Jaký je nejznámější podnikatel v Česku? Je to snad Jan Antonín Baťa, Tomáš Baťa, nebo některý ze současných podnikatelů roku jako jsou Antonín Urban, Jan Červenka, Vojtěch Sedláček, Vladimír Zábranský? Spíše nikoli. Podle toho, co se dozvídám v tisku a televizi, to jsou pánové Krejčíř, Pitr, Mrázek a někteří další, které patrně zná celý národ. Čím to asi je?

Podnikatelské prostředí, zvláště v Česku, je oblast, o které naše veřejnost (tady myslím veřejnost námezdně pracující) ví obvykle jen velmi málo. Je možné konstatovat, že drtivá většina nepodnikajících spoluobčanů se na podnikatele nedívá právě přívětivě. Částečně to je způsobeno pozůstatky z minulosti, kdy se díky ofenzivní propagandě pod pojmem podnikatel vnímala osoba bez jakýchkoli morálních zábran, jedinec okrádající své zaměstnance a zákazníky, člověk páchající daňové či jiné podvody na svém státu. Tedy pokud možno Američan, nejlépe v žaketu z hvězd a pruhů, s nezbytným cylindrem a doutníkem, případně Němec ze západu, maximálně ještě snad Francouz či Brit.

Hlavním důvodem malé obliby podnikatelské obce u ostatních občanů je ale podle mého názoru především velmi malá informovanost, o co vlastně v podnikání jde. Své tady způsobily i naše sdělovací prostředky, které začaly nepřímo rozdělovat podnikatele na nekontroverzní (to je patrně podnikatel naprosto neúspěšný, chudý, postižený nějakou přírodní či jinou katastrofou, který neví, z čeho zaplatí příští měsíc zdravotní a sociální pojištění), podnikatele kontroverzní (to je patrně podnikatel úspěšný, který si příšel na slušné peníze a na co sáhne, to se mu daří) a na podnikatele na útěku (to je, řekl bych, podnikatel kontroverzní, tedy úspěšný, který se rozhodl, že tomuto státu již přestane dávat jakékoli své peníze a nechce s tímto státem mít nic společného). Z tohoto kvalitativního „přehledu“ tedy vypadl podnikatel úspěšný, dodržující (byť s vyplazeným jazykem) včechna nařízení a právní normy, který přes všechny potíže, hromady klacků pod nohama a přes právní nejistotu, zvláště v pracovních a daňových otázkách, nepřestává podnikat, protože to odpovídá jeho naturelu a představám o životě a protože tak žít chce. Je v tom totiž silná výzva, osobní svoboda a možnost skutečného měření sil.

O těchto lidech, o úspěšných, pracovitých, nezašpiněných podnikatelích se ale píše jen velmi málo, jsou totiž pro naši veřejnost nezajímaví a nudní, asi tak jako národní buditelé při výuce na základní škole. Medializují se tedy podnikatelé neschopní a nešťastní, těsně před krachem (to odpovídá české národní škodolibosti) a podnikatelé zločinci v drahých autech s milenkou po boku (to odpovídá české národní závisti). Výsledek je hrozný. Termín podnikatel se stal synonymem těch nejhorších vlastností, které známe. Když se v mediích objeví zpráva, že poslanec ten a ten nebo funkcionář strany té a té je současně statutárním orgánem nějaké soukromé firmy, tedy že podniká, není tento fakt důsledně konfrontován s konkrétními nařízeními a vnitřními předpisy z hlediska jejich porušení, ale zůstane v myslích čtenářů či diváků jako jakási osobní zvrácenost, asi tak na úrovni držení dětské pornografie. Osobně jsem přesvědčen, že propagandisté za minulého režimu by pukli závistí nad tak dokonalou a účinnou formou boje proti kapitálu.

