29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Pozor na přímou demokracii

5.2.2013

Proběhlé prezidentské volby byly mimo jiné testem možností a limitů přímé demokracie v České republice. V celostátním měřítku druhým testem po referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii v červnu 2004. Tehdy byla účast 55 procent voličů a pro hlasovalo 77 procent hlasujících. V prezidentských volbách byla účast v obou kolech blízká 60 procentům, vítěz získal v prvním kole 24 procent a ve druhém 55 procent. V obou případech došlo k ostrému rozdělení společnosti na ostře vyhraněné tábory. My a oni.

Přímá je prý dobrá

Velká část veřejnosti vidí lék na neduhy demokracie zastupitelské v jejím nahrazení nebo alespoň doplnění demokracií přímou. Přímo volený prezident, starostové, hejtmani, časté užívání referend, možnost odvolat politiky voliči, to má být lék na rozčarování veřejnosti z politiky. Místo vlády neoblíbených stran by měl rozhodovat hlas lidu. Když je to možné u prezidenta, proč ne i jinde? Ze světa známe případy nejen přímo volených starostů, ale i státních žalobců a soudců. Známé jsou i mechanismy odvolávání politiků voliči. Švýcaři absolvují desítky referend ročně. Je to však skutečně dobrá cesta?

Umírněnost se nenosí

Proti adoraci přímé demokracie je třeba se včas postavit, dřív než její zavedení napáchá rozsáhlé škody. Průběh prezidentské kampaně a její výsledek potvrdil obavy kritiků. Program jednotlivých kandidátů šel stranou a rozhodovala emoční mobilizace a negativní útoky. Umírnění kandidáti Jan Fischer, Jiří Dienstbier a Zuzana Roithová neprošli prvním kolem soutěže Česko hledá prezidenta. Do druhého kola postoupili k závěrečnému rozstřelu dva kandidáti na základě mobilizace fanoušků proti skutečným i domnělým názorům a vlastnostem druhého kandidáta, zaplacené desítkami miliónů nejasného původu. Výsledkem je hluboká polarizace společnosti a neochota voličů poraženého kandidáta přijmout výsledek. Aspoň nás nebolí palce z posílání SMS.

Vítězství nebo smrt

Největší političtí myslitelé naší civilizace před přímou demokracií varovali. Nejde pouze o to, že přímá demokracie je náchylná podléhat populistům s jejich negativní kampaní, ale především nezná kompromis. Ten je vnímám jako zrada principů. Spory se hrotí až na hranu, palivo pod kotel nenávisti se vyrobí se zástupností a ohříváním stereotypů a skupinových frustrací (sociálních, nacionálních, etnických). Hlavní nebezpečí přímé demokracie je spojení černobílého výběru z odlišných názorů s totálností prosazování jedné pravdy na základě momentálního hnutí mysli většiny hlasujících. Jaká dělba moci, když se lid vyslovil? Kdo by si dovolil vzdorovat hlasu lidu? Jak trefně napsal excelentní novinář Peroutka, vláda lidu je někdy hloupá, ba pitomá, protože my lidé se někdy chováme hloupě, ba pitomě.

Volební kampaň vytvořila nové a prohloubila existující rozpory ve společnosti. Buď, anebo, přítel nebo nepřítel, vítězství nebo porážka. Kompromis mezi obhroublými korupčníky řízenými z Ruska na jedné straně a cizáckými lokaji sudeťáků a katolíků na druhé straně není možný.

Se svobodou a právním státem je dlouhodobě slučitelná pouze zastupitelská demokracie. Většina politických rozhodování se neodehrává v absolutních kategoriích, daně ano nebo ne, ale po diskuzi o jejich výši. Rozhodnutí však nemá fatální charakter. Poražení nejsou nepřátelé určení ke zničení, ale partneři v dalších diskuzích. I zde může být spor ostrý a argumenty demagogické. Vzpomeňme si na mobilizační sílu "julínkovného", boj s 30korunovým poplatkem u lékaře se stal symbolem krajských voleb 2008.

Cesta do nevolnictví

Moderní demokracie po zkušenostech z 30. a 40. let 20. století svazují suverenitu lidu systémem dělby moci. Jednotlivé politické instituce se navzájem kontrolují a vyvažují svůj vliv. Momentální vítěz může svou moc uplatňovat pouze na daném hřišti. Prezident se nemá vládě a parlamentu plést do jejich práce, ale důsledně a kvalitně vykonávat svoji agendu. Pokud svoji práci nebude dělat dobře, voliči jej znovu nezvolí. Pokud se pokusí posilovat svůj vliv na úkor dalších institucí, je na nich, aby se tomu důrazně postavily. Politika, stejně jako život, je tvrdá a často nespravedlivá. Demokracie se neobejde bez ostrých polemik, soubojů a voleb. Po nich však musí následovat věcná diskuze a hledání široce přijatelný řešení. Proběhlá volba prezidenta potvrdila, že přímá demokracie není samospasitelná a má značná rizika.

Autor je politolog a právník, Krácený text vyšel v MfD