Dvacet let jsme se nedokázali podívat sami sobě do tváře, ať už z nechuti, neochoty, lenosti či – a to hlavně – nemožnosti se k materiálům dostat a – za další – neschopnosti je věcně a objektivně zpracovat.

Co lezlo z partají, to bylo k vzteku. ČSSD si prosím dokonce uzurpovala Chartu jako nepřímý produkt sociální demokracie! Každý byl na barikádách, někdo dokonce na několika současně. Hrdinové zaplavili média. Tedy dnes, samozřejmě.

A ta osvěta? Mládež většinou ví akorát to, že má volno. Jestli před 20 lety skončila válka, osvobodili nás Rusové či Američané nebo upálili Husa, to už ne. Poté, co zažili mediální nápor letošního roku, budou akorát tak otrávení. A na otázku, co to byly Lidové milice, u maturity odpovědí "ozbrojená pěst dělnické třídy" a bude to správně! Mediální zkratkovitost vyjádření se zažrala do povědomí lidí a nikdo se nad touto nesmyslnou odpovědí nepozastaví. Vzpomínám si na stesk učitelů, že nevědí, jak mají o roce 1989 učit. Tak ať neučí a jdou dělat něco jiného.

Oblíbené jsou pořady a výstavy typu "jak jsme žili". Naprosto diletantsky se tam ukazují panelákové byty, lacině se zesměšňuje jejich zařízení a vkus a zvyklosti obyvatel. Pane Bože, vždyť v těch bytech spousta lidí bydlí dodnes! Jejich současné zařízení a vybavení je samozřejmě pro současníky nekonečně modernější a pokrokovější, ale často je stejně tupé a poplatné době. Myslí si snad někdo, že byt zařízený Ikeou je vzorem estetiky a vkusu? Za nějakou dobu se nafoukaným našincům budou stejně hloupě smát jejich potomci.

Ani za železnou oponou jsme nežili neprodyšně uzavření a vkus tehdejší doby spoluformoval tehdejší vyspělý Západ. Kdo se dostal ven (a šlo to, ne, že ne) a byl v pár bytech našich jihozápadních sousedů, viděl totéž, co u nás, říznuté samozřejmě jejich kulturou a výrobkovým spektrem. Obliba stádního vkusu určovaná místními časopisy typu Burda a jinými byla obdobná.

Minulou dobu nechápou nejen zmínění teenageři, ale ani výrazně starší mediální mlaďoši. Počínaje zmíněnou mediální zkratkou o Lidových milicích a konče třeba čtvrtečními frontami na knížky. Veselení se nad tímto úkazem je mírou nepochopení, oč šlo. O tom, že o tehdejších nákladech knih by si mohl nechat Viewegh jenom zdát (a nešlo o masové vydávání Leninových spisů) a že kromě pitomostí (které proti těm dnes vydávaným byly začasté literárními skvosty) vycházela řada kvalitních titulů, opatřených z praktických důvodů nesmyslnými vydavatelskými poznámkami o tom, že autor sice zdařile popisuje to a to, ale bohužel ovlivněn kapitalistickou ideologií nechápe příčiny a nenabízí žádné řešení, nemají ponětí. Proto netuší, že fronty se stály právě na ty špeky, aby měl člověk jistotu, že se na něj kvůli sníženému nákladu dostane.

Sledoval jsem na ČT24 řadu besed a zaujal mě rozdíl mezi přívrženci Havla a Klause. Nejvýrazněji se projevují Havlovi příznivci a Klausovi odpůrci. Zastánci opačných názorů se prakticky neprojevují. Tak je to i mediálně. Klausovo uznání nezastupitelné role Havla zmiňovala média velmi neochotně a pokoušela se to shazovat poukazem na marginální skutečnosti.

Nakonec si nemůžu odpustit poznámku k nejapným výtkám, že jsme byli poslední (nebyli...), kdo potvrdil Lisabonskou smlouvu, poslední, kdo začal být v roce 1989 aktivní, atd. Je to připomínka neschopného byrokrata, který umí akorát hlídat termíny a vytkne vám, že jdete za pět minut čtyři, když úřední hodiny jsou do čtyř, který vám 31. března vyčítá, že daňové přiznání podáváte na poslední chvíli. Neznám žádný zákon, předpis, etickou normu či filozofický koncept, které by "být poslední" považovaly za něco deklasujícího či spojeného s hodnocením charakteru nebo postoje. Nejde přece o dostihy či jiný sport.

Z principu musí být někdo první a někdo poslední, i kdyby byli všichni účastníci aktu náruživými a nekritickými nadšenci.

Gentlemanův deníček