28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Okrajové politické téma – 3. část

1.12.2009

„Zem voněla šeříkem a páchla mrtvolami“ (spisovatel Jan Beneš o jaru 1945)

Pokračování o událostech v Postoloprtech na jaře 1945 a o tom, co jim předcházelo.

K rozšíření záběru článku mne přivedly výroky v diskuzi k článkům viz zde a zde, v nichž někteří diskutují bagatelizují skutky, které se staly. Jiní, a není jich málo, o událostech zřejmě žádné relevantní informace nemají. Což se může týkat i otázky hromadných hrobů u Postoloprt.

Řeknete-li před nějakým našincem slovo „máj“, vyskočí mu v hlavě “Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj….“

No, tak to v roce 1945 v Čechách a na Moravě rozhodně nevypadalo.

Většina lidí stále žije v zajetí představ nalitých nám do hlav komunistickou propagandou. Té vyhovovalo vytvořit dojem, že jediní osvoboditelé byli sověti a jediní, kdo bojovali a trpěli, byli komunisté. Konec války je v našich představách spojen s barvotiskovými obrázky osvobození Prahy (viz film Otakara Vávry „Osvobození Prahy„) kde se rozjásané mladé ženy s hlavičkami právě upravenými od kadeřníka v rozkošných blůzičkách radostně smějí vstříc veselým rudoarmějcům na tancích T 34.

Například celé Pražské povstání, Sovětskému svazu nemilé, a boje koncem války presentuje dodnes na fotografiích pár trosek po vybombardovaném domě nahoře na Václavském náměstí. Poněkud jiný obrázek však ukazuje třeba zde (doporučuji čtenářům, kteří „tolik nepospíchají“).

My jsme si pak náš vjem o protektorátu sami doplnili dodnes oblíbenými filmy Kristián, Těžký život dobrodruha, Tetička či Roztomilý člověk, kde je svět tak veselý a krásný,až se nechce věřit, že ve stejné době, kdy se natáčely tyhle filmy, byli v Evropě vražděny miliony lidí.

Lidská potřeba zapomínat vše špatné a hledat v minulosti „zlatý věk“ nás odvedla od „reálné“ skutečnosti do smyšlenek a vzpomínek „naším vlastním mozkem censurovaných“.

Což je právě věc, kterou dokáží mistrně využívat různí propagandisté, reklamní agenti a také mistři desinformace. Ti všichni pracují s nedokonalostí lidského mozku, s tendencí vytěsňovat některé vzpomínky, s náklonem lidí hledat „jednoduché odpovědi“, s uměle vyvolaným pocitem viny atd.. Nikoliv náhodou byli mistři těchto triků lidé sloužící totalitním režimům.V nich pak vynikal mistr nad mistry nacistický ministr propagandy Goebbels, jehož slavný výrok že „opakovaná lež se stává pravdou“ je nesmrtelný.

Toho již od roku 1933 a dodnes a celkem šikovně využívá sudetoněmecká propaganda opakovanou a omílanou tezí, že „viníci všech problémů jsou Češi a Beneš“. Chamberlain a Daladier jsou nezvratným důkazem úspěchu této propagandy již před II. světovou válkou. Následky známe.

Dneska tento trik používá „henleinovská“ část sudetoněmeckých skupin Základním jejich heslem je „My sudetští Němci jsme hodní. Nic jsme neudělali. (A za to co jsme udělali už jsme se omluvili) To Češi jsou násilníci, zloději a vrazi. A je nutno je potrestat. Nás ne, my žijeme v demokratickém Německu, takže už jsme ´čistí´„

Když člověk čte články B. Doležala (a práce jeho různých epigonů ale i „prosudetoněmeckých„ diskutérů na internetu), jeho celkem primitivní propaganda stálého omílání „české viny“ a „ nesmyslnosti“, ba dokonce „zločinnosti vzniku Československa“ je celkem úspěšná. Přesto, anebo právě proto, že jde doslova o opisování mediální politiky Henleina a Třetí říše. Pod heslem „vyrovnání se s vlastní minulostí“ je implikován do obecného povědomí obyvatel ČR uměle vyvolaný pocit viny (Češi) a nevinných obětí (Němci).

Součástí je vyprávěnka o Protektorátu jako „oáze míru a blahobytu“ v Evropě (používaná v obměně i pro Slováky). Ono to s blížícím se závěrem války vypadalo naprosto jinak.

