Člověka by mělo těšit, když nějaký našinec dostane někde nějakou cenu. Když jsem však dostal zprávu o těchto dvou oceněních, napadla mne vzpomínka na jiné takové „vyznamenání“, a tím byla protektorátní Svatováclavská orlice.

Svatováclavskou orlici (Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí) nechal založit tehdejší německý státní ministr SS - Obergruppenführer K. H. Frank. Tu rozdávali zasloužilým kolaborantům okupační a protektorátní úřady. Stalo se tak v den druhého výročí smrti Reinharda Heydricha – 4. 6. 1944. Jedním z vyznamenaných byl i režisér Otakar Vávra, pozdější tvůrce nesmrtelných bolševických eposů, ale i geniálních děl jako Kladivo na čarodějnice. Vávra a další „vyznamenaní“ jako Vlasta Burian, Václav Talich, Max Švabinský i profesor Šusta měli alespoň omluvu. Když se jednou Arnošt Lustig ptal, jak mohl Otakar Vávra přijmout svatováclavskou orlici, ten odpověděl:

„To jsem si myslel, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil v Kobylisích na popravišti."

Proč ovšem přijal dnešní laureát cenu, přesně není jasné. Tomu kobyliská střelnice nehrozila. Spíš přibyly nějaké ty prebendy a podivná sláva ve vysoce specializovaných kruzích.

Uvedená cena byla od „Spolku vyhnanců“ [Bund der Vertriebenen, zkr. BdV) což je zastřešujícíorganizace německých spolků odsunutých etnických Němců z Východu. Součástí je i Sudetendeutsche Landsmannschaft]. Dotyčnému umělci ji předávala velice kontroverzní politička, předsedkyně BdV paní Erika Steinbach. Tu označují i některá německá media a němečtí politici za „pseudovyhnankyni“. Je totiž dcerou nacistického důstojníka, který se na dnešní polské území „přistěhoval“ v době druhé světové války. Takže dotyčná dáma, dle mnohých, žádná „slezská Němka“ vlastně není. Jo a polské noviny ji s oblibou označují za nacistku a kreslí ji v esesácké uniformě. Proč asi?

To ocenění se jmenuje „Cena Franze Werfela za lidská práva“. Osobně považuji pojmenování takovéto ceny jménem F. Werfela za, slovy pražských předválečných židů, „chucpe“. Neuvěřitelnou drzost a neomalenost. Franz Werfel byl pražský německy píšící Žid, který v roce 1938, tedy v době „vítězství sudetoněmeckého sebeurčení“ utekl, aby si zachránil život před nacismem. V té době karlovarská i klášterská porcelánka vyráběla upomínkové předměty „Zum Erinnerung und Befreiung des Sudetenlandes 1938“ (jeden jsem nedávno dostal).

Co si sám Franz Werfel myslel o době „splněných přání“ na „sebeurčení“ sudetských velkoněmeckých nacionalistů, kteří se spojili s nacisty, najdete popsané ve hře „Jacobowski a plukovník“ (poprvé 1946 Komorní divadlo, 1995 Divadlo na Vinohradech v režii Jiřího Menzela). V současnosti ji uvádí Divadlo Na Fidlovačce (premiéra: 24. listopadu 2005; režie: Juraj Deák, titulní role: Tomáš Töpfer).

No a kdo je tím vyznamenaným? Pan režisér David Vondráček. Oceněným dílem pak bylo filmové dílko skutečně nevšední, zvané „Zabíjení po česku“. V něm se například lživě tvrdí, že hromadnou popravu Němců na Bořislavce v květnu 1945 provedly české Revoluční gardy. Zatímco to byla Rudá armáda. A zamlčuje se, že někdo z těchto nevinných „civilních obětí“ toho 10. května 1945 zastřelil z okna domu, kde byli Němci internováni, dva sovětské vojáky. Taková drobnost, že?!? Pak se v propagandistickém filmu přesně v intencích staronacistické sudetoněmecké propagandy tvrdí, že v Dobroníně povraždili Češi asi 14 sudetských Němců, ačkoliv se již nějakou dobu ví, že vraždu těchto nacistů tam zorganizoval vídeňský Němec se svým synem. Za to, že jej místní nacisté poslali do lágru protože byl levicový sociální demokrat. Atd. atd. Dílko je však v jistých kruzích v Německu přímo „hitem“. Solidní německé noviny se od tohoto pamfletu opatrně distancovaly.

Od počátku mělo mnoho lidí dojem, že tento film byl vytvořen na nějakou, třeba nepřímou, třeba pouze ideově zabarvenou, objednávku. Od počátku je to celé divné. Film byl například zařazen do vysílání ČT i přes upozornění Vojenského historického ústavu, že je v rozporu se skutečností. Tedy nepravdivý. Vedení ČT to vědělo, Vondráček to věděl, a přesto se tak výbušný materiál, evidentně lživý, odvysílal. No a pak přišla po „velkém zájmu“ některých německých a rakouských medií uvedená „Cena“.

Pan Vondráček se prý velice rozmýšlel, zda si má uvedenou cenu převzít. Nechal se však přesvědčit. Neboť prý ji však dostali i jiní významní občané. No, to tu Svatováclavskou orlici taky, že.

Zajímavé je, že vedení Svazu vyhnanců – tedy zastřešující organizace sudetoněmeckého landsmanšaftu – považovalo dílo za tak významné, že nepočkalo dva roky, tedy běžnou dobu mezi udělováním, ale udělilo ji výjimečně už za rok. To musela být radost veliká mezi „vyhnanci“ i u paní Steinbacherové!

Obdivné „laudátum“ přednesl ve frankfurtském kostele svatého Pavla politický aktivista Petr Uhl. Ten dle jistých informací také stál za tím, že jiná cena za tento film byla udělena také na Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě 2010. Je skutečně velice vkusné udělit cenu dokumentu podsouvajícímu myšlenku, že Češi jsou horší než nacisté, zrovna v Jihlavě. Odkud byli svými sudetoněmeckými spoluobyvateli posláni do koncentráků všichni místí Židé a většina sociálních demokratů a komunistů. Ti mladí progresivní intoši, co tu jihlavskou cenu udělili za proněmecký propagační film, ve své naivitě a nevzdělanosti o tomhle asi nic nevědí. Svatá prostoto.

No, to Erika Steninbach jistě přesně věděla, co dělá. Neboť ona je představitelem také SL. Zde jsou o organizaci některá fakta: Sudetoněmecký Landsmanšaft (SL) sdružuje 250 000 členů a údajně má dalších 1,5 milionu sympatizantů. Žije z příspěvků, ale i z dotací v milioneche eur od spolkové vlády. Vedení SL se nechalo slyšet, že zastupuje dnes cca 5-6 milionů sudetských Němců a jejich potomků - to znamená, že má velký hlas v německých volbách. Základní tezí SL je takzvaných „20 bodů“ z roku 1961. V nich je požadováno opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích (Sudety a Slezsko, ale i Jihlavsko, Brno a okolí, Mělnicko atd. – viz mapy používané SL), s nimiž smí být podle této deklarace disponováno jen s jejich výslovným souhlasem. Dále je prosazováno právo na národní sebeurčení, které vychází z principu kolektivní etnické a nikoliv občanské identity a nadřazuje takto kolektivní určení nad individuální sebeurčení. Je tím míněno právo sudetských Němců osídlit jimi vybrané a jimi určené oblasti České republiky s tím, že jimi osídlená území mohou být od českého státu následně odtržena. Tyto body jsou ovšem prakticky jen do dnešní řeči převedené teze tzv. Karlovarského programu, který vyhlásil Konrad Henleinna sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech 24. dubna 1938 po záboru Rakouska Adolfem Hitlerem. Lze tedy říci, že základním ideou SL a jeho politikou jsou klíčové postuláty nacistické ideologie: Princip Blut und Boden (krev a půda).

Tak by mne zajímalo zda P. Uhl přednesl „laudatio“ - tedy „pochvalnou řeč“ - na pana Vondráčka anebo na Sudetoněmecký landsmanšaft. No asi na pana Vondráčka. Tak to bych se moc neradoval, být panem Vondráčkem. Osobně statečný a aktivní P. Uhl je od listopadu 1989 roku neustále v konfliktu s realitou. Zklamala jej víra v trockismus, mrtvý student nebyl mrtvý a rozpadla se víra v „nepolitickou politiku", v otázce „lidských práv“. Zvláště ve vztahu k Cikánům pomohl on a jeho duševní souvěrci multi-kulti vytvořit neuvěřitelné - z velké části jakžtakž socializovaných Cikánů vytvořit něco, co tady už 100 let nebylo. Skutečný lumpenproletariát. Jak podle Marxe. No, pokud se začal přátelit v BvD, to je asi nečeká skvělá budoucnost. Možná by měl Pert Uhl číst i něco jiného než levicové brožurky. Třeba co řekl Blaise Pascal: „Člověk není anděl a ani zvíře, ale kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem.“

Dalším podivně vyznamenaným je nám všem známý Bohumil Doležal. Obdržel od Maďarské republiky „významný řád“, jak bylo napsáno v Reflexu. Pan Buchert na stránkách týdeníku ocenil v jistém „laudatiu“ vyznamenaného za to, že „léta bez zábran kritizuje politickou scénu …. I různé české povahové nešvary a stereotypy….. Doma je za své postoje někdy kritizovaný….. v blízké cizině (moc hezký rusko-bolševický termín!).. je za postoje…odmítající populismus a nacionalismus oceňovaný.“

No, nerad panu Buchertovi jeho laudatium kazím, ale protože je B. Doležal dosti protežovaným a velice obratným stylistou a komentátorem, znám jej nejen já, ale i desetitisíce čtenářů. Já jej čtu pravidelně. Pan Doležal není v „blízké cizině oceňovaný“. Je mu nasloucháno velice kladně pouze v určitých kruzích v Německu – tedy přesně v Bavorsku, v Rakousku a Maďarsku. To skutečně není celá „blízká cizina“. Na Slovensku a v Polsku jsou jeho protičeské a protičeskoslovenské a proněmecké a promaďarské výlevy přijímány velice nevraživě, protože jsou brány, a celkem správně, za útok na poválečné uspořádání. A pokus mediálně připravit možnost vznesení nároků na cizí území. Což Maďaři začali dělat celkem veřejně.

Pravda je také taková, že B. Doležal nekritizuje bez zábran politickou scénu. Ale je pouze poněkud hysterický, slyší-li slovo Beneš, Klaus anebo ODS. V jiných věcech už je obezřetnější. Pan Doležal dle mne nikterak nekritizuje nacionalismus. On kritizuje, a to velice vášnivě, cokoliv, kde se pozitivně mluví o Československu, o českém národě, o slovenském obrození atd. O dr. Benešovi používá slova a výrazy na hranici únosnosti. Také „kritizuje“ vytvoření ČSR. V souladu s nacistickou a velkomaďarskou propagandou je považuje za „chybnou konstrukci“. Umíněně napadá odsun sudetských Němců jako takový, když jej líčí jako skandální zločin (co já se jen naposlouchal výroků obyčejných, osobně jinak slušných sudetských Němců o tom, že Beneš byl větší zločinec než Hitler), na což má jistě právo. Ale on tak činí slovníkem SL a Konráda Henleina. Což lidem poněkud vadí. Miloš Zeman sice nazval B. Doležala „největším idiotem“ mezi komentátory, já s ním však nesouhlasím. Pan Doležel velice dobře ví, co a proč říká a čí píseň zpívá. Však je také významným spolupracovníkem sudetoněmeckého landsmanšaftu - viz jeho přednášky, konference, vydané knihy atd.

Co s tím mají ale společného Maďaři? No to, že maďarští nacionalisté, stejně jako velkoněmečtí nacionalisté, z duše nenávidí vše československé, případně české anebo slovenské. A B. Doležal je prakticky jediný, kdo veřejně (spolu s Vondráčkem) obžalovává Slováky z vyhnání části Maďarů. Do Čech. Aniž by se, jak je jejich zvykem, slovíčkem zmínili, co tomu předcházelo - například tři vojenské útoky Maďarska na ČSR a Slovensko v první polovině 20. století. To se v Maďarsku třeba Jobiku a dnes i FIDESu velice líbí. Maďarští nacionalisté, stejně jako velkoněmečtí nacionalisté, se od konce 19. století nikdy nevzdali snu o vytvoření „velké říše“ maďarské, resp. německé. Do něhož zahrnují jak území Českého království, tak Slovensko (po maďarsku „horní Uhry“).

Dnes, kdy vládne v Maďarsku fašizující FIDES, který sní o sjednocení všech Maďarů pod královskou maďarskou vlajkou – viz poslední rozhodnutí maďarského parlamentu – se zřejmě domnívá nová maďarská nacionálně–socialistická vláda, která není žádnou „pravicí“, jako jí nebyla NSDAP, že přišel čas povzbudit a odměnit spolupracovníky. Tak to alespoň cítí Slováci a já s nimi souhlasím.

Významným dnešním českým (ehm, ehm) komentátorem jistě pan B. Doležal je. A přiznávám, že nejsou jeho články na http://bohumildolezal.lidovky.cz v poslední době již tolik nacpané protibenešovskou hysterií. Ale jak mi napsal jeden český historik, když zprávu o „vyznamenání“ dotyčných uslyšel:

„Dovoluji navrhnout, aby panu Vondráčkovi byla udělena za jeho práci další cena: „Zlatý Lažnovského chlebíček“, panu Herzovi „Zlatou klapku režiséra Veitha Harlana“ a panu Bohumilu Doležalovi: „Zlaté péro Vladimíra Krychtálka“. No, to je dost drsný, ale jak je vidět, názory na B. Doležala a jeho duševní souzněnce mohou býti velice různé.

A jakým citátem zakončit? No třeba něco z Bible:

„Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ – Izaiáš, 5, 20