Jižní hranice naší země jakoby se (byť pouze částečně) vrátily do časů monarchie. Opět jsou prostupné směrem na jih, krajina zde je stále krásná, ovšem pohled na zchátralé české a moravské pohraničí (bývalé) je strašný. Neboť do roku 1918 lidé se usazovali kolem zemské hranice tak, jak bylo třeba, až jsme jim to na dlouhou dobu zatrhli. Po roce 1948 jsme řadu vesnic srovnali se zemí (nejen z důvodů technických potřeb elektrické železné opony), když jsme ještě krátce předtím po druhé válce provedli naprosto diletantsky kompletní výměnu obyvatel. Většinou ovšem k horšímu. Tak se stalo, že ještě dnes je na některá místa našeho bývalého pohraničí strašný pohled a nebyl by problém, aby sloužila jako kulisy pro nějaké válečné a poválečné filmy.

Cesta kolem řeky Lužnice nás zavedla až do Nové Vsi nad Lužnicí. Na jejím dnešním katastru se kdysi nacházela obec Krabonoš, uváděná již koncem 12. století. Nyní ji připomíná pouze polozbořený gotický kostel, vedle něhož jako relikvie komunistické minulosti stojí zbědovaná a opuštěná budova bývalé roty Pohraniční stráže. Připomínají ji vymalované psí hlavy na zrezivělých vratech, nesmysl převzatý od Jiráska o dávném znaku Chodů, strážců hranic. Ten byl posléze bohužel umocněný Mikolášem Alšem a Bohumilem Svojsíkem, kteří tomu jako mnozí jiní uvěřili. Komunisté pak této „legendy“ ošklivě zneužili.

Ještě před válkou bydlelo v Krabonoši téměř tisíc obyvatel, kteří byli vyhnáni podobně jako občané Nové Vsi, a větší část obce Krabonoš byla srovnána se zemí. Aby bylo dobře vidět na státní hranici, kdyby nás z Rakouska napadli tamní imperialisté. Krajina kolem Nové Vsi se právem pyšní krásnými meandry řeky Lužnice (Krabonošská niva) a v evropském měřítku unikátními rašeliništi. A také se bohužel chlubí typicky socialistickým paradoxem – rozpadajícím se kostelem sv. Jana Křtitele se sousední, také se rozpadající budovou pohraničníků.

O několik kilometrů dále nacházíme pomníček s křížem (na snímku), zarostlý bujnou vegetací, mnoho let zřejmě opuštěný. Komu asi patřil? Pomalu půl století se do těchto prostor normální smrtelník nedostal. A nápisy již vybledly. Jen ostnatý drát stočený do tvaru kruhu, jako snad symbolika trnové koruny či života, ukončeného na hranici?

Třeboňsko, podobně jako i další bývalá pohraniční území, je protkáno asfaltovými cestami, hojně využívanými cyklisty. Vyrostly tyto cesty na místě bývalých kontrolních orných pásů a kontrolních stěn z elektrikou nabitých ostnatých drátů. Z některých pohraničních rot jsou docela příjemné penziony. Zmizely bývalé strážní věže (špačkárny) a bohužel začínají blednout vzpomínky na to, co zde od roku 1950 bylo za totalitní obludnosti. Ona místa by si zasloužila pamětní desky, aby lidé nezapomínali. Nejen kvůli mnoha zbytečným mrtvým. Ale také aby zůstalo svědectví o tom, co dokáže zaslepenost a třídní nenávist. Abych nepopisoval jen negativa. V krajině se objevují naučné stezky s informačními tabulemi obsahující kvalitně zpracované texty o místní přírodě a památkách. A to je dobře. Dlužno také přiznat, že na všech místech, jimiž jsme projížděli, bylo na polích a lukách vidět, že krajina je v rukách dobrých hospodářů. Dlouhodobá a systematická likvidace tradičního selského stavu vraždami, zatýkáním, kolektivizací a diletantstvím byla u nás sice strašná, leč přece jen trochu mírnější než v jiných zemích sovětského panství. Dokonale se povedla pouze soudruhu Stalinovi na Ukrajině ve třicátých letech formou řízeného hladomoru.

Z Nové Vsi nad Lužnicí se cyklistickými stezkami dostaneme přes dřívější hraniční přechod Halámky na Spáleniště, Tokániště a další Novou Ves v blízkosti Chlumu u Třeboně. Tokániště je jednou z dalších bývalých pohraničních rot a dnes je zde rozsáhlý areál dětské rekreace, kterou zde provozuje Dům dětí z Jindřichova Hradce. Záslužná práce, leč opět zde chybí naučná tabule, aby se také děti dozvěděly, co se zde vlastně v druhé polovině minulého století dělo.

Smutný pohled je na louku bývalé obce Nová Ves (Kösselrsdorf). I ta musela ustoupit železné oponě a v roce 1953 byli obyvatelé vystěhováni a obec srovnána se zemí. Jen křížek s datem (založena 1791, zanikla 1953) připomíná jeden z mnoha nesmyslných zásahů do života lidí v pohraničí, které se již bohužel nedají napravit. Ale četl jsem někde, že se rodáci této obce scházejí. Někteří to ještě, zaplať Bůh, stihli.

Škoda jen, že v samotném Chlumu u Třeboně není dáno více prostoru propagaci jeho krásné historie. Rybník Hejtman například inspiroval Františka Hrubína k jeho Srpnové neděli a v červnu 1914 odtud odjížděl se svou chotí do Sarajeva následník trůnu František Ferdinand d´Este, který měl Chlum u Třeboně jako své letní sídlo. Že se ve zdejším, nyní bohužel značně zdevastovaném zámeckém parku, procházel například Antonín Sova, Jan Kubelík, Oskar Nedbal či Otakar Nejedlý a mnoho dalších českých umělců, o tom se tisíce cyklistů a jiných návštěvníků tohoto místa moc nedozví. Gabriela Preisová si v Chlumu dokonce nechala postavit vilu. Paradoxně se jednomu bufetu v blízkosti hráze rybníku Hejtman mezi lidmi říká „U Štrougala“. Prý si tam kdysi komunistický premiér osobně koupil cigarety (sic!).

Mnoho se zde změnilo k lepšímu. Mnohé se již napravit nedá. Avšak historii dávnou či nedávnou bychom měli citlivě, pravdivě a velice intenzivně zveřejňovat také jako poučení o našich omylech a tragických selháních. A využít k tomu všech možných forem a způsobů, což ovšem obecně platí i pro další těžce zkoušená místa naší krásné země. Při pohledu na krásné louky a lesy tohoto čarovného kraje (viz snímek) bychom měli více myslet i na lidi, kteří zde žili, pracovali a vytvářeli hodnoty. Jestliže jsme památku na ně zneuctili barbarskými zásahy, jakým bylo například srovnávání vesnic se zemí a vystěhovávání jejich obyvatel, měli bychom jejich životy a práci o to více připomínat a popisovat. A památky, které se ještě zachovaly, bychom neměli nechat chátrat. Jejich stav je vizitkou nás všech, bez ohledu na řadu možná trochu polehčujících okolností.