28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Paxiomy

26.1.2017

Axiomy, postuláty, dogmata, - tvrzení, která se už předem pokládají za platná, o nichž se nepochybuje a není třeba je dokazovat. Skutečné axiomy jsou běžně užívány v matematice. V životě jsme ale obklopeni spoustou dalších tvrzení, která se tváří jako zjevená pravda, zkouškou důkazem však obvykle neprojdou. Říkám jim paxiomy. Formulují je většinou veřejně známí lidé a rozšiřují je (výběrově a často tendenčně) média. Aby se tvrzení stalo paxiomem, musí především vyhovovat dobové poptávce a též (blbé?) náladě, hlásané a vyvolávané opět zejména médii. Až potom se takové tvrzení stane součástí většinového veřejného mínění a zařadí se do něj (a to nejen u druhého stolu Na růžku) jako jedna z „pravd“. Vždyť například „každý rozumný člověk“ přece ví, že:

Globální oteplování existuje, způsobil to člověk a lze mu zabránit...

Kapitalismus se přežil...

Klaus rozkradl bohatství ČSSR, napraví to až několik dalších generací...

Klaus rozkradl bohatství ČSSR, ale nenapraví to už nikdy nikdo...

Pokud by Klaus nerozkradl bohatství ČSSR, žili bychom si jako Švýcaři...

Nebýt USA, dávno vládne ve světě mír...

Nebýt Izraele, byl by na Středním východě klid...

Politici nemakají a kradou, nepotřebujeme je...

Za komunistů nebylo (občas) tak zle...

Všichni kradou, jen (někteří) miliardáři už ne...

Často ale stojí paxiom proti paxiomu, majitelé „pravd“ se vzájemně bombardují z dobře opevněných pozic a odmítají předstoupit před soud „objektivity“, podle nich stejně předem zmanipulovaný.

S pravdou to zkrátka máme čím dál těžší. Jak vznešeně nám zní Husovo: „Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti...“

Podstata Husovy pravdy, za kterou položil život, je sice většině z nás vzdálená jako hvězdy v galaxii, ovšem o tom, že to tehdy byla ta jediná správná, ani trochu nepochybujeme a dodnes si dáváme na štít jeho neústupnost a odvahu. „Pravda vítězí“ - heslo údajně ošizené z původního „Pravda Páně vítězí“ - jsme si vetkli i na prezidentskou standartu a jak jinak, občas se jej zmocňujeme i humorem („Pravda vyděsí“, „Pravda vítězí, ale málokdy vydrží do švestek“). Dokážeme ale definovat, co je skutečně naší dnešní společnou pravdou, když postmoderní filosofové každému z nás dovolili mít tu svoji?

Nezbyly nám jako pravda právě jen paxiomy? Veřejné mínění nemusí mít pravdu, byť se oba pojmy často směšují, ale ta spousta paxiomů v něm obsažená dokáže iluzi reálné „pravdy“ vytvořit.

Pomohou snad tento stav zlepšit nově zřizovaná centra boje proti hybridním hrozbám, mimo jiné též proti desinformačním kampaním, a to jak na úrovni Evropské unie, tak na úrovni národních států? Obávám se, že nastane opak. Strážci pravd sklouznou do toho či onoho zákopu a místo debaty začnou trestat, což nejspíš vzedme novou vlnu zaručených, protože zakázaných „pravd“.

Je zarážející, jak často slyšíme nebo čteme „paxiomy“ od veřejně činných a zjevně inteligentních lidí. Snad je k tomu vede snaha zalíbit se těm, pro které se „paxiomy“ staly skutečnými axiomy či dogmaty, a ve veřejném mínění je tak ještě více zafixovat (samozřejmě jen pokud se tím očerní soupeř a posílí jejich vlastní pozice).

Některým se tento postup zjevně vyplácí, jiným méně, ale už dlouho víme od Karla Čapka, že „veřejné mínění je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění“.

Tento klasikův názor ovšem z hloubi dějin přehlušuje jiný zvučný citát:

„Hlas lidu, hlas boží.“