Když jsem v 80. letech minulého století poslouchal ruské vysílání Hlasu Izraele, často se ve zprávách hovořilo o lidech, pro něž redakce v Jeruzalémě používala termín Uznik Siona – vězeň Sionu. Jednalo se o židovské disidenty, kteří se do žaláře dostali proto, že se chtěli vrátit do své pravlasti, nynějšího Státu Izrael, a vyvíjeli v tomto směru patřičné úsilí. Mediálně nejznámějším vězněm Sionu byl pozdější izraelský politik Natan Ščaranskij, dnes předseda iniciativy One Jerusalem usilující o to, aby Jeruzalém zůstal nedělitelným hlavním městem moderní židovské republiky.

V poslední době mi tento termín přichází na mysl stále častěji, byť v jiné souvislosti. Měsíc co měsíc čteme zneklidňující zprávy z různých zemí o žalářování lidí, kteří nedělají nic jiného než to, co my na Západě považujeme za naprosto normální a samozřejmé – svobodně se vyjadřují na internetu, většinou na svých webových stránkách a blozích. Letos v zimě ti aktivnější z nás podepsali petici za osvobození Abdula Karíma Nabíla Sulejmana, egyptského blogera, kterého tamní úřady uvrhly na čtyři roky do žaláře proto, že na internetu údajně hanobil egyptského prezidenta a urážel islám. Podle západních měřítek ovšem pouze svobodně vyjadřoval své názory. Nedlouho poté, v polovině března, byl soudem v komunistické Číně poslán na šest let do vězení Zhang Jian Hong. Jeho „provinění“? Svobodně se vyjadřoval na osobních internetových stránkách Aegean Sea, jež pekingské úřady mezitím svévolně zrušily. A do třetice, v uplynulých dnech přinesly agentury zprávu, že čínské úřady poslaly za katr dalšího internetového aktivistu, zakládajícího člena opoziční čínské demokratické strany Čchena Šu-čchinga. Lidový soud v provincii Če-ťiang ho shledal vinným z „podněcování ke státnímu převratu“ a uložil mu čtyři roky nepodmíněně.

Tato tři jména jsou ovšem pouze částí vrcholu ledovce. Lidé z mezinárodní iniciativy Reportéři bez hranic uvádějí, že ve věznicích na území kontinentální Číny je takto postižených lidí na pět desítek. Kolik jich je v Bělorusku, Barmě, na Kubě, v severní Koreji, Saúdské Arábii, Turkmenistánu, Tunisku, Vietnamu a dalších zemích internetové „osy zla“ můžeme jen odhadovat. Desítky? Stovky? Tisíce?

Pakliže židovští sionističtí aktivisté v Rusku před pádem železné opony byli vězni Sionu, můžeme své žalářované kolegy z webových stránek nazývat vězni internetu. Sejmout jim okovy se nám nejspíš nepodaří, přesto bychom ale měli dělat vše pro to, abychom jim jejich úděl ulehčili. Především je zapotřebí, aby o jejich osudu svět věděl – o to se starají již zmínění Reportéři bez hranic, Amnesty International a aktivisté dalších podobně zaměřených iniciativ. Na nás, internetových surfařích je, abychom podpořili svými podpisy petice za propuštění vězněných a navzájem se o těchto akcích informovali. Působí dosti žalostně, když si uvědomíme, jak obrovské množství lidí brouzdá dnes a denně po síti síti – a pak nahlédneme na seznam podpisů za osvobození Abdula Karíma Nabíla Sulejmana, kde jich najdeme 6357 (ke dni 18. srpna 2007 ve 13 hodin, kdy vznikal tento příspěvek). Jistě, vděčni musíme být i za ně, ale není to vzhledem k počtu celosvětově surfujících přece jenom málo? Ostatně ke spočítání Čechů podepsaných na zmíněné petici za osvobození A.K.N. Sulejmana bychom příliš mnoho prstů nepotřebovali. Jistě, lze namítnou, že spousta lidí o této akci nevěděla. Pokud dočetli až sem, otevírá se před nimi možnost vše napravit.

Chartisté a jiní opoziční aktivisté věznění u nás za takzvané normalizace, stejně jako někdejší vězňové Sionu v Rusku, by mohli vyprávět, jak důležitá pro ně byla v těžkých osobních chvílích mezinárodní podpora. Tehdy bez internetu a jiných technických vymožeností. Dnes je naší morální povinností, když jsme se dostali na svobodnou stranu rozděleného světa, vyjádřit svoji solidaritu s potřebnými. Koneckonců proklikat se k podpisu výše citované petice je záležitostí spíše sekund než minut. Budeme ochotni je obětovat?