Kdysi byl individuální motorismus buldozerem demokracie, dnes je její brzdou

Nemáte auto? Nejezdíte s ním na dovolenou, na chalupu, na nákupy ani za zábavou do center měst? Pak patříte k menšině, ba přímo k podivínům. Používat osobní auto je dnes tak nezbytnou součástí života jako používat topení, pračku či ledničku.

Stát už dávno přestal regulovat prodej aut a poukazy pamatují jen ti nejstarší. Jestli dnes do něčeho strká nos, tak do péče o děti. Našinec si snadno představí, jak sociálka odebere děti rodičům, kteří nemají topení, pračku či ledničku. Tak proč by váhala před lidmi, kteří nemají auto?

Je to samozřejmě nadsazené. Ale i takové úvahy vyvolá zpráva, že na agendě jednání rady hlavního města Prahy se ocitlo zpoplatnění vjezdu aut do centra. Nic z toho potom nebylo, což se dalo čekat. Metropole, jež zápolí i s problémem tramvajenek, by ani náhodou nedokázala do července stanovit hranice zóny, natož zřídit mýtné brány. Ale šídlo je z pytle venku, téma „osobní auto jako politikum a zrcadlo demokracie“ je nastoleno a dříve či později se vrátí. Takže se na ně podívejme.

Rolls-royce na roveň s trabantem

Zpoplatnění vjezdu do center měst není ideologickou fantasmagorií, ale reakcí na zacementovanou situaci. Funguje už leckde v Evropě – v Londýně, Stockholmu, Göteborgu, Oslu či Miláně (návrhy byly i pro newyorský Manhattan a San Francisco, ale neprošly). Mnohým to dokládá úpadek demokracie: Proč zvýhodňovat bohaté při vjezdu do veřejného prostoru?

Správná otázka. Ale stejně správný je i protiargument: proč mají být centra měst zahlcena auty až k nefunkčnosti jen proto, že každý má právo do nich vjet? Když se před lety stavěl proti regulaci aut ve městech prezidentský tajemník Ladislav Jakl, člověka hned napadlo: když je takový libertarián, proč neotevře pro auta Pražský hrad? To by se to jezdilo z Břevnova na Malou Stranu.

To téma skutečně vypovídá o vztahu demokracie a individuálního motorismu. Před sto lety bylo osobní auto – rozuměj: rozvoj individuálního motorismu – buldozerem demokracie a rovných šancí pro všechny. Dopravní předpisy prosazovaly rovnost mnohem rychleji a účinněji, než jak to dělaly třeba reformy volebních zákonů v politice.

Zatímco úplné a rovné volební právo (jeden občan, jeden hlas bez ohledu na postavení, barvu pleti, majetek či pohlaví) se prosazovalo jen postupně, třeba ve Švýcarsku bylo dovršeno až před čtyřiceti lety, pravidla pro provoz aut přinesla rovnost naráz. Právě osobní auta ukončila éru privilegovaných kočárů a neprivilegovaných kmánů. I v zemi tak sociálně a třídně rozvrstvené, jakou byla tehdejší Británie, prosadila nové vztahy. Červené světlo na semaforu či značku „dej přednost v jízdě“ musí stejně respektovat rolls-royce i trabant.

V tom byl rozvoj individuálního automobilismu revoluční. A byla to revoluce politická i sociální. Před sto lety to formuloval Henry Ford: „Postavím auto pro masy. Bude dost velké pro rodinu, ale i dost malé pro jednotlivce. A bude laciné, aby si je mohl dovolit každý člověk se slušným platem.“ Tak vznikl Ford T, který „postavil Ameriku na kola“. Generaci po něm přišli nacisté se státní zakázkou na „lidový vůz“ v ceně do tisíce marek. Tak vznikl Volkswagen. A dvě generace po nich přišel indický byznysmen Ratan Tata s autem pro stamiliony Indů.

Takto se osobní auto stalo nejen buldozerem demokracie, ale i jejího nárokového charakteru. Stalo se měřítkem vyspělosti i jakéhosi „práva na auto“. Tím je ale řečeno A, aniž bychom dodali B. Ono B zosobňuje otázka: za jakou cenu?

Tu cenu máme před očima. Ano, je možné rozvinout společnost tak, že prakticky každý má „právo na auto“. Je tak možné zdánlivě dovršit demokracii. Ale tato demokracie ztrácí funkčnost a získává obludné rysy. Bez auta to nejde (na venkově ani nenakoupíte), ale s autem taky ne (v centru města nezaparkujete).

Všichni na přední sedadla

Kdysi jsme žasli nad informací, že v USA je tolik osobních aut, že všichni Američané by se vešli na jejich přední sedadla. Teď nám to přijde jako norma. V Česku byl poměr 2:1 mezi počtem obyvatel a počtem aut překonán už před lety, aniž by to někdo slavil. Inu, není moc co slavit.

Analýza Carnegie Endowment for International Peace z roku 2012 poměřuje vztah mezi motorizací a bohatstvím společnosti. V řadě vyspělých zemí je už méně aut, než by odpovídalo jejich bohatství. Vedle ostrovních států (Hongkong, Singapur, Macao), které jsou dost výjimečné, sem patří i USA, Chile či Turecko. Ale pak jsou i země, v nichž podíl osobních aut výrazně překračuje míru, která by odpovídala jejich bohatství. Tušíte, které to jsou? V západní Evropě se takto vymyká Itálie či Malta. Ve středovýchodní Evropě sem patří Česko, Polsko, Lotyšsko a především Litva.

Až se budete rozčilovat, že návrhy na regulaci aut v centru Prahy jsou totalitní, připomeňte si ta čísla. Anglosasové říkají, že nelze mít zároveň omeletu i celá vejce. Podobně by mělo platit, že nemůže mít zároveň každý auto i nárok vjet s ním kamkoliv.

LN, 21.2.2015