi příliš nesedí. Dnes však udělám výjimku a budu s vámi sdílet své dojmy z toho, co se dnes událo na Albertově. Neviděl jsem to naživo, pouze v televizi. Dopoledne jsem sice vyrazil do středu města a shodou okolností jsem potkal pana Petra Pitharta, bývalého předsedu české vlády a dlouholetého senátora, a strávil jsem s ním asi půl hodinu v rozhovoru. Když jsme se na Národní třídě rozloučili, pokračoval jsem směrem k Václavskému náměstí. Jelikož stále nejsem na Facebooku ani na Twitteru, nevěděl jsem, že po sociálních sítích byla svolána protizemanovská demonstrace. (S panem Pithartem, který zřejmě také není na Facebooku a na Twitteru, jsme se podivovali, kolik lidí kolem nás proudí směrem k Václaváku.) Tak jsem se ocitl uprostřed lidí s protizemanovskými hesly a červenými kartami. Až po čase mi došlo, co ty červené papírky vlastně znamenají. (V první chvíli jsem měl obavy, zda to není nějaká komunistická demonstrace, když všichni zvedají rudé kartičky.)

Uvízl jsem v davu a až po nějaké době jsem mohl pokračovat k Václavskému náměstí. Potkal jsem několik přátel, prošel se nahoru a dolů, zabrousil i na Staré Město – a pak se vrátil domů včas na to, abych mohl v televizi sledovat, co se dělo na Albertově.

A byl jsem zděšen. Na pódiu bylo pět prezidentů a proti nim rozvášněný zástup s červenými kartami a protizemanovskými hesly. Někde stranou stálo několik Zemanových příznivců volajících „Ať žije Zeman!“, nicméně protizemanovský tábor byl mnohonásobně silnější.

Těm, kteří se odvážili vystoupit na pódium, musím přiznat značnou odvahu. Bylo mi líto organizátorky, která představovala jednotlivé řečníky. (Před prezidenty vystoupili ještě pan Vidím a pan Jansta, kteří organizovali studentské akce před pětadvaceti lety.) Zástup protestoval nejhlasitěji, když se slova ujal prezident Zeman. Ten svou řeč zahájil slovy: „Já se vás nebojím…“

Pak mluvili postupně polský, německý, maďarský a slovenský prezident. Kdyby při jejich projevech lidé neutichli, mluvil bych v tomto článku nikoli o zástupu, ale o davu či dokonce lůze. Všichni čtyři prezidenti, kteří mluvili stručně, moudře a zajímavě, byli odměněni potleskem. Když maďarský prezident János Áder vyhlásil minutu ticha za oběti komunismu, rozhostilo se ticho naprosto dokonalé. Když slovenský prezident Andrej Kiska promluvil o Ukrajině, začali lidé nadšeně skandovat „Ukrajina! Ukrajina!“ Prezident Kiska mluvil spatra, velmi živě … a skoro by se zdálo, že podvratně. Bylo vidět, že zejména s ním – a pak také s polským prezidentem Komorowským – se lidé identifikují nejvíce.

Známý levicový komentátor Alexandr Mitrofanov o dopolední demonstraci na Národní třídě napsal (na serveru Novinky.cz): „Zeman to chtěl. Jinak by neprovokoval. Navíc ví, že za ním stojí velké množství lidí, pro něž prezidentem zůstane za každých okolností. Jeho řeči rozumějí, zatímco ti lidé, které vidím na Národní třídě, jsou pro ně cizáky.“

Ano, Miloši Zemanovi se podařilo dokonale rozdělit společnost. Nenechme se mýlit – podíl lidí, kteří stojí za Zemanem, a těch, kteří jsou proti němu, zůstává dle mých odhadů zhruba stejný jako v době prezidentské volby. Rozdělená je naše společnost. Jisté je ovšem to, že Miloš Zeman ji nehodlá nijak spojovat – a popravdě řečeno, po dnešku si už ani nedovedu představit, že by to šlo. Prostě nezbývá než čekat na další prezidentskou volbu. Hlasy po Zemanově demisi sice patrně ještě zesílí, ale Zeman sám neodejde a odvolán nebude. A ani by nebylo dobře, kdyby se ho někdo odvolat snažil. Dodržování demokratických pravidel je lepší než revoluce, a to i tehdy, když demokratická volba vynesla do čela státu člověka, s nímž bytostně nesouhlasím.

Na druhé straně je zřejmé, že je tady opravdu nemálo lidí, kteří se nechtějí stát ruskou kolonií (i tak zněl jeden z transparentů na demonstraci), kteří si váží odkazu Václava Havla a kterým jde proti srsti zbabělá politika současné vlády, jež výslovně opustila agendu lidských práv a dává přednost byznysu jak před ideály, tak před zásadami.

Když se chystalo odhalení pamětní desky na Albertově, zástup na adresu prezidenta skandoval: „Nesahej na to!“ Ono „to“ byla rouška, přikrývající pamětní desku. Zástup ale vlastně myslel jiné „to“: Myslel odkaz 17. listopadu 1939 a 17. listopadu 1989. V úvodním proslovu na debatě na Právnické fakultě UK, která začala jen o málo později po odhalení pamětní desky, se prezident Zeman vehementně hlásil k tomu, že byl tehdy v listopadu 1989 na Národní třídě až do konce. Obávám se ale, že o tom, že právě on je plnoprávným nositelem odkazu oněch událostí, již velkou část společnosti nepřesvědčí.

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce