29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Po třech letech v diagnostickém ústavu

27.9.2011

Za doby Charlotty Garrigue Masarykové se těm domovům (ústavům) pro tzv. "padlé dívky" říkalo různě. Jejich zakladatelka působila výrazně v Náprstkově Americkém klubu dam a později v žižkovském spolku Domovina pro záchranu svedených děvčat. V letech první světové války se jim říkalo Záchrana – poskytovaly pomoc a ochranu mladým dívkám, většinou služebným nebo nezaměstnaným, ale též studentkám, které se ocitly na scestí či rozcestí.

V roce 1926 žižkovský aktivní spolek vlastnil už "palác sociálních služeb" – šestipatrový dům v Praze, Kubelíkově 16, který neméně významná a vzdělaná sociální pracovnice Marie Záhořová nazvala Ženským domem Charlotty G. Masarykové. Ještě předtím v roce 1921 na její popud založila českou pobočku YWCA (Young Women´s Christian Assotiation) a spolu s Hanou Benešovou, manželkou Edvarda Beneše tuto dívčí a ženskou organizaci u nás vedly.

Dnes máme u nás již velmi rozvětvenou síť podobných ústavů a jejich úroveň výrazně po listopadu 1989 stoupá. Jde v nich o ochranu klientů před vlivy vnějšího světa, jaké bývají většinou hlavní příčinou jejich umístění do podobného zařízení. Podmínky ústavní a ochranné výchovy upravil zákon z roku 2002, jakož i další vyhlášky. Podle statistiky máme celkem 229 zařízení s kapacitou 8274 lůžek. Jsou v nich především mladiství (7870 a z nich je 3210 dívek).

Diagnostických ústavů pro mládež máme v republice celkem 14 s 528 lůžky a jejich klientkami jsou většinou dívky, přicházející sem, nebo jsou přiváděny téměř vždy, protože žijí v náročné životní situaci, pod určitým tlakem, navíc deprimovány neznámým prostředím, nutností přizpůsobit se určitému řádu a pořádku.

Moje vnučka, Štěpánka Bartůňková, letos ukončila náročné studium Teologické Husitské fakulty Univerzity Karlovy, a za téma své bakalářské práce si zvolila ústavní výchovu mládeže v České republice. Po tři léta vedle svého studia pracovala v Diagnostickém výchovném ústavu v Praze, který ze všech podobných zařízení u nás zaznamenává největší počet tzv. záchytných pobytů. Podařilo se jí nastřádat množství zkušeností v náročných podmínkách, o nichž si vedla podrobné výzkumné záznamy, které nyní též argumentačně zúročila.

Nemusím uvádět, že je vždy obtížné pro autora psát o svém blízkém člověku, natožpak vnučce. Ale už předem podezíravé čtenáře mohu ujistit, že jsem bakalářskou práci spatřil poprvé, až když už byla dopsána a odevzdána na studijním oddělení fakulty. Jestliže jsem se rozhodl alespoň malý článek o tom napsat, je tomu tak proto, že se o těchto problémech sice vyskytují na veřejnosti zprávy spíše z té negativní stránky o těch zadržených, zachycených, o jejich chování či přečinech. Ostatně mne k takovému rozhodnutí opravňuje posudek a hodnocení práce na výbornou, jakož i doporučení, že práce je vhodná k publikování.

Zatím jsem se z našich médií (nejde o mne, ale o celou veřejnost, která by měla být blíže informována) nedozvěděl dokonce některé základní a zásadní údaje, obsažené v této mimořádně kvalitně napsané práci.

Kromě obecných otázek ústavní péče v naší zemi se diplomantka zabývá především možnými riziky takové péče. Patří mezi ně zvláště riziko adaptace na umělé ústavní podmínky (institucionalismus), riziko vzájemných vztahů mezi klienty, ponorková nemoc z uzavřeného prostředí, šikana a agresivita (vykonávání povinností za jiné klientky, okrádání o jídlo a oblečení), sexuální zneužívání, ale také psychické týrání – samozřejmě mezi klientkami ústavního zařízení.

Naproti tomu převažují nutně pozitiva ústavní péče, které spočívají v její odbornosti, v důrazu na odpovědnost, klade si vždy za cíl pomoci každé takové klientce se snahou o osobní přístup. Ti, kteří tuto činnost vykonávají, patří – neváhám použít toho termínu – k "ohroženým druhům" a kol hlavy aby měli svatozář. S každou klientkou je nutno pracovat individuálně, podrobně a vždy ztěžka získávat informace o rodině, z níž klientka přichází, jaké má vzdělání a životní zkušenosti.

Takovými nejčastějšími a uváděnými příčinami podle naší diplomantky je týrání (šest klientek), agresivita (osm klientek), krádeže (20 klientek), drogy (21 klientek), záškoláctví (28 klientek), prostituce (čtyři klientky), útěky (30 klientek), sebepoškozování (sedm klientek) a sexuální zneužívání (tři klientky). To se snadno takto napíše, ale jsou za tím nekonečné hodiny trpělivé práce s dívkami od 15 do 17 let, z neúplných, ale i z úplných rodin, zejména z těch, kde jeden z rodičů pobývá ve výkonu trestu.

Z tohoto diagnostického zařízení po určité době odcházejí dívky většinou do výchovných ústavů, dětských domovů, terapeutických komunit - a ve výjimečných případech také domů (ze 40 klientek pouze sedm případů).

Máme v naší společnosti nad čím přemýšlet a měli bychom více diskutovat o věcných tématech, více o příčinách než o následcích. Všeobecně se začíná přiznávat problém "krize rodiny", nedostatečná výchova k rodičovství vůbec, celkově uvolněné mravy (všechno je dovoleno, co není zakázáno), odbornému poradenství chybějí lidé, prostředky, materiálové i morální opory.

Za dobu tříleté praxe naše čerstvá diplomantka nejenže získala velké množství poznatků, ale zejména se jí podařilo sestavit hodnotový systém, který souvisí s tématikou rodiny, mezilidských vztahů a výchovy. Ještě mnoho dalších let se bude moje vnučka Štěpánka potýkat s těmito problémy, zůstane-li u své původní činnosti, a bude – pokud jsem ji poznal – seč jí síly budou stačit, pomáhat, aby se u nás s tím spojené záležitosti a události vyvíjely k tomu lepšímu, bez čehož se zdravá společnost neobejde.