Jan Hus je aktuální i dnes, kdy nemá žádné výročí

Svatováclavské oslavy máme úspěšně za sebou. Teď už zbývají pouze osmadvacátý říjen a sedmnáctý listopad a máme tu konec roku 2015. Ke všem těm mimořádným dnům se vyrojí nejen na stránkách tohoto periodika sprška komentářů a úvah, stejně jako tomu bylo k ostatním letošním výročím a jako to bude v roce příštím. Přitom bývá zvykem připomínat si zejména tak řečená kulatá výročí a čím kulatější, tím lépe. Letos, na rozdíl od roku 1915, jsme takové velmi kulaté výročí mohli slavit zcela svobodně. Nejsme ve válce, vedení země se vůči původci toho všeho nevymezuje negativně. Mohli jsme si tedy užít tu parádu naplno a s patřičnou velkorysostí. Za těch sto let, které uběhly od půlmilénia upálení Mistra Jana Husa se toho hodně změnilo. I když těžko říci, zda to byly změny podstatnější, než za předchozích sto let. Určitě už nemáme takovou potřebu jásat, pochodovat a velebit každého, kdo si to zaslouží, mimo jiné také proto, že to tento národ, volky nevolky, během uplynulého století činil vůči mnohým, kteří si to nezasloužili ani náhodou.

Čím je připomínaná událost v čase vzdálenější, tím víc je třeba připomínat, že tehdejší lidé měli nejen jiný žebříček hodnot, ale že také uvažovali jinak, než jsme zvyklí uvažovat dnes. Bez tohoto základního předpokladu o významné vzdálenosti v čase nelze tehdejší děje smysluplně posuzovat. Přesto ale můžeme narazit na souvislosti, které jsou překvapivě aktuální stejně, jako tomu bylo před sto, dvě stě či tři sta lety. S odstupem několika měsíců, které uplynuly od počátku července, kdy měly oslavy (hodí se sem vlastně to slovo?) vrcholit, mám stále větší pocit, že nebyl využit jeden významný odkaz, který je zvláště letos nesmírně aktuální.

Jan Hus byl populista! Říkal to, co si lidé myslí. Říkal a psal tak, jak to lidé cítili, ale jak se to nesmělo říkat a psát nahlas. Něco takového přece nemohl dělat jen z čilého altruismu. Za tím určitě byly osobní ambice. Dobovým slovníkem ďábel. To jistě bylo základem výtek tenkrát, stejně jako je tomu dnes vůči současníkům, kteří si dovolí říkat nahlas, co si všichni myslí, ale co se nějak nehodí. Když zůstaneme u současného slovníku, byl navíc nebezpečný extrémista (nejspíše pravicový, protože to je ten horší), protože žádal nápravu a návrat k zdravému rozumu. Navíc se následně potvrdila obava všech odpůrců takových novot, že jeho názory mohou mít nedozírné následky. Zda takové následky způsobují popírači reality, nebo ten, kdo si dovolí říci nahlas, že král je nahý, to už se tenkrát neřešilo, stejně jako se to neřeší ani dnes. Jako se to děje dnes, i tenkrát byl takový nebezpečný extrémista a buřič vystaven mediálnímu lynči, i tenkrát tím elity zakrývaly neschopnost podívat se pravdě do očí a změnit systém, který jim vyhovoval, ale byl už neudržitelný. Zde si můžete doplnit současné stěhování národů, řecké zadlužení, destabilizaci cizích států, sociální inženýrství,... Jistě si doplníte i další.

Oslavy kulatého výročí Jana Husa proběhly politicky korektně. Zatím se nenašel nikdo, kdo by tak nahlas jako on prohlásil, že pravda a politická korektnost (tedy pokrytectví) nejdou dohromady. Žijeme ve společnosti, která sama sebe nazývá humanistickou. Těžko předpokládat, že by oběť současného mediálního lynče byla fyzicky upálena na hranici dřeva nebo obdobně likvidována soudobými technickými prostředky. Že ale současné elity (stejně jako na přelomu čtrnáctého a patnáctého století) nemají schopnost podívat se pravdě do očí a změnit systém, který jim vyhovuje, ale je už neudržitelný, to bude mít nepochybně dalekosáhlé následky. Stejně jako tomu bylo v patnáctém století u nás i následně v sedmnáctém století v celé Evropě.