„Chceme, aby se lidé měli rádi a hezky se k sobě chovali? Záleží nám na životu v páru, kde láska vítězí nad nenávistí? Potom přestaňme zkoumat pohlaví a sexuální orientaci těch, kteří o monogamii stojí,“ ptá se a současně si sugestivně odpovídá Lukáš Jelínek na Neviditelném psu (Touha po životě v páru nestačí? NP 17.8). Z mnoha článků věnovaných pochodu Prague Pride je v tomto článku shrnuto snad vše, co matoucího a obyčejné lidi urážejícího bylo o tomto problému napsáno.

Vezměme jen tuto shora uvedenou větu: Copak někdo někomu brání „životu v páru“? Copak někdo přitom zkoumá „pohlaví a sexuální orientaci“? Životům v páru přece nikdo zde nebrání a naznačovat, že tomu je většinově jinak, je nejen matoucí, ale troufám si říct i urážející. Nepřeháním: „Poslanci mají kompromisy za denní chleba a většinová populace na akcentování hodnot, jako je důstojnost, příliš neslyší. Kromě toho ji mají gayové a lesby v Česku dávno. Společnost a zejména politická reprezentace ovšem prochází zatáčkou ke konzervativismu a národovectví.“ píše L. Jelínek. Tvrzení, že taková hodnota, jako je důstojnost (na rozdíl od konzervativismu a národovectví), většině občanů, o poslancích nemluvě, nic neříká, se urážce jistě alespoň přibližuje.

Některým „argumentům“ L. Jelínka se můžeme zasmát. „Tradiční rodiny s tatínkem a maminkou se rozpadají jak na běžícím páse.“ To pobaví každého, kdo něco ví o stabilitě LBGT párů. Ale to vůbec není podstatné. Mnohem závažnější jsou v článku uvedená jiná tvrzení týkající se „monogamních svazků: „ Ty pomáhají jednotlivcům, aby nezamířili na scestí včetně závislostí a kriminality, a stabilizují i celou společnost. Naproti tomu máme menšinu osob projevujících náklonnost témuž pohlaví, která o běžný rodinný model institucionalizovaný do manželství stále více stojí, ale nemůže Vždyť je to paradox!“ tvrdí L. Jelínek. Není to paradox, je to lež: Institucionalizovaný model soužití osob stejného pohlaví už u nás existuje a nikomu není bráněno v něm žít. Jde o argumentační faul, kterého se zde mnozí dopouštějí: na straně jedné ti, kteří chtějí spolu žít v lásce, a na straně nepřející zpátečníci, kteří jim v tom brání. Ale je zcela zřejmé, že to je všechno zcela jinak a že ten hlavní problém je přece zcela jinde.

Sexuální orientace by opravdu neměla nikoho zajímat a jistě převažující většina, mimo deprimovaných jedinců, nemá nic proti tomu, aby kdokoliv usiloval o své štěstí. L. Jelínek a další se nám však pokoušejí namluvit něco jiného: „Mnozí mají za to, že LGBT dvojicím musí stačit registrované partnerství prosazené v roce 2006 za vlády Jiřího Paroubka. To jim v mnohém ulehčilo, přesto ale nemají táž práva jako klasické heterosexuální páry. Pro aktivisty je to otázka důstojnosti a kompromisy odmítají,“ píše o hlavním problému L. Jelínek.

Pokud nemají partneři z registrovaného partnerství „stejná“ práva“, pak jistě nic nebránění tomu příslušný zákon upravit. To je pro legislativce v celku jednoduchá práce. Namísto toho je však požadována radikální destrukce takové základní právní normy, jakou je občanský zákoník. Zdá se tedy, že těmto „LBGT dvojicím“ vůbec nejde o život v páru, kde láska vítězí, vůbec jim nejde o stejná práva, jako mají páry heterosexuální. Jde jim, jak to vypadá, jen o jediné: aby se jejich svazek jmenoval „manželství“ a okamžik, kdy jej uzavírají, se nazýval „svatbou“. O nic jiného totiž zcela zjevně nejde a je zcela lhostejné, zda to L. Jelínek nazývá „důstojností“ nebo „odmítáním kompromisů“. Dochází zde zcela zjevně o úmyslnou záměnu rovnosti a stejnosti. Oni nechtějí být rovni v právech, oni chtějí být stejní hlavně ve vnějších projevech v tom, aby se zdálo, že to je stejné. Ale není.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky