Sir Robert Hutchinson (1871-1960), skotský lékař, pediatr, pedagog a spisovatel publikoval v roce 1953 několik svých inspirativních myšlenek na několik řádek, které jsou považovány v civilizovaném světě za tzv. „Lékařovu modlitbu“.

Zní asi takto. „Před neschopností nechat zdravé zdravými, před přílišným zápalem pro nové a pohrdání starým, abychom nestavěli vědění nad moudrost, vědu nad umění a vzdělání nad zdravý rozum, abychom nezacházeli s pacienty jako s případy a aby naše léčba nemocí nebyla bolestnější než samotný jejich průběh, nás Bože ochraňuj.“

David Owen, britský psychiatr a v letech 1976-1979 britský ministr zahraničí, se v jedné ze svých publikací vyjádřil ve smyslu, že nahradíme-li slovo „pacient“ výrazem „volič“, může tato lékařova modlitba být i modlitbou politikovou. I politikové totiž mají v rukou lidské životy.

Politikové, a to nejenom hlavy států, přijímají mnohá rozhodnutí s přímým dopadem na životy lidí. Hutchinsonova modlitba lékařům připomíná, že jejich základní povinností je stav pacienta nezhoršit. Podle Owenova názoru mají politikové povinnost intervenovat pouze tehdy, má-li taková intervence reálnou šanci zlepšit tzv. status quo.

A jak vyjádřil Bismarck ve svém výroku „politika je umění možného“, nabízí se v této souvislosti myšlenka, že politikové by měli krotit především vlastní ctižádost.

Základní vlastností jak politiků, tak lékařů, musí být kompetentnost a schopnost reálného posouzení, čeho lze a nelze dosáhnout. Cokoli, co by takovéto posouzení ztěžovalo, může napáchat značné, někdy i kolosální škody. Jakékoli megalomanství bývá pro mnohé politiky tzv. riziko povolání a projevuje-li se v rozvinuté formě, stává se jistě právoplatným předmětem studia medicíny.

Tzv. „hybris“, jakožto určitá ztráta schopností politických vůdců, prezidentů, předsedů vlád, ministrů, ale i ostatních politiků, kteří v domnění přílišného sebevědomí a opojení mocí zavrhují rady a fakta, jež odporují jejich přesvědčení, někdy i úplně všechny rady a fakta, vídáme v historii i současnosti ve světě politiky dosti často. Následkem čehož ve většině těchto případů tyto politiky dostihne „nemesis“. A to znamená i konec jejich snah cokoli nadále ovlivňovat - jakýchkoli snah cokoli ovlivňovat. Moc politická totiž není moc boží. Bohové se excesů nedopouštějí.

Zkáza, kterou mohou hybrističtí vůdci přivodit, většinou postihne lidi, jejichž jménem vládnou. Usměrňování hybristického chování vůdců se musí proto opírat o posilování státních systémú demokratických brzd a protivah a v standardních demokratických zemích tomu tak i je. Bdělost lidí při jakýchkoli volbách je tedy zcela namístě, potom je to již jenom na vládnoucích elitách daného státu a období, na které jsou zvoleni, je dlouhé...