30.5.2017 | Svátek má Ferdinand






SPOLEČNOST: Pomník Radeckého a kniha dějin českých

11.8.2016

Dozvěděl jsem se za své letošní návštěvy měst pražských, že se v takovém domečku na Kampě má konat diskuze o možnosti znovupostavení pomníku polního maršála J.J.V. Radeckého. Jelikož je řečený vojevůdce a jeho doba v širších souvislostech předmětem i mého zájmu, vypravil jsem se tam také. Nevelký sál jsem zastal slušně obsazený diskutujícími pány a dámami, z nichž někteří se stavěli k eventualitě obnovení pomníku kladněji, jiní vznášeli námitky, aniž by se hned dopouštěli kategorických soudů. To chápu. Každá věc má své háčky a je zdrávo ji uvážiti ze všech stran, než vyřkneme definitivní ANO či NE. Dobře výřečný mladý muž nalevo ode mě - později jsem se dozvěděl, že jím nebyl nikdo menší než předseda české Strany zelených, pan Matěj Stropnický – takovými ohledy netrpěl. Měl ve věci znovuzřízení Radeckého pomníku své nepochybné jasno a co nejrázněji je odmítl, hojně se ve své řeči oháněje slovem pravda. To, přiznám se, nemám rád; on už Pilát z Pontu nevěděl, co jest pravda, a neví to přesněji ani nikdo jiný, mě samého nevyjímaje.Pokoušel jsem se mu naznačit, že nejde o pravdu, nýbrž o jeho momentální názor, dnes takový a za deset, dvacet let jiný, ne-li opačný... marně. Ale moje chyba; měl jsem vědět, že s majetníky pravd je zhola zbytečné se hádat, k svému pádu na nos musí dozrát sami.

Což mi v danou chvíli mohlo být jedno, spíš mě zajímal ten Radecký. Kdyby opravdu měl jeho pomník znovu stanout na Malostranském náměstí, odkud byl odstraněn v květnu 1921 – naštěstí jen odstraněn, ne roztřískán, to postihlo pouze jeho podstavec –, událo by se něco podstatnějšího než rekonstrukce sochařského díla, třebaže v kráse a důstojnosti, jíž v tehdejší Evropě nebylo rovno: do knihy českých dějin by se vrátil list, jeden z oněch mnoha, kolik z ní bylo vytrženo ve vítězném opojení po konci první světové války. Domnívali se obnovitelé české státnosti, že řečená kniha nesmí obsahovat nic, co by s touto skutečností bylo byť i ve zdánlivém rozporu; i vytrhávali list po listu, až ze všeho zbylo hrdinství našich husitských předků, pak zmínkou jedna zpackaná bitva na poli bělohorském... a pak už dohromady nic, až zase hrdinní legionáři a slavné osvobození. Co mezi tím, bylo leda třísetleté temno, kdy lidu českému nezbývalo než trpět a úpět pod cizáckým jařmem, ale takové věci se nezdály být hodny zápisu do knihy dějin. Měla být knihou slávy, stalo se z ní však něco, čeho byl plný středověk: zposvátnělá legenda, jejímž účelem není poučení z minulosti s přesahem do budoucna, ale aby se v ni věřilo. Poněkud rozpačitá ilustrace osvoboditelského úsilí, řekl bych.

Nu, nechci nikomu brát jeho iluze, chová-li ještě jaké. Oškubávání historie, aby se vešla do politického konceptu jedné přechodné doby, bych nenazval hned lží nebo podvodem - povrchností a nedomyšleností však určitě; domyšlenější projekt by se nedočkal po krátkých dvaceti letech svého konce. Stojí ostatně za povšimnutí, že jsme s osekáváním dějin do příhodného tvaru na tomto kontinentu sami. Máme ve svém bezprostředním sousedství zemi, jejíž lidé by se za svou nedávnou minulost opravdu měli proč hanbit a také se hanbí; to jim však není důvodem k tomu, aby šerednou fázi svých dějin zamlčovali nebo po vlastenecku opentlovali, nýbrž ji vysoce kriticky hodnotí, vyjdi co vyjdi. Totéž bychom si mohli dovolit i my. Vrátit do knihy dějin její vytrhané stránky, ať dnešnímu většinovému vkusu vyznívají kladně či záporně; čas jde, vkusy se mění a nezpochybnitelné pravdy s nimi. Legenda Masarykova času nečiní právě čest národu českému oněch údajně temných staletí, představujíc jej co poddanskou masu bez vůle a odporu, leda vůle naříkavě bezmocné, trpitelské. Dopouští se zkreslení, tím hůř že záměrného, zužujíc zmíněný národ pouze na vrstvy prosté a nejprostší; i připomněl bych, že zde byl i stav městský a šlechtický... co? Že odrodilý? Poněmčený? To je třetí nit, za niž je třeba vzít, aby se křivý obrázek oné doby narovnal. Filologické pojetí, dle nějž je Čechem pouze ten, komu jede huba po česku, je výplodem jako na potvoru zrovna německých filosofů z poloviny devatenáctého století. Doba Balbínova a Dobrovského je neznala; pro ni byl Čechem ten, kde na půdě království českého žil a je za svůj domov pokládal. Vracet se k zemsky pojaté definici národa by asi už bylo obtížné, ale neměli bychom ještě dnes natloukat na toto nepadnoucí kopyto naše předky, stavěvší své priority do podstatně jiného pořadí.

Půltisícileté prázdno, zející v republikánské legendě mezi hrdinnými husity a neméně hrdinnými legionáři, také zrovna není, zač by se česká hruď mohla pnout hrdostí. Jako každé vakuum, i je vyplnila švejkovská postavička vychytralého zalezlíka, čekajícího pokaždé, až ho z bryndy vlastní nestatečností namíchané vytáhne nějaký osvoboditel... tak tomu nebylo a být nemusí. Od válek o dědictví rakouské přes bitvu u Sadové, co tam ohněstrůjce Franz Jabůrek u kanónu stál a furt jen ládoval, až po střety na Soči a na jiných místech první světové války byl to vždy bojovník český, své přísaze a svému králi věrný, jehož neústupnou houževnatost v bitvě u Caporetta ocenilo samo nepřátelské velení. Je načase, aby v knize dějin nahradil žalostnou postavu Švejka, neboť vzduch nevoní ničím kalým a udatnost našich předků pod prapory císařskými nám může být povzbuzením v nadcházejících střetech, jimž se nevyhneme, i kdybychom se nevímjak zaklínali mírem a tolerancí. Ale nechtěl jsem vlastně zabředat do prognostiky.

Apropos pod císařskými prapory: málem bych vynechal bitvu národů u Lipska. Zaskvěla se tam dvě česká jména slávou nejvyšší: kníže Karel Filip ze Schwarzenbergu, jenž bitvu vedl a dobyvačnému Korsičanovi s konečnou platností vyťal roucho, a Jan Josef Václav Radecký z Radče, největší vojenský génius českých dějin od dob Žižkových, jenž plán bitvy nejenže vypracoval, ale bitva se podle něj také odvíjela, což se každému stratégovi hned tak nepovede. Svého pomníku byli by hodni oba: maršál J.J.V. Radecký na Malostranském náměstí, a kníže Karel Filip třeba před Schwarzenberským palácem na Hradčanech. Proč ne? Když může před ministerstvem zahraničí stát pomník Edvarda Beneše, postavy vpravdě žalostné, jejímž přičiněním se české země na dlouhých čtyřicet let staly bezprávnou gubernií sovětské říše, proč ne dva vojevůdci vskutku úspěšní, běh světa v dobrém či nedobrém – to je věc názoru - ovlivnivší?

No, já vím, ještě je taková představa leckomu obtížně stravitelná. Ještě má leckdo oněch směšných dvacet let trvání první republiky za vrchol českých dějin, ba za vyjádření samotné Pravdy, jak se ukázalo v tom domečku na Kampě. Třeba by tomu odpomohl pořádný mazec, jenž by zase jednou obrátil všechno vzhůru nohama, což, věc vyloučená to není. A možná ani ten ne, dál by se Čechové upínali k onomu dávno minuvšímu dvacetiletí a hledali v něm zlatá zrnka Pravdy... Spíš chápat dějiny země v celé kontinuitě by bylo třeba, ať kdo nahlíží na jejich jednotlivé fáze jakkoli. Totéž pak v kontextu s dějinami jiných národů, jelikož nejsme ostrovem v šíři oceánu, jen jednou z desítek zemí této poněkud střelené Evropy. Ale to asi asi ještě vyžádá svého času a, bohužel, asi i špatných zkušeností.

Hannover, 9. srpna 2016



Diskuse


P. Zinga
21:37
11.8.2016

J. Jurax
0:10
12.8.2016

O. Mayer
21:34
11.8.2016

J. Babicka
20:16
11.8.2016

J. Babicka
20:24
11.8.2016

Č. Punčochář
18:53
11.8.2016

T. Marný 393
18:24
11.8.2016

J. Sinnreich
15:52
11.8.2016

J. Babicka
19:46
11.8.2016

J. Sinnreich
21:17
11.8.2016

F. Houžňák
15:52
11.8.2016

L. Severa
13:59
11.8.2016

J. Sova
14:10
11.8.2016

F. Houžňák
15:58
11.8.2016

F. Houžňák
8:13
12.8.2016

J. Jurax
13:13
12.8.2016

L. Severa
13:39
11.8.2016

J. Jurax
0:24
12.8.2016

J. Čížek
15:49
12.8.2016

J. Jurax
18:24
12.8.2016

B. Rameš
13:34
11.8.2016

Č. Berka
10:28
11.8.2016

B. Rameš
13:27
11.8.2016

Č. Berka
14:08
11.8.2016

F. Kusák
9:41
11.8.2016

P. Lenc
9:56
11.8.2016

F. Kusák
14:50
11.8.2016

S. Kalužík
10:57
11.8.2016

P. Dvořáček 459
11:25
11.8.2016

F. Kusák
14:59
11.8.2016

A. Zajícová
11:29
11.8.2016

J. Jurax
0:45
12.8.2016

S. Rehulka
9:33
11.8.2016

B. Graf
8:43
11.8.2016

J. Urban
9:25
11.8.2016

D. Polanský
7:12
11.8.2016

R. Langer
10:21
11.8.2016

J. Babicka
2:26
11.8.2016

J. Lancik
1:58
11.8.2016

Č. Berka
10:13
11.8.2016

J. Lancik
16:20
11.8.2016

Č. Berka
18:43
11.8.2016

J. Lancik
20:52
11.8.2016

Č. Berka
22:50
11.8.2016

O. Zuckerová
1:02
11.8.2016

Z. Čábelka
1:02
11.8.2016

S. Kalužík
0:26
11.8.2016

počet příspěvků: 61, poslední 12.8.2016 06:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.