Benjamin Franklin prohlásil, že „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“

Jehně nemusí zrovna mávat kulometem, aby bylo ozbrojené; v mnoha případech stačí, když je vyzbrojené vlastní vůlí, sebe-vědomím (ta pomlčka není překlep), ochotou přemýšlet a vědomím, že nese samo za sebe odpovědnost.

Mladší generace už nebude vědět, o čem mluvím, ale přesně tak začíná i první pohádka ovčí babičky: když vlk zaskočí jehně a chce je sníst, jehně se brání výrokem „co by tomu řekla maminka“. Vlk se zasměje, beránek se octne v jeho žaludku a pohádky je konec. Ovčí babička chápe, že dětem se tato pohádka nelíbí, a nabízí druhou verzi, kdy se beránek nenásilně vlkům ubrání.

A proč mluvím o jehněti? Protože ať chceme nebo nechceme, jsme již mnoho století ovčané (sheeple), většina ovládána menšinou (bez ohledu na kapitalismus nebo jiný -ismus, který je zrovna „in“), která k našemu ovládnutí ani nepotřebuje ovčácké psy, neboť jí stačí šikovná manipulace a iluze, které nám vytváří (navíc k těm, které nám výchovou vytvářejí rodiče, škola nebo které si vytváříme sami). Třeba iluzi, že vlci nejsou vlci. V dnešní době dále iluzi naší svobody – a tím nemyslím jen svobodu pohybu, ale svobodu obecně (zkuste na zaměstnavateli požadovat, aby vám vyplácel mzdu v hotovosti, a obecně nemít účet v bance). Nebo iluzi toho, že lidé námi zvolení budou jednat v náš prospěch, že nás ochrání stát, že zaručeně správné informace najdeme v médiích a v učebnicích. Iluzi o důchodech, lékařské péči, úžasných lécích tak šlechetně vyvíjených farmaceutickými giganty atd. Manipulací používaných systémem (temnou stranou síly, matrixem, říkejme tomu jakkoliv) jsou desítky druhů.

Soudě z reakcí na různé články, z nichž zloba, frustrace a nenávist teče už po litrech, jsou lidé poslední dobou neklidní a zmítaní všemi druhy negativních emocí. A tedy snadným cílem. Jenže místo toho, co bychom si poodstoupili od emocí a začali se na věci dívat trochu jinak, necháváme se každou událostí a zprávou okamžitě naštvat, osočujeme se ve svých příspěvcích navzájem, protože všichni zcela jasně víme, kdo za to všechno může, a každý z nás má ten jediný správný názor na věc.

Místo toho, co bychom se sjednotili ve svém „Ne“.

Demokracie je vláda tyranů korigovaná novináři. (Ralph Waldo Emerson)

Přestože se to na první pohled nabízí, nemyslím si, že by tyrany byli sami politici. Spíše se zdá, že plní nějaké „pokyny shora“ - a tím rozhodně nemyslím nějakého pána na obláčku ani jinou formu vyšší moci –, a tedy jsou jen loutkami, které plní pokyny vůči stádu. A k manipulaci jim více než ochotně napomáhají média – již jsem slyšela hezkou slovní hříčku „presstituti“.

Možná jste si všimli, že bylo úplně jedno, co který politik před volbami sliboval, stejně nakonec jednal jen ve svůj prospěch, potažmo ve prospěch svých kolegů-politiků a oněch loutkovodičů, a na předvolební sliby zapomněl ihned poté, co se stal na čtyři roky neodvolatelným. Vzhledem k tomu, že jsou politici a státní úředníci de facto našimi zaměstnanci, protože jsou placeni z našich daní, a vzhledem k tomu, že je v povaze lidí usilovat o co nejvyšší zisk za co nejmenší práci, je jasné, jak se budou chovat. Dovedete si představit, že jste majitelem firmy a (1) necháte své zaměstnance, aby si svobodně určovali své platy (z vašich peněz), a (2) zaměstnáte je na čtyři roky (soudce na doživotí) s tím, že ať si budou dělat, co chtějí, nemůžete jim dát výpověď?

Vždy před volbami lidé řeší, koho volit. A většinou se shodnou na tom, že nevolí toho, koho by chtěli (protože nikdo takový není), ale snaží se zvolit to nejmenší zlo z těch velkých (a po všech stránkách již značně omšelých) politických stran. Jít k volbám je totiž občanská povinnost a nemá cenu plýtvat hlasy na malé strany...

Nemusíme donekonečna šlapat na hrábě: máme možnost jít jinudy. Máme možnost projevit svoji vůli. Můžeme vypnout televizi, nečíst štvavé články, neřešit zaručeně objektivní zprávy. A jít místo toho třeba na procházku. Nejlépe do lesa nebo někam k vodě. Nemusíme při odporu volit násilí, můžeme jít formou pasívní rezistence.

Nemusíme být jednotní v tom, co chceme, ale můžeme být sjednocení a silní v tom, co nechceme.

Totéž platí pro volby: zapomínáme totiž, že máme možnost nevolit, a dát tak najevo, že tu nikoho z nich nechceme. Nebo si můžeme najít lidi, kteří chtějí skutečně pracovat pro dobro všech. Můžeme prostě vyslat jasný signál: „Stát, hloupí vlci!“