Když člověka popadne malomyslnost a zdá se mu, že psaní a četba blogů začíná hraničit s marností, stane se zázrak. Ten zázrak má podobu textu, který nadiktoval autorovi do klávesnice sám život.

Tím autorem je bloger Marek Valíček a oním textem, sloužícím jako důkaz, že blogování nerovná se marnost, jeho příspěvek „Styděl jsem se za to, že jsem Čech!!! A styděl jsem se moc“.

Pozitivní na zkušenosti pana Marka (kterému jeden švec na Floridě vyčinil za chování a názory Miloše Zemana) je skutečnost, že vůbec někdo na Floridě zaregistroval postoj českého prezidenta k Ukrajině. Samozřejmě: nebyl to rodilý Američan, ale ukrajinský přistěhovalec. Nicméně se opět prokázala dávná pravda: není jedno, co se na českém politickém dvorku povídá. V globální vesnici je to na druhou stranu Atlantiku coby kamenem dohodil. A pak často našinci nezbývá než se stydět.

Mám podobnou zkušenost, byť ne tak drsnou. Stalo se to stovky mil severněji, v kanadském Ontariu. Stáli jsme s bratrancem Joem na terase jeho domu a on prozadil, že jako PC expert mohl jít pracovat do Prahy na pobočku jedné IT firmy. Ve hře byl poměrně lukrativní post. Přesto odmítl. S vysvětlením: „Příliš velká korupce, v takovém prostředí dělat byznys opravdu nechci.“

Nebylo to namířeno osobně proti mně, přesto jsem se hluboce zastyděl. Vždyť na moji počet vyvěsili příbuzní na zahradě vedle kanadské také českou vlajku, byl jsem tam (v nadsázce) něco jako reprezentant staré vlasti – a styděl jsem se, neboť jsem věděl, že Joe říká pravdu.

Letos tomu bylo deset let – a to jsme tenkrát netušili, co všechno nás ještě čeká.

Stejskal.estranky.cz