Ministerstvo práce a sociálních věcí v uplynulém roce několikrát avizovalo snahu zlepšit situaci kolem profesionální pěstounské péče v ČR vytvořením nového zákona. Dřív než k tomu dojde, předkládám pohled na současný stav v uvedené oblasti očima „profesionálního“ pěstouna.

Nejprve tedy jaké je vlastně poslání pěstounské péče. Profesionální pěstounská péče je honorované poskytování sociální služby. Zásadně se liší od adopce v tom, že ta řeší problém rodičů, kteří nemohou mít dítě. Pěstounská péče řeší problém dětí, které nemohou žít z nějakého důvodu v rodině. V podstatě všichni odborníci se shodují v tom, že je to nejlepší alternativa výchovy dětí, které se dostaly do takové situace. Přístup našeho státu je však bohužel opačný.

Pěstounská péče v ČR probíhá několika způsoby, já se budu v tomto článku věnovat pouze tzv. péči ve zvláštních případech, kdy má pěstoun svěřeny do péče tři a více dětí. Takto vykonávaná péče může být prováděna několika způsoby. V zařízení pro výkon pěstounské péče, kdy kraj nebo jiný subjekt financuje vybavení domácnosti, popř. i pořídí dům a platí pěstouny. To není náš případ, protože Královéhradecký kraj, kde žijeme, taková zařízení nezřizuje. Dále dům pro pěstouny může koupit a vybavit nějaká organizace (občanské sdružení, církev apod.). A ve třetím případě si pěstouni vše zaplatí a zařídí sami. O posledním případu je tento článek, neboť na něj jsou vlastně nastaveny současné zákony.

Já jsem se stal profesionálním pěstounem souhrou okolností a teprve časem jsem pochopil, jak je celý systém nastaven. Jak to tedy probíhá poté, co se rozhodnete vzít si domů opuštěné děti? Nejprve musíte podat žádost a čekat, co se bude dít. Zároveň máte čas připravit domácnost. Pokud jste normální rodina, budete muset rozšiřovat dům. U nás to bylo rozšíření ze čtyř místností na sedm plus rozšíření sociálního zázemí. Přestavbu jsme financovali z hypotéky cca 800 tisíc. To je první zajímavý moment celé anabáze. Ve hře jsou v tuto chvíli tři subjekty. Vy, kteří jste se rozhodli pomoci opuštěným dětem, za to platíte, stát, který se o uvedené děti stará v ústavu, razantně ušetří, neboť dítě v pěstounské péči je mnohem levnější, a banka, která na vašem záměru vytvoří zisk. Dále musíte nakoupit postele, deky, polštáře, povlečení, velkou pračku, nádobí, skříně, hračky atd., což zruinuje vaše celoživotní úspory (na to vše vám stát přidá, když už jsou děti měsíc u vás, kolem osmi tisíc na jedno, přehled všech dávek na mpsv.cz/soc/ssp/obcane/pestounska_pece.

Co se zatím děje s vaší žádostí? Nevím, jak v jiných krajích, ale v našem dlouho nic. Mimochodem, žádost musíte doplnit o lékařské vyšetření (které pochopitelně platíte), výpisy z rejstříku trestů, posudky zaměstnavatelů, doložením platů a půjček. V žádosti odpovíte na řadu otázek, na které se díky jejich formulaci odpovídá poměrně těžce.

