18.8.2018 | Svátek má Helena


SPOLEČNOST: Ondráczech republic

13.3.2018

Demonstrace pořád fungují jako jakési lidové veto – ale důvod k radosti to není

V pátek Sněmovna zvolila do čela komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů komunistického kandidáta Zdeňka Ondráčka, který jako příslušník Sboru národní bezpečnosti pomáhal v roce 1989 rozhánět protikomunistické demonstrace. V pondělí proti tomu ve velkých českých městech demonstrovaly tisíce lidí. V úterý Ondráček odstoupil.

Masový protest už poněkolikáté zafungoval jako lidové veto. Velké protiislámské demonstrace před třemi lety udělaly z jakékoliv vstřícnosti k imigrantům záležitost politických sebevrahů. Před šesti lety zařídil Týden neklidu stopku reformám ministra školství Josefa Dobeše i Dobešovi samotnému. Nebýt protestů na konci roku 2000, z ČT by se patrně stala Bobovize. A pak tu byly velké odborářské demonstrace let 2012 a 1997, které sice hned nezastavily pravicové reformy, ale staly se předzvěstí brzkých rozpadů vládních koalic a předčasných voleb, ve kterých zvítězila levicová opozice.

Na první pohled to může vypadat jako zpráva o fungující občanské společnosti a demokratických brzdách a protiváhách. Když se politici pustí do demontáže nepsané společenské smlouvy, štrýt se ozve a pokud má konkrétní a reálné požadavky (které tolik chyběly loňským protibabišovským demonstracím), nakonec si je vymůže. Důvod k nadšení to ale není, a to nejen kvůli tomu, že se občas může plést masa, ne politici.

Hra na kontrolu

Jsou to skoro vždycky právě politici, kdo vybírá, kvůli čemu se protestuje. „Suverén je ten, kdo kontroluje shitstormy,“ píše Byung-Chul Han ve Vyhořelé společnosti. Masové protesty proti Ondráčkovi nebyly ani tak vítězstvím občanské společnosti, jako PR týmu Andreje Babiše. Nevíme, jestli ten shistorm pomohl vytvořit, ale víme, že ho rychle osedlal pohádkou o tom, jak šéf přišel k rozumu – Ondráčka tam přece nechtěl.

Pro zbytek funkčního období Sněmovny zůstane laťka chucpe nastavená vysoko. Pamatujete na ten úlet s normalizačním fízlem, co měl kontrolovat, jestli inspekce bezpečnostních sborů nekreje šikanu jak od normalizačních fízlů? Vidíte, vycouvali jsme, takoví my jsme demokrati. Smlouva mezi vládou a občany je potvrzená, akorát se toho do ní vejde zas o něco víc – esenbák jako ministr vnitra ve vládě bez důvěry nebo znevažovač romského holocaustu coby místopředseda Sněmovny.

Ze série masových reakcí na něco vystupuje v celé porevoluční éře asi jediný velký protest za něco – a to je Prague Pride. Přestože každoročně dostává do ulic několikrát víc lidí, než kolik na nich bylo v pondělí, jejich základní požadavek, rovná práva pro všechny, zůstává nevyslyšený.

Nestačí zaplnit Václavák, aby si vás ve Sněmovně všimli. Musí si vás tam vylákat někdo ze Sněmovny, ať už psem vrtící vládní koalice, nebo opozice deroucí se k moci. To není samo o sobě špatně, máme parlamentní demokracii – ale byla by chyba opájet se po Ondráčkově odstoupení iluzí, že samo lidové hnutí funguje jako korektiv moci.

Když se zajíc zamiluje do kozy

Na čtyřech dnech s esenbákem v čele komise pro kontrolu GIBS je ještě pozoruhodná jedna věc: rychlost a lehkost, s jakou se odkopala část české pravice. Lidi, kteří šílí z čehokoliv skutečně nebo jen domněle levicového, našli překvapivě snadno pochopení nebo aspoň krkolomné relativizace pro to nejodpornější z celého komunistického režimu – člověka, který se dobrovolně stal jeho pendrekem a nikdy toho nelitoval.

Petru Hamplovi se podařilo napsat první tweet, nad kterým mi kdy zněl v uších zvuk čvachtavého polibku: „17. listopadu 1989 jsem byl na Národní třídě - na opačné straně než Zdeněk Ondráček. (…) Po letech vím, že i když jsme viděli věci úplně jinak, oběma nám šlo o naši zemi, národ a podmínky pro slušný život.“

V reakcích si s Hamplem notuje Naštvaná matka Eva Hrindová, která svoje myšlenky o den později rozvinula do statusu: „Dnes demonstruje ten, kdo nepochopil demokracii. V roce 89 jsme chtěli volby, teď je pomatenci odmítají.“

Na demokracii to ne zcela srozumitelně hraje i šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl: „V Královéhradeckém kraji, kde byl pan Ondráček lídrem kandidátky, dostala KSČM 19 792 [hlasů]. Je mi líto, ale tohle je liberální demokracie.“

Je mi líto, ale pouliční protesty proti rozhodnutím nové Sněmovny patří k liberální demokracii stejně, jako k ní patřily nesouhlasné komentáře MF Dnesk rozhodnutím té staré. Je ovšem skoro až luxus tak rychle po volbách zjistit, kdo všechno vidí v obyčejné kritice hlasovací koalice ANO, SPD a KSČM větší ohrožení demokracie než v koalici samotné. Ani jsme se jich nemuseli ptát.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce



Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!

Diskuse


J. Prikner
8:26
13.3.2018

M. Těhanová
8:36
13.3.2018

M. Prokop
9:06
13.3.2018

P. Lenc
15:05
13.3.2018

počet příspěvků: 4, poslední 13.3.2018 03:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.