Podle neziskové organizace Evropská síť proti rasismu (ENAR) se problémy související s rasismem v ČR zhoršily. Jako příklad je uváděno vystěhování Romů ve Vsetíně, sterilizace romských žen a nekvalitní zabezpečení přístupu romských dětí ke vzdělání. Na vzestupu jsou v Evropě údajně i další formy rasismu a rasové diskriminace, namířené zejména proti islámu. Současně je zdůrazňována nutnost hledání nových forem účinného boje proti projevům rasismu a xenofobie. V mnohém shodný názor má i Evropská komise proti rasismu a netoleranci (ECRI) jako jeden z orgánů Rady Evropy.

Tato a podobná hodnocení se podle mého názoru dostávají do stále větší kolize s realitou a logicky se míjejí účinkem. Důvodem je mimo jiné i ten fakt, že nebyl důsledně aktualizován příslušný pojmový aparát, že není jednoznačně a v aktuálních podmínkách dané, co je dnes vlastně rasismus a co je vlastně xenofobie. Tyto termíny se prakticky používají tak a do té míry, jak se to hodí té či oné straně. Jedná se o termíny svým způsobem atraktivní, jejich využití vždy znamená pro některého politika, aktivistu či novináře potřebné zviditelnění a posílení vlastní důležitosti. O to je ale absence jejich objektivní, současným podmínkám odpovídající definice více nebezpečná a více zavádějící. Proto je také tak obtížné definovat v rámci soudního řízení, zda ten či onen skutek měl či neměl rasový podtext. Definování těchto pojmů tak závisí pouze na subjektivních pocitech či osobních zkušenostech toho, kdo je posuzuje a to je naprosto nedostatečné. Nemyslím si, že řešení romské otázky a problematiky menšin obecně, spočívá pouze v definování pojmů. Mám ale silný pocit, že právě v nedostatku správného chápání těchto pojmů může být začátek a jeden ze zdrojů celého problému. Pojmy se zkrátka nesmějí zaměňovat s dojmy.

Co je tedy rasismus? Podle některých definic, které se podle mě nejvíce blíží reálu, je rasismus názor nebo i učení o nerovnosti ras, obvykle v souvislosti s nadřazováním některé. Vybral jsem záměrně tu nejjednodušší definici, pro tuto úvahu totiž bohatě stačí. Jsou v ní tedy dvě relativně samostatné roviny. Nerovnost ras (fyzická, mentální, vitální, kulturní a jiná) a nadřazování jedné rasy nad ostatní. Vztáhneme-li tuto definici na romskou problematiku (nevyhneme se jí, protože je skutečně ve spektru menšin nejvýraznější), pak se ptám - tvrdí snad někdo z rozumných lidí českého původu, že naše rasa (řekněme bílá) je z vážných důvodů nadřazená romské rase? Definoval snad tento stát romskou rasu tak, aby ji mohl nějakým způsobem poškozovat? Mají snad Romové nějaká občanská práva snížená nebo odebraná, je jim snad zákonem zakazováno to či ono, mají snad Romové zákaz vstupovat do svazku manželského s (ne)Romy (jak to směrem k německé židovské komunitě kodifikoval zákon o ochraně německé krve a německé cti ve svém § 1, odst. 1 v rámci tzv. norimberských zákonů), mají snad Romové svá vyhrazená místa v autobuse nebo mají zákonem daný zákaz vstupu do "bělošských" restaurací (tak jako tomu bylo ještě v šedesátých letech v USA ve vztahu k černochům)? A hned druhá závažná otázka. Je nesporně nepřátelský vztah většinové společnosti k Romům rasismem nebo je to jen reakce na to, jak se řada lidí romského původu chová ke svému okolí, k majetku, jaké má hygienické návyky atd.? Odpověď se mi nabízí sama. Postoj většinové společnosti k Romům v Čechách nepokládám za rasismus. Postrádá totiž ty dva základní aspekty, deklaraci nerovnosti a nadřazenosti.

