Každá společnost potřebuje je svému zdárnému vývoji různé oponenty, navrhovatele jiných směrů vývoje, sdružení hájící to či ono anebo kritizující to či něco jiného. To je jistě pravda, která je nezpochybnitelná. Svět bez soukromých iniciativ lidí a možnosti jejich sdružování se by byl světem totalitním.

Ale to neznamená, že každá takzvaná občanská aktivita je skutečně demokratická anebo má skutečný zájem na zlepšení věcí veřejných. U nás v ČR se v posttotalitním prostoru vytvořila mimořádná situace, kterou nezná vlastně žádný bývalý sovětský satelit ale ani žádná tzv. stará demokratické země.

Mimořádné síly a významu zde nabyla různá sdružení, spolky a organizace, u kterých lze s velikou jistotou pochybovat, že jim jde o věci veřejné. Spíše se v nich sešikovali neúspěšní „revolucionáři“, lidé, kteří podléhají vlastní představě o své výlučnosti, a pak lidé, kteří z toho mají docela obyčejný kšeft.

Tím více, jak většině obyvatel dochází, že například neuvěřitelný a jinak v Evropě nevídaný boj proti stavbě dálnic není s největší pravděpodobností veden žádnými ušlechtilými myšlenkami, ale že spíše se jedná o střet jednotlivých lokálních ale i silných ekonomických zájmů, jejichž výsledkem je, že výstavba dálnic se v ČR prakticky před deseti lety zastavila. To, co se děje, není výstavba dálnic, to je vyhazování peněz za kousky silnic vedoucí odnikud nikam.

V celém tom hnutí se objevují stále tytéž tváře a titíž lidé. Bratři, které jsem nazval již dávno „Los Kužvartos“, se objevují vždy a všude v něčem, kde je presentována touha něco zakázat. Také nechvalně proslulý EPS, dále Arnika a další takzvaná sdružení, spolky a ústavy „pro studium dopravy, ekologie„ a podobně se neprojevují prakticky jinou činností, než pokusy o to, jak zastavit stavby čehokoli, zakázat vstup lidem tam či onam, nařídit ty či ony povinnosti atd.

Přesto, že se zelení dostali do parlamentu, odkud pravděpodobně zase brzo vypadnou, značná část veřejnosti už začíná být na slovo „ekologie“ alergická. Příkladem budiž historie staveb na pražské pankrácké pláni. Jistě že jsou a mohou být různé názory na to, zda tam mají nebo nemají vyrůst „mrakodrapy“. Ani slovutní architekti se v této věci neshodnou.

Kolem celého vyřešení pankrácké pláně se však vede už více než patnáct let nesmyslný a šílený boj. Na stranu mnoha místních obyvatel, kteří se chovají podle onoho - například v Německu tak známého - hesla „ Dálnice ano, ale ne mně za barákem“, což je celkem pochopitelný postoj těch, kterých se to dotýká, se „postavily“ různé rádoby „občanské„ aktivity a organizace. Přes dlouholetý boj vedený ze strany tzv. aktivistů skutečně všemy, i silně nevybíravými způsoby, se ukazovalo, že prostě prohrávají.

A tak si šli stěžovat. Když jsme nevyhráli doma, půjdeme jinam. A šli, tedy letěli (neleťte tam, za těch pár korun) na Nový Zéland. Nejde o to, kde na to tihle „aktivisté“ vzali a že si stěžovali. Na to mají právo. Ale jde o to, co tam na zasedání UNESCO říkali. Překrucováním pravdy, zamlčováním skutečností, využíváním toho, že dotyční delegáti zasedání o skutečném stavu v Praze mnoho nevědí, i obyčejným lhaním vypotili „usnesení“ a nechali je dohlasovat. To pak v Praze vydávali za „hrozbu“, že se na nás snese celosvětová katastrofa v podobě „vyškrtnutí“ a podobně, jestli okamžitě všichni neudělají to, co chtějí oni. Ostatně, podobně se zachovali jejich ideoví souputníci a dá se říci mentoři našich „aktivistů„ z Německa, kteří se rozhodli vyzkoušet svoji sílu proti vládě a „mlčenlivé většině“ obyvatel na případu drážďanského mostu. Také tam vyhrožovali vedení Drážďan, co jim všechno provedou. Jenže narazila kosa na kámen a drážďanský magistrát prohlásil, že nový most se stavět bude, ať se třeba aktivisté a UNESCO postaví na hlavu. Oni že jsou město pro lidi a ne museum a hračka pro sebou samými zvolené „morální velikány“.

Když měli přijet pánové z UNESCO do Prahy, noviny se hemžily katastrofickými výkřiky, co všechno strašného se stane. Člověk měl pocit, že Praha snad bude úředně zakázána nebo co. Nestalo se nic. Pan Francesco Bandarin z UNESCO má vlastní mozek a když zjistil, že Pražský hrad leží na severozápadním horizontu a Pankrác na východo-jižním, takže mrakodrapy nemohou rušit žádnou „historickou tvář města“, správně pravil, že nevidí žádný problém, a bylo to.

Pravý charakter lidí vedoucích kampaně proti mrakodrapům na Pankráci se pak projevil podlézavým a pomlouvačně-udavačským dopisem zaslaným komisi UNESCO, který podepsali, jak jinak než naši staří známí: Kužvart, Arnika, Sdružení - Občanská iniciativa Pankráce, Občanské sdružení Pankrácká společnost, Ateliér pro životní prostředí, o. s. atd. A jako vždy všem aktivistům (ale i muslimským teroristům) nakloněné Britské listy tuto „výzvu„ ihned uveřejnily.

Takže od předstírání „nejvyšších morálních zásad“ došly naše tzv. ekologické občanské aktivity až k pomlouvání a udavačství.

Mám přírodu rád a byl jsem dlouhá léta za totáče přítelem Ivana Dejmala. Pak jsem se pomalu divil, kam se celé to hnutí, ale někdy i on, dostávají.

Ošklivý konec původně krásných myšlenek.

A pokud se někdo dneska rozhodne postavit na Pankráci nějakou obludnost, kdo bude věřit těm, kteří budou oprávněně protestovat, když se tihle pochybní lidé předtím vydávali za pravé a čisté „ochránce Pankráce a vůbec Prahy“?