Když to kdysi všechno plošně, celostátně a oficiálně začínalo, když se začaly formovat novodobé dějiny českého kapitalismu, právě se rozjížděla devadesátá léta. Na živnostenské oprávnění (zpočátku to byla stále ještě jen provizorní registrace) se stála několikahodinová fronta, na jejímž konci se každý především dozvěděl, co mu schází a co si ještě musí opatřit. Kromě několika vybraných jedinců, kteří již v předstihu velmi dobře věděli, co a jak budou dělat a kde na to vezmou, se nevědělo téměř nic. Představy většiny zainteresovaných byly naivní a nesmírně optimistické. Tady mám na mysli představy obou stran, tedy podnikatelů i nepodnikající veřejnosti. Sama soukromá firma byla pro řadu lidí již svojí podstatou jakousi zárukou kvality a solidnosti. Většina nových podnikatelů se zase naivně domnívala, že je stát bude podporovat, že pokud budou tvrdě pracovat, musí mít úspěch a budou sebe a své rodiny dobře (a také poctivě) živit. Neměli také jakoukoli představu o nákladech, o reálné tvorbě zisku, o daních, o rezervách. Obě strany z toho všeho postupně vyrostly. Na jedné straně tady chyběla podnikatelská tradice, podnikatelská soudnost, odhad dalšího vývoje a cit pro danou situaci, takže řada podnikatelů začala tím, že si vybavili kancelář italským nábytkem, koupili si drahé auto, obrovský kufříkový mobil a červené sako a dál již nebylo nic, jen rozčarování, dluhy, nervy nadranc a maléry v rodině. Na straně druhé české spotřebitelské veřejnosti chyběla ostražitost zkušeného německého zákazníka, který třikrát obrátil marku, než ji za něco vydal, a který se dokázal několikrát a na několika místech informovat o kvalitách cestovky, než jí svěřil své peníze i své duševní zdraví, takže řada našich lidí s hrůzou zjišťovala, že je soukromník vzal na hůl mnohem rychleji a kvalitněji, než melouchář za starého režimu.

Jaká je dnešní situace? Něco se v tomto směru zlepšuje nebo naopak zhoršuje? Má ještě smysl začít dnes podnikat? To jsou některé otázky, které si musí položit každý, kdo o této oblasti společenských vztahů přece jen něco ví. Dnešní situace a dnešní podmínky pro podnikání jsou přece jen mnohem lepší, než ty počáteční. Jsou daná a také i odzkoušená konkrétní pravidla, různé související úřady a jejich pracovníci si přece jen zvykli na kontakt s podnikateli (nebo chcete-li s osobami samostatně výdělečně činnými), i když ten kontakt není často ani trochu jednoduchý. Mnohem méně podnikatelů se pouští do různých chimér a nesmyslných hazardů, předem odsouzených k nezdaru, je možné se mnohem rychleji a konkrétněji orientovat v problematice trhu, existuje celá řada zavedených a celkem dobře fungujících poradenských agentur a institucí, podnikatelská sféra získala řadu cenných (i když často i bolestivých) zkušeností z obchodních kontaktů se zahraničím, na mnohem vyšší úrovni je i oblast přípravy a vzdělávání v této oblasti, díky internetu jsou mnohem dostupnější informace všeho druhu. Lidé ale zůstávají stejní. Co největší okamžitý zisk za každou cenu převažuje nad dlouhodobým budováním vlastní firmy (jako jevu, který dokázal pozitivně formovat celé generace podnikatelů v předválečném období), jsou preferovány krátkodobé projekty a obchody přinášející rychlý výsledek, bez ohledu na dopad do budoucna, morálka je často považována za zbytečný a celkem snadno léčitelný neduh. I proto se k nám neustále dostávají informace o podvodech všeho druhu, o nesolidnosti a gaunerství vůči zákazníkům a obchodním partnerům, o neplnění smluvních závazků, o korupci i o fatální nešetrnosti vůči životnímu prostředí. Formuje se nám také nová společenská vrstva podnikatelů – zločinců, kteří zahajují své podnikatelské aktivity nikoli klasickým podnikatelským záměrem, ale formováním jasného kriminálního cíle, který jsou rozhodnuti hlava nehlava dosáhnout a naplnit.

Tento fakt ale nemá své zdroje pouze v mentalitě našich lidí. Je to i odraz nejisté perspektivy, snahy zajistit sebe a své rodiny co nejrychleji, pokud možno okamžitě, nikoli až v právně a sociálně nejisté budoucnosti. Je to i odraz stále ještě nízké akceschopnosti státu, jeho úřadů, celé oblasti zajišťování vymahatelnosti práva, možná i odraz nedostatečných podmínek pro výkon práce jednotlivých státních úředníků. Závěr je celkem jasný. Podnikatel stále ještě je a dlouho bude vnímán spíš jako nepřítel než opora státu. Jaká pak bude ta další a další podnikatelská generace raději nedomýšlet. O to více by se právě mělo psát a mluvit o těch, kteří se vymykají těmto odsudkům. O skutečných podnikatelích, srovnatelných s panem Baťou a dalšími podnikatelskými velikány naši minulosti.

Až jednou bude v parlamentu slavnostně odhalována nějaká nová deska s nápisem „ten a ten zasloužil se o stát“, nebude to zcela jistě podnikatel, ledaže by si některý ze solventních podnikatelů ten parlament i s poslanci v rámci privatizace koupil.