A co je tedy xenofobie? Podle podobných definic to je jistá forma odporu, nepřátelský postoj, strach a nedůvěra k cizímu prvku (člověku, kultuře, náboženství atd.) A hned stejná otázka jako u předchozího pojmu. Je současný vztah většinové společnosti k Romům xenofobií? Na rozdíl od předchozího pojmu nebude odpověď tak jednoduchá.

Vezmu-li sám sebe, své pocity a názory, pak kupříkladu pomyšlení, že se na patro domu, ve kterém bydlím již 30 let a kde je díky příslušné kulturní, morální a patrně i ekonomické úrovni všech spoluuživatelů celou dobu klid a pohoda, přistěhuje početná romská rodina, mne skutečně naplňuje zcela zřetelnými obavami z věcí příštích a pokud by někdo řekl, že by mu tato nová situace byla naprosto lhostejná nebo že by to dokonce uvítal, protože by to přispělo k rychlejší integraci Romů do většinové společnosti, nebudu mu věřit ani slovo. Navíc, pokud bych já osobně rozhodoval o tom, zda se přistěhují či nepřistěhují, je moje volba předem daná. Dál. Přestože jsem v podobné situaci nebyl, tak vím, že pokud by si moje dcera přivedla a rodině představila jako svého nastávajícího Roma, Vietnamce nebo možná i černocha, pak bych se jí to pokusil rozmluvit a ani trochu bych nebyl rád. Ne proto, že Rom je tmavý, Vietnamec žlutý a černoch černý, ale protože jsou mentálně jiní, mají jiné návyky, jinou výchovu, jiné tradice a hlavně i jiné hodnotové priority a to vše se s těmi našimi, českými, bude třískat. Je tohle xenofobie? Jistě, pokud ovšem tento pojem nebudeme chápat pejorativně, ale zcela objektivně a věcně. Můj osobní závěr v této věci je jasný. Z tohoto pohledu jsem xenofobní a nevidím v tom nic zavrženíhodného, neřku-li dokonce trestného. Je to postoj přirozený a zcela pochopitelný a nic na tom nezmění jeho zbytečné a tendenční deformování, vyplývající z matení pojmů. V žádném případě se ale proto nepokládám za rasistu, protože svoji rasu nepokládám za nadřazenou jiným a ve svých životních postojích nevycházím z principu nerovnosti ras.

A ještě snad jednu souvislost. Kdysi jsem osobně měl člověka romského původu jako svého spolupracovníka. Shodou okolností to byl člověk velmi vzdělaný, inteligentní, nadmíru chytrý, vitální a pracovitý. Měl ale jeden výrazný neduh. Neustále si to svoje romství uvědomoval a se svými kolegy vždy jednal s ostražitou pozorností, zda někdo proti jeho původu něco nemá. Přes všechno, co uměl a znal, mu totiž zůstalo to, co kdysi kdosi nazval mentalitou ublížených menšin. Lidé pak na něj dlouho vzpomínali. Nikoli však na jeho nesporně pozitivní lidské a odborné vlastnosti, ale pouze jako na Roma. Tato "mentalita ublížených menšin" je totiž velmi vážná věc a v žádném případě ji nevyřešíme tím, že dáme romskému člověku potvrzení o absolvování základní školy, maturitní vysvědčení nebo dokonce vysokoškolský diplom bez potřebné úrovně znalostí, nebo že budeme Romům dávat ještě větší finanční podpory a dávky různého charakteru jen proto, aby nás příště ECRI pochválila.

Zkrátka jsem přesvědčen, že základní, zákonem stanovené podmínky mají Romové nejméně stejné jako ostatní občané tohoto státu a že mají nárok pouze a jen na takové podmínky a takové bonusy, které mají i ostatní občané tohoto státu. Přístup většinové společnosti k Romům se v žádném případě nezmění nějakým nařízením ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny, nějakého orgánu Rady Evropy nebo na základě výroční zprávy jakési organizace, kterou drtivá většina našich obyvatel samozřejmě ani nezná. Tento přístup totiž vyplývá z chování většiny Romů, z jejich životních postojů a bude se jen velmi zvolna a velmi obtížně měnit. Aby se ale skutečně měnit začal, musí si nejprve sami Romové své postoje přehodnotit a začít sami na sobě pracovat.

Umí to vůbec?