Ještě k 21. srpnu a reakci jednoho našeho čtenáře

Publikoval jsem 21/8/2015 na svém blogu na iDnes článek k výročí invaze z roku 1968. Den poté text převzal Neviditelný pes. V diskusi se objevil jeden pozoruhodný příspěvek, na který cítím povinnost odpovědět.

V mém článku se objevila věta, nad jejíž formulací jsem dlouho přemýšlel. Tady je:

Tragikomedie éry tzv. normalizace, kdy lidé, kteří 21. 8. 1968 drželi skálopevné přesvědčení, že to, čeho jsou svědky, je okupace a nic než okupace, byli nuceni zradit toto své přesvědčení a přijmout posrpnovou lež, je dalším z otřesných důkazů toho, co jsou vládnoucí komunisté zač.

Byl jsem si už při přípravě textu vědom toho, že obsahuje čertovo kopýtko, onoho „ďábla skrytého v detailu“: totiž že ne všichni lidé byli nuceni zradit své přesvědčení a mnozí nezradili – a pak se podle toho buď museli zachovat, anebo podle toho s nimi bylo zacházeno. V článku jsem měl na mysli ty naše spoluobčany, které zmíněné jednání „normalizátorů“ postihlo a oni své původní přesvědčení prostě zradili. Znovu opakuji: pod nechutným tlakem normalizátorů. Nicméně tato pasáž článku se jeví tak, jako bych na ty, co nezradili, zapomněl, což sice není pravda, ale vzhledem k tomu, že jsem nechtěl text příliš komplikovat, se to tak může jevit.

Zcela správně si toho všiml mimořádně pozorný čtenář pan B. Volarik, který zveřejnil na Neviditelném psu tuto reakci:

Dobrý článek!:
Autor: B. Volarik Datum: 22.8.2015 6:33
Jen jedna věta nesedí úplně: „ lidé, kteří 21. 8. 1968 drželi skálopevné přesvědčení, že to, čeho jsou svědky, je okupace a nic než okupace, byli nuceni zradit toto své přesvědčení a přijmout posrpnovou lež,“ ... Někteří nezradili své přesvědčení a posrpnovou lež nepřijali. Mnoho takových pak odcházelo dříve či později do exilu. Já jsem musel odejít, poté, co jsem si uvědomil, že už je nás takových málo, že většina to přesvědčení zradila... a já už jsem pak s nimi nemohl déle žít. Nevyhnaly mne ruské tanky,....zapudila mne shnilá spousta resignovavších krajanů.

Musím s potěšením konstatovat, že s jeho vyjádřením plně souhlasím a děkuji mu za ně. Jednoduše proto, že má pravdu. Vskutku velká spousta lidí odešla po sovětské agresi na Západ, přičemž důvodem bylo vše, co souviselo s onou posrpnovou lží, s oním obratem o 180 stupňů, který byl poslední kapkou a drsnou deziluzí. Týká se to i velké části příbuzných a blízkých známých naší rodiny, kteří dnes žijí ve Spolkové republice a v Kanadě.

Ačkoli jsem tuto skupinu ve svém článku nezmínil, musím se dodatečně přihlásit k tomu, že si jejich nelehkého kroku hluboce vážím. (Kdo emigraci prodělal, dobře ví, proč píšu o nelehkém kroku.) Ba co víc: nejsem velkým příznivcem pojmu „ekonomický emigrant“ (myšleno z komunistického bloku do svobodného světa), který má u řady lidí pejorativní nádech, a to z jednoduchého důvodu: ekonomika a politika jsou spojité nádoby. Mizerná politika rovná se mizerná ekonomika a mizerná životní úroveň, řečeno hodně lidově. Čili: ať už lidé odešli z toho či onoho důvodu, v konečném důsledku to bylo vždy kvůli politickým poměrům, které po okupaci v Československu panovaly.

Současně ale musím říci, že (vnější) emigrace byla jen jednou z možností, jak se s „normalizačním“ marasmem vyrovnat. Druhou byla emigrace vnitřní, která měla řadu podob (tím ovšem nemyslím emigraci „chalupářskou“, abych nedošlo k nedorozumění). Naše rodina se z rozhodnutí otce v roce 1969, kdy k tomu byla jistá konkrétní ideální příležitost, pro emigraci nerozhodla. Jedním z důvodů byla skutečnost, že otec se se svými rodiči z jedné emigrace (přesněji exilu) po válce vrátil a do další se mu během jednoho života a čtvrtstoletém pobytu ve staré vlasti znovu nechtělo. To mluvím o době, kdy jsme byli ještě děti na rodičích a jejich rozhodnutí závislé. Později to dopadlo tak, že já se sestrou jsme zůstali a bratr nakonec stejně emigroval.

Osobně si účastníků všech emigračních vln hluboce vážím, čehož důkazem je i to, že jsem přijal před lety, po návštěvě Kanady, nabídku spolupracovat s největšími tamními krajanskými novinami, což považuji za velkou čest. Pokud by zvídavé čtenáře zajímalo, proč jsem také neemigroval, odpovím pouze tak, že jsem si našel své místo a jisté poslání ve vnitřní emigraci: bylo nutné, aby někteří z nás zůstali ve vlasti a plnili funkci jakéhosi „světla v temnotách“. Byť jen ve svém nejbližším okolí. Koneckonců roli velkého „světla v temnotách“ plnila dnes mnohými dehonestovaná a zlehčovaná Charta 77 – zhusta lidmi, kteří v té době neměli ani zlomek odvahy lidí kolem Havla a spol. Kéž by dnes raději mlčeli.

Vyčítat některým chartistům, že jsou bývalými komunisty, je sice možné, ale má to v dobovém kontextu stejnou relevanci jako vyčítat apoštolu Pavlovi, jednomu z nejvýznamnějších představitelů prvotní křesťanské církve, že v době, kdy se jmenoval Saul, křesťany pronásledoval. Anebo plukovníku von Stauffenbergovi, že byl štábním důstojníkem nacistické armády.

Stejskal.estranky.cz