Jednoho dne jste pozváni k písemnému psychologickému testu, který je hodně rozsáhlý, což je ale zcela v pořádku. Je to důležitý moment, který oddělí potenciální devianty od lidí, kteří to myslí s výchovou svěřených dětí dobře. Potom znovu dlouho čekáte na zpracování testů (celý proces posuzování vaší žádosti se roztahuje do let) a jste pozvání k ústnímu psychologickému pohovoru (cesty do krajského města, kde se vše odehrává, jsou samozřejmě opět ve vaší režii). Zde jsem zažil asi typickou úřední příhodu, kdy jsem byl pozván k uvedenému vyšetření (110 km tam i zpět), vzal si dovolenou, proseděl několik hodin na chodbě a poté mi bylo sděleno, že na mě již není čas, že musím přijet za měsíc. Zde se přiznám, že mi ruply nervy (celé to trvalo již více než rok, konec byl v nedohlednu a my zatím stihli přestavět a vybavit dům) a sehnal jsem protekci. Pak to již šlo jako na drátkách. To byl asi největší paradox mého života. Aby do naší rodiny mohla přijít skupina opuštěných romských sourozenců, musel jsem shánět protekci. Na závěr jsou vaše žádosti i s lékařským vyšetřením předány lékaři, který vás nikdy neviděl, a ten potvrdí, že jste zdraví. Potom již vydá úřad tzv. rozhodnutí a po jeho nabytí právní moci vám začne hledat děti. To se sejde aktiv lidí, z nichž většina vás nezná, a na základě vašich spisů vám začnou hledat děti, které také znají jen z dokumentace.

Tak došlo k situaci, kdy jsme si domů přivedli čtyři malé romské děti do tzv. předpěstounské péče, která trvá do doby, než vám jsou svěřeny soudem. Tak trochu jsme očekávali, že se o náš start s nimi někdo bude zajímat a provádět nad námi dohled, abychom se neřítili do nějakého průšvihu. Nestalo se tak. Zavřela se nad námi voda, až na čtvrtletní návštěvu sociálních pracovnic, které nám vyprávěly, jak bylo na dovolené v Egyptě. Když jsme jim začali vyprávět, jaké řešíme problémy, řekly nám, že vědí, jak to máme těžké…

Jak jsem již nastínil, osud tomu chtěl, že jsem skončil s prací. Zaměstnavatel měl naštěstí pochopení a na rozloučenou nám koupil pro děti komplet nábytek. Díky tomu nemusely zpočátku spát na zemi. Věděli jsme, že jeden to doma sám nezvládne, z odměny pěstouna a příspěvků na výživu se neuživíme, a tak si zaměstnání podržela žena, která má kancelář doma. Pro ni to byl očistec. Přes den práce s dětmi, v noci u počítače. Spánek minimální, odpočinek nulový.

Zde je čas vysvětlit, jak jsou pěstouni honorováni. Manželé bývají pěstouny oba, odměňován je jen jeden. Mnohé jistě napadne, jak je to tedy s dodržováním Zákoníku práce. Je to jednoduché. Pěstoun dostává plat (odměnu) formou sociální dávky. Tato odměna se pro účely zdravotního pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti posuzuje jako plat (tak praví zákon). Podmínkou, abyste tuto odměnu dostávali, je, že nesmíte mít jiný příjem. Zde je stát chytrou horákyní. Máte práci, nemáte práci. Máte plat, nemáte plat. Ovšem perfektně pěstouny postihla reforma. Vzhledem k tomu, že se výše uvedená odměna pochopitelně nedaní, je to přece sociální dávka, dopadlo na nás pouze zdražení, nikoliv už daňové kompenzace. Zajímavé je rovněž to, že ústavní děti poplatky u lékařů neplatí, pěstounské ano. Na valorizaci dávek nikdo z politiků ani nevzdechl (na situaci jsem před přijetím reformy upozorňoval poslance Kafku z ODS, člena Sociálního výboru PSČR)

Pracovní doba tedy činí 24 hodin denně, 365 dnů v roce bez nároku na dovolenou. Pokud onemocníte, o děti se stará druhý pěstoun bez nároku na honorář a k tomu musí stíhat svoji práci. Ubezpečuji vás, že takové zneužití altruismu nemá v civilizovaném světě obdoby.

Pěstounská péče zcela postrádá podpůrné programy ze strany státu. Sice se vyrojila řada neziskovek, které si z opuštěných dětí udělaly za podpory státních a evropských peněz velice slušnou obživu, nabídka jejich služeb je pro nás ale ve většině případů bezcenná. Jak to funguje, dokresluje například naše žádost o pomoc s vybavením pro děti na asi největší veřejnou sbírku, kuřecí pomozte dětem, kdy jsme byli odmítnuti s tím, že výtěžek sbírky se rozděluje pouze mezi organizace – tedy opět žádná pomoc našim dětem.

Výše uvedené je trochu paradoxní k tomu, co bylo řečeno úvodem. Pěstounská péče je považována za nejkvalitnější alternativu v přípravě opuštěných dětí pro další život, živoří však zcela na okraji zájmu státu a zabezpečení dětí v různých typech ústavů je na mnohem lepší úrovni.

Jelikož jsme ve své činnosti úspěšní, ty děti, co již zatím dorostly do školního věku, mají samé jedničky, jezdí do školy na koni, jsou u nás perfektně usazené a máme velice hezký vztah, rozhodli jsme se vzít si další děti. Protože naše filozofie byla od začátku pomoci z ústavu sourozeneckým skupinám, jejichž šance na odchod z ústavu jsou nejmenší, podali jsme novou žádost o umístění dalších tří dětí do naší rodiny. Za rok a půl, který utekl od podání této žádosti, se úřednice našeho kraje zmohly na následující:

Po prvním půlroce zprostředkovaly sezení v poradně v Hradci Králové, kdy jsme ani my, ani terapeuti netušili, proč tam jsme. Mezitím nám odpovědná úřednice na náš telefonický dotaz s klidem sdělila, že na nás zapomněla a že neví, kde je náš spis (nedivím se, po takové době). Po dalším čase navštívila naši rodinu krajská psycholožka, která provedla vyšetření nás i dětí na místě a doporučila přidělení dalších tří dětí. No a po roce úřednice vydaly rozhodnutí a následně zprostředkovaly setkání s jedním chlapcem, u něhož nebyly vyřešené právní otázky. Rozhodně to však nebyla sourozenecká skupina. Od té doby se nic neděje, přestože jsem krajského vedoucího upozornil, že jeho podřízené nepracují.

Takový je tedy stav v „profesionální“ pěstounské péči v naší zemi. Abych to závěrem shrnul. Pokud se chcete stát pěstouny více dětí v důstojných podmínkách pro sebe i pro děti, musíte sáhnout hluboko do vlastní kapsy, hřát vás však může to, že vytvoříte bance zisk, čímž se podílíte na rozvoji blahobytu celé společnosti a ušetříte státu značnou část nákladů spojenou s pobytem dětí v ústavní péči. Musíte počítat s tím, že si dlouho neodpočinete (pokud vůbec kdy), že ze všech stran uslyšíte, jak vás všichni obdivují a jak to musíte mít těžké, aniž by pro vás kdo hnul prstem. Musíte se obrnit ve „spolupráci“ s úřady a soudy, které mají své představy o významu slova práce, a vám nesmí ujet nervy, protože pak jste označen jako osoba nevhodná k výchově dětí (takové případy tu již byly). Musíte se připravit na to, že budete mít práci, ze které nelze dát výpověď, a až děti dospějí, budete na prahu stáří přemýšlet, jak se uživit do důchodu. Vzhledem k tomu, že budete splácet hypotéku a provozní náklady vašeho domu pronikavě stoupnou, budete mít dost co dělat, abyste vyšli s penězi. Budete doufat, že se vám nic zásadního na domě nerozbije, protože vám na vaši odměnu/sociální dávku žádná banka nepůjčí a vy nebudete schopni nic ušetřit (tedy až na výjimky některých mimořádně nadaných jedinců, kteří uspoří i milióny). A až vám ujedou nervy a dopustíte se nějaké chyby, všichni řeknou, jak vám někdo mohl svěřit děti do péče.

Ve Vysoké Srbské 11. května 2008