19.4.2024 | Svátek má Rostislav


SPOLEČNOST: Osmnáct let

19.11.2007

Počasí dobré náladě a veselí moc nepřeje, ale v polovině listopadu těžko člověk může čekat něco jiného. Nemám tuhle roční dobu ráda - ne kvůli protivné, lezavé zimě a dešti, ale protože je odpoledne brzy tma, ráno dlouho tma, a vstávat do tmy mi připadá nepříjemné. Na něco je tma ale dobrá, člověk si v ní hned všimne rozsvícené svíčky, jejíž plamen se za denního jasu třepotá nějak do prázdna.

Za dveřmi už je osmnáctý svíčkový listopad, takže by se hodila nějaká bilance. Zeptal se mne tenhle týden jeden gymnasista, zda si myslím, že se něco za těch osmnáct let nepovedlo. Musela jsem se smát - no jistě, spousta se toho nepovedla a nevidět to může jen člověk zaslepený. Ani se do toho výčtu nebudu pouštět, média nám jeho jednotlivé položky přinášejí den co den, a skoro každý z nás by mohl ještě něco dodat, buď z doslechu nebo z vlastní zkušenosti.

Jenže jen zaslepenec může popírat - a třeba i z upřímného přesvědčení - že se toho hodně taky povedlo. Když slyším otřepanou větu "je to horší než před listopadem", dostávám vztek a chce se mi toho, kdo ji vyslovil, poslat na cesty. Ať si hezky projede celý postsovětský kus světa, v každé zemi se pořádně seznámí s poměry, a pak ať se zamyslí. Že se nechce srovnávat s Východem, ale se Západem? To je pochopitelné, samozřejmě bychom se chtěli mít lépe, chtěli bychom, aby dané slovo platilo, soudy se nevlekly, vlaky jezdily na čas a kdovíco všechno. Můžeme si klidně namlouvat, že jsme-li součástí NATO a Evropské unie, vlastně už jsme taky Západ. Jenomže nejsme. Strom nevyroste přes noc, leda v pohádce, a po těžké nemoci vždycky následuje dlouhá rekonvalescence: jisté zákonitosti prostě platí, ať se nám to líbí nebo ne. A komunistické období byla dlouhá a těžká nemoc - a budeme se z ní vzpamatovávat ještě nejméně jednu generaci. Právě tak, jako naši sousedé a vzdálenější souputníci, kterým se podobáme mnohem víc, než si připouštíme.

Nesmíme své postkomunistické nezdary svádět jen na to, že tam či onde sedí nějací zakuklení estébáci nebo utajené temné síly, které nám brání vkročit rovnýma nohama do pozemského ráje. Zajisté existují větší i menší spiknutí, u nás i jinde, ale ty nejtemnější síly sídlí v nás samých - zbabělost, sobectví, závist, nadutost, neochota se poučit, zášť vůči jiným, touha po nezaslouženém zisku a pohodlí... račte si doplnit. Lidé nejsou andělé, špatné vlastnosti měli, co svět světem stojí, a věru nevím, proč bychom si měli nalhávat, že tomu někdy bude jinak.

Jde ale o to, držet naše vnitřní temné síly na uzdě, a to začíná od maličkostí - například nelhat a nepřijímat lež jako něco běžného, co přece "každý politik musí dělat". Chodit včas a plnit dané sliby. Nebrat si, co nám nepatří (ani když se nikdo nedívá). Ale také neklesat na mysli při každé nepravosti, na kterou narazíme, a nemyslet si, že nic nezmůžeme. Každý z nás něco zmůže - kdyby nic jiného, tak aspoň neotravovat své okolí věčnými stesky, odhadnout své síly a snažit se změnit to, na co stačí. To vůbec není málo.

LN, 16.11.2007