25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Pozoruhodné výročí

24.6.2009

aneb Poklona potenciálu první republiky československé

V květnu roku 1929, tedy kulatě před 80 lety, byl zahájen provoz v tzv. Masarykových domovech, ambiciózním zdravotně sociálním zařízení, které mělo nahradit řadu zastaralých a nevyhovujících zařízení na území Prahy. Šlo o funkcionalistickou novostavbu komplexu asi 20 budov (architekt B. Kozák) na rozloze 33 hektarů v tehdy půvabném výletnickém předměstí Krč.

Otcem myšlenky vybudovat Ústřední ústavy sociální péče byl tehdejší předseda Ústředního sociálního sboru hl. m. Prahy a ředitel Ústřední sociální pojišťovny, pozdější primátor, místopředseda vlády a poslanec Národního shromáždění, národně socialistický politik Petr Zenkl (1884-1975).

O realizaci jeho záměru rozhodl pražský magistrát teprve v dubnu 1926. Přesto již na podzim 1928, k 10. výročí republiky, byly dokončeny hlavní stavební práce a v květnu 1929 se nastěhovali první klienti.

Seniorskou část tvořily domov pro 100 manželských párů (jakási obdoba dnešního domu s pečovatelskou službou či jiné formy chráněného bydlení), 5 starobinců pro celkem 1000 klientů (obdoba dnešních domovů důchodců) a 4 chorobince pro celkem 800 pacientů (obdoba léčeben pro dlouhodobě nemocné). Dětskou část, oddělenou širokým parkovým pruhem, tvořily ozdravovna pro kojence, zotavovna pro školní děti a chorobinec pro děti epileptické a jinak „nevyléčitelně nemocné“

Součástí byly hospodářské a správní budovy, kaple, přednáškový sál. Klienti mohli pracovat v zahradnictví či v řemeslnických a údržbářských dílnách. Dopravu v areálu zajišťovaly speciální elektromobily firmy Křižík. Zdravotnickému zajištění sloužily kromě školeného personálu také lékařské ambulance a operační sál.

Ihned v zahajovacím roce 1929 byla pro výuku studentů lékařské fakulty zřízena v prostorách domovů univerzitní klinika chorob stáří, téměř jistě nejstarší lůžková geriatrická klinika na světě. Jejím přednostou se stal profesor Rudolf Eiselt. Klinika bohužel zanikla během 2. světové války, kdy byl celý areál přeměněn v německý vojenský lazaret a české vysoké školy byly uzavřeny. Po válce již bohužel nebyla obnovena, i když lazaret se změnil v dnešní Fakultní Thomayerovu nemocnici.

Masarykovy domovy byly ve své době světovým unikátem budícím značnou mezinárodní pozornost – jak názorně připomněl i televizní seriál Hledání ztraceného času. Šlo o projev humanistických, sociálních a demokratických ambicí mladé Československé republiky, její hospodářské síly, ale také pozoruhodně „gerontologicky poučeného“ myšlení – společenského zájmu o stáří.

Jeho dokladem jsou i umělecké a myšlenkové reflexe z 20. a 30. let. K nejvýznamnějším patří divadelní hra Karla Čapka (1890-1938) Věc Makropulos (1922), řešící existenciální aspekty dlouhověkosti, věčného mládí, nesmrtelnosti. Málo se ví, že hru reflektoval téměř o 50 let později jeden z nejvýznamnějších britských filozofů 20. století Sir Bernard Williams (1929-2003) v eseji The Makropulos case: reflections on the tedium of immortality, zahrnuté do knihy Problems of the Self (Cambridge University Press, 1973).

Tehdy 68letý hudební skladatel Leoš Janáček (1854-1928) složil ihned v letech 1923-1925 na motivy hry stejnojmennou operu, která se zařadila do světového operního fondu – letos ji např. uvedla prestižní milánská La Scalla.

Čapek věnoval stárnutí i půvabné fejetony, např. Tyto šedivé dny (1925) o ubíhání času „mezi lampičkou raní a lampičkou večerní“ a především vynikající nadčasový postřeh Mladá generace (1928) o přitakání trvající mladosti v nás.

I Čapkovy Hovory s TGM obsahují kapitolu Starý strom - úvahu T. G. Masaryka (1850-1937) o stárnutí a o životě ve stáří. Jejím jádrem je přesvědčení o nezbytnosti stálého osobnostního růstu a ztotožnění negativního stáří nikoliv se samotným věkem, ale teprve s úpadkem schopnosti a vůle ke smyslu, ke stálému aktivnímu přetváření sebe sama.

Masaryk blízce souzní s názory svého vrstevníka, bengálského nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabindranátha Thákura (1861-1941), jak je vyjádřil v knize nábožensko filozofických úvah Sadhana (Naplnění života, 1913). Ta vyšla opakovaně v českém překladu; poprvé již v roce 1916. Navíc se Masaryk s Thákurem osobně setkal minimálně za jeho přednáškových návštěv Prahy v letech 1921 a 1926.

Ve své úvaze Masaryk téměř doslovně předešel o 15 let slavnou, dodnes často užívanou, okřídlenou výzvu britského lorda Amulreeho, aby cílem gerontologického úsilí bylo přidávání života létům, nikoliv let životu.

Jsme dnes schopni s obdobnou kadencí reflektovat mezinárodní myšlenkové podněty, promptně je překládat do češtiny, přetvářet ve společenskou praxi i ve vlastní umělecká díla obohacující trvale světové kulturní a myšlenkové dědictví? Bohužel své vykonala nacisticko komunistická totalitní destrukce české společnosti, symbolizovaná i osudem duchovního otce Masarykových domovů, Petra Zenkla: v letech 1939-1945 byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, od roku 1948 žil až do smrti v emigraci (USA), kde zastával funkci předsedy Rady svobodného Československa.