Koncem roku 1944 a na počátku roku 1945 se vojenská situace Německa zhoršovala každým dnem. Hitlerovci ustupovali na východě i na západě, v Itálii, na Balkáně i v samotné střední Evropě. (Pramen: Miloslav Moulis Český svaz bojovníků za svobodu)

V do té doby „relativně“ klidném protektorátu - a to říkám s plným vědomím skutečnosti, že proběhla heydrichiáda a Lidice a fungovaly zde desítky koncentráků s desetitisíci vězni a bylo zřízeno ghetto v Terezíně (Během tří a půl roku provozu jím prošlo přes 160 000 vězňů, z nichž asi 35 000 jich zde zemřelo a zhruba 90 000 bylo deportováno a zahynulo ve vyhlazovacích táborech na Východě. Pramen : J.Mikeš. Jihoč. universita 2006) - vypukla v tomto období hrůza, na kterou nebyli připraveni ani Češi, ani sudetští Němci.

Oproti stále omílanému tvrzení, že zde bylo „bezbranné německé obyvatelstvo“, které jen zděšeně čekalo na to, až začne řádění „Čechů“, byla v lednu až květnu 1945 (poslední jednotky se vzdávaly až okolo 20. května) na území protektorátu plně vyzbrojená Schörnerova armáda (zde), která měla zabránit obsazení protektorátu a Sudet, což byl vojensky jeden prostor. Hitler se domníval, že zastaví Rudou armádu před Berlínem, a vyhlašoval, že se ubrání, protože má „nové tajné zbraně“. Značná část Němců tomu věřila.

Nacistická armáda Mitte na území protektorátu a Sudet (tzv. Schörnerova armáda) čítala na 900 tisíc vojáků, disponovala asi 9400 děly a minomety, měla přes 2400 tanků a přes 1000 letadel. 15. dubna 1945 (neděle) se polní maršál Ferdinand Schörner usídlil ve Velichovkách a s ním štáb armády Mitte.

Tato armáda měla udržet podle Hitlerova rozkazu prostor Čech a Moravy a jako součást posledního místa obrany nacistů, tzv. Alpskou pevnost, kde bylo soustředěno dalších cca 2,5 milionu nacistických vojáků.

V téže době nacisté stahovali všechny důležité orgány Třetí říše a NSDAP, včetně dokumentů, výzbroje a nakradených pokladů, do Bavorska a Rakouska (Ober Oesterreich, Tyrolsko). „Alpskou pevnost“ měly chránit připravené nacistické jednotky. Spolu se Schörnerovou armádou tvořily uskupení, o kterém se nacisté domnívali, že dokáže zastavit spojence, hlavně sověty, a dohodnout se Západem separátní mír. Válka Spojenců proti Japonsku se tehdy nevyvíjela dobře.

Na obou stranách - české i německé - se však dnes „zapomíná“ (na sudetské straně spíš zamlčuje) na další důležitou skutečnost. Sudetští Němci tehdy hráli kartou Mnichovské dohody a intensivně vyjednávali ve Švýcarsku se Spojenci o dohodě o zastavení vojenských akcí. V Praze K.H. Frank (německý státní ministr pro Čechy a Moravu, tedy nejvyšší sudetoněmecký politik, do 8. května pobýval Černínském paláci a v noci z 8. na 9. května uprchl) vyjednával s Háchou, tedy spíše s Bienertem (Hácha byl už senilní) o předání moci. Přivezl od nejvyššího vedení Třetí říše schválený plán, že se pokusí vytvořit „Českomoravskou republiku“, společný česko-německý stát - ovšem pod německým vedením. (Nepřipomíná vám to něco?)

Krach těchto plánů, v jejichž reálnost díky tehdy stále platné Mnichovské dohodě (je stále planá i podle dnešních zákonů Německé spolkové republiky) předáci sudetských Němců a značná část samotných sudetských Němců věřila, je silně zasáhl. Zklamání z neúspěchu, ale i nevzdání se těchto plánů je dodnes silně patrné v programu landsmanšaftu. I Posselt nedávno veřejně řekl, že pevně věří v to, že on sám by mohl být poslancem České republiky (je územně totožná s K.H.Frankem plánovanou „Českomoravskou republikou“).

Německá armáda a Schörner měli rozkaz územní za každou cenu udržet a nedovolit spontánní vyhlašování svobodné ČSR. To částečně objasňuje některé jinak nepochopitelné činy německých sil na našem území od ledna 1945 do 9.5.1945 –vraždy za vyvěšování čs. vlajek, masakry členů spontánně vznikajících Národních výborů, ale i následné boje v některých místech až do 12.5.1945.

Ani česká, ani německá strana – každá z jiného důvodu - se také prakticky nevěnuje skutečnosti, že v této době byli na Českomoravském území takzvaní „národní hosté“. To byli desetitisíce německých utečenců z Východního Pruska, z Ukrajiny, Polska, Litvy, Estonska atd. Nešlo o malé počty osob. Německo se o ně už prakticky nedokázalo postarat. Bylo jich tolik, že v některých obcích jejich počet převyšoval počet sudetoněmeckých starousedlíků! (viz. např. zde).

Celkový počet „národních hostů“, tj. německých utečenců v prostoru protektorátu a Sudet, je neznámý, prošlo tudy však podle některých odhadů koncem války až cca 1,5 milionu lidí. Hlavně žen, starců a dětí. Tito němečtí uprchlíci před Rudou armádou přišli již do Sudet naprosto zbědovaní. Podvyživení, bez majetku, nebylo kde je ubytovat. Úmrtnost mezi nimi byla obrovská. Někteří přišli v období leden až duben 1945 pěšky až z Litvy a nebo Východního Pruska (dnes Kaliningrad). Pokud netáhli pěšky, byli převáženi vlaky často dlouhé týdny, někdy i v „dobytčích vagonech“. Počet nemocných a zemřelých byl značný. Tito mrtví němečtí uprchlíci byli často na našem území pohřbíváni do hromadných hrobů. O těchto osobách a jejich většinou neoznačených hromadných hrobech sudetoněmecká propaganda takticky nemluví.

Zároveň právě jejich neorganizovaný úprk ze Sudet do Říše v květnu až červenci 1945 je mnohde vydáván za součást tzv. „divokého odsunu“. Propaganda landsmanšaftu a otázky „odsunu“ se o nich záměrně příliš nezmiňují, pravděpodobně z toho důvodu, že nezapadají do líčení obrazu „strašlivého divokého odsunu“. Skutečností je, že součástí toho, čemu se obecně říká „divoký odsun“, což se v některých oblastech spontánně dělo, byl také docela obyčejný úprk zbídačelých, hladových a nemocných Němců z Východu. Sudetoněmecká strana prý tyto počty zná a desetiletí je zahrnovala do tzv. počtů zavražděných sudetských Němců.

Pro náš příběh je důležitá otázka: Kde jsou pochováni tito mrtví? Nebyli také pochováváni v hromadných hrobech u Postoloprt? Když ne, tak kde byli pochováni zemřelí „národní hosté“, tedy němečtí uprchlíci z východu zemřelí v městě a okolí?

V Postoloprtech se totiž našlo celkem devět hromadných hrobů. To usvědčuje pisatele článků o „Postoloprtském masakru“ buď z neznalosti a nebo ze záměrné lži. Uvádí totiž jen jeden hrob v takzvané „bažantnici“. Už z logiky věci tedy vyplývá, že pokud je takových hrobů devět, existuje mimořádně velká pravděpodobnost, že v okolí města nejsou jen hroby sudetských Němců (jen jeden je jasný - hrob zastřelených kluků z Hitlerjugend), ale i to že v nich leží zavraždění váleční zajatci - Italové, Francouzi, Poláci, Rusové - a také vězni z pochodů smrti, z nichž značná část byli židé. Přesné datování ukládání těl do hrobů v časovém období leden- květen 1945 je prakticky nemožné.

Jistě zazní otázka, proč tedy „národní hosté“ prchali nejprve do Sudet (byly součást Německa - alespoň formálně) a potom do Říše? A proč nečekali na konec války zde? Měli strašný strach. Oproti sudetským Němcům věděli dosti přesně, co se ve Východním Prusku, na Ukrajině a Bělorusku dělo. Ne, co dělala Rudá armáda. To jistě věděli také. Ale to,co prováděl wehrmacht, SS, gestapo, Schutzpolicie atd. atd. na dobytých územích. Pokud u nás byly vyvražděny Lidice a Ležáky, takovýchto vesnic a městeček byly na východě Evropy tisíce. Tisíce, nikoli jen stovky. Masakry, které si nikdo uprostřed Evropy nedovedl představit, tam byly běžnou událostí. Taktika „spálené země“ znamenala v nacistickém pojetí také obludné vraždění, jakému poměrně do nedávna nebyli ochotni uvěřit ani dnešní Němci. Fakta přinesla teprve nedávná výstava o zločinech wehrmachtu uspořádaná ve Spolkové republice. Běžná taktika bylo vesnici obklíčit. Všechny přítomné osoby, hlavně ženy a děti, zabít. Aby to bylo jednodušší, