Nestojíme před otázkou zákazu/povolení šátků. Otázka zní, zda zakazovat pokrývku hlavy ve školách a komu

V nedávném sporu Obvodní soud pro Prahu 10 o „muslimských šátcích“ v našich školách nerozhodoval. Spor byl již od samého počátku jen o tom, zda žalobkyně je k žalobě vůbec, jak se právně říká, „aktivně legitimována“. Jinými slovy zda se jí vůbec něco takového jako diskriminace mohlo přihodit. Debata o muslimských šátcích na našich školách je tedy teprve před námi. Již dnes je zřejmé, že zájem veřejnosti o soudní spor dokládá, že před sebou máme další důvod k pokusu o odlišování spravedlivých a jiných strážců práva (článek č. 15 a č. 16 Listiny základních práv a svobod) od xenofobních populistů ženoucích nás z Evropy apod.

A nejde jen o šátky. Není z hlediska postavení našich škol celý případ jen prvním z mnoha, které mohou následovat? Nebude dále požadována, jak se dnes již ojediněle děje, z týchž náboženských důvodů i změna předmětu vyučování (historie, kultura), neúčast na tělocviku, občanské výchově a kdo ví co ještě? Není dobré se „připravit“ již dnes? Muslimské šátky zasévají do společnosti nesvár a i z tohoto důvodu je na místě zvážit, zda nenastal čas pro opatření podle čl. 16 odst. 4 Listiny zákl. práv a svobod, která opatření na ochranu veřejného pořádku předvídá. Muslimských migrantů u nás sice nemáme mnoho – patrně méně, než je „neziskovek“, které o ně „pečují“ –, ale to se může rychle změnit.

Kdy je šátek možné odložit

Vezměme však především v úvahu, že jde o školy, o žáky, žákyně a studenty, kteří jistě mají svá práva, ale také věku a školní docházce odpovídající povinnosti. A z toho hlediska posuzujme tvrzené argumenty. Z tohoto hlediska posuzujme, zda důraz na rovné postavení mužů a žen a vůbec důraz na problematiku rovnosti lidí v právech a povinnostech nemá, právě v tomto jejich věku, velký význam.

Nejčastěji používaným argumentem je tvrzení, že muslimský šátek je výrazem náboženského přesvědčení, a proto jeho užívání požívá ústavní ochrany podle č. 15 a č. 16 Listiny zákl. práv a svobod. Ale i největší obránci práva nosit šátek připouštějí, že v některých případech bude zcela nezbytné šátek odložit: na operačním sále, v nejrůznějších laboratořích, speciálních provozech apod. Pak se ovšem nabízí otázka, z jakých náboženských důvodů je možné někdy šátek odložit a někdy nikoliv. Jestliže mohu, bez újmy svého náboženského přesvědčení, odložit šátek při předmětu A, proč tak nemohu učinit v době, kdy probíhá vyučování předmětu B?

Jiným užívaným argumentem je pak tvrzení, že například při laboratorních pracích by šátek mohl vadit, ale při výuce třeba matematiky nikoli. To je jistě pravda, ale takový argument se pak týká všech pokrývek hlavy. Může-li mít při takovém předmětu na hlavě šátek Anička, která se před týdnem prohlásila za muslimku, proč nemůže mít Franta na hlavě čepici s odznakem Sparty? Zdá se někomu být tato argumentace pokleslá? Vždyť přece náboženské přesvědčení je něco jaksi lepšího, něco „více“ než fandění třeba Spartě. Náboženské přesvědčení stojí výše než nenáboženské? Jsou občané, kteří si to nemyslí, občany druhé kategorie s redukovanými právy? Z ústavy, která garantuje náboženská práva, ale nestaví je nad práva ostatních občanů, nic takového odvodit nelze.

Který islám má přednost?

Zvažme ještě tvrzený argument, že sine qua non náboženského přesvědčení muslimů, resp. muslimek je zahalování. Je-li však tato náboženská povinnost zahalování uložena jen ženám, sotva se lze zbavit podezření, že jde o diskriminování, ale tuto úvahu nechme povolanějším. Jde o jinou zjevnou skutečnost: miliony muslimek přece žádný muslimský šátek nenosí, aniž by se považovaly za nábožensky méně opravdové. V některých zemích však je zahalování vyžadováno a porušení tohoto příkazu je tvrdě trestáno. Které z těchto zemí jsou nám bližší? Ve kterých zemích panuje – aniž bychom si osvojovali právo cokoliv hodnotit – společenskopolitická situace více odpovídající našim představám o demokratickém uspořádání státu?

A není tedy striktní vyžadování šátku především přihlášením se k té nejkonzervativnější části islámu, o které mnozí soudí, že nás – tedy náš evropský způsob života – ohrožuje? Opravdu se naše muslimky bez ostentativního používání šátků prostě nemohou, i z tohoto hlediska, obejít?

K nezbytnému používání šátku je ovšem slyšet i důvod spočívající v tom, že žena bez toho šátku se cítí „jakoby nahá“, jako by se odložením šátku odhalovala na veřejnosti. Takovýto argument ovšem nepožívá žádné ústavní ochrany, neboť jde o determinant chování, vyžadující spíše diagnózu než úvahu lidskoprávní.

Užívaným argumentem je také tvrzení, že šátek je „náboženským symbolem“, a pokud bychom jej chtěli zakázat, musíme zakázat i ostatní náboženské symboly, jako jsou kříže, vánoční stromky, betlémy apod. Není tomu tak. Ve veřejném prostoru přece k žádným problémům nedochází.

Právo, které je jiným upřeno

Šátek může být krásným módním doplňkem oblečení. Totéž se týká různých šperků: přívěsek na krku kohokoliv se veřejného pořádku významně nedotýká. Jsou používány v prostředí, kde tak může činit kdokoliv. Ale domáhání se práva nosit šátek při školním vyučování je domáhání se práva na pokrývku hlavy, které je jiným žákům – ať se na to díváme jakkoliv – upřeno.

Bylo by ovšem diskriminační, kdyby někdo uvažoval o zákazu jen muslimských šátků. Zkoumat důvody, pro které si občan zvolí to nebo ono oblečení, liberálnímu státu prostě nepřísluší. Nestojíme tedy před otázkou zákazu nebo povolení muslimských šátků. Jako liberální stát stojíme před otázkou, zda zakazovat, nebo nezakazovat obecně pokrývku hlavy ve školách. Tedy před otázkou, zda pokrývka hlavy může být povolena jen privilegovaným menšinám, vybraným podle náboženského hlediska, nebo zda bude povolena všem, a bude tedy jen osobní, soukromou věcí žáka nebo studenta. Opravdu si to přejeme?

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

LN, 2.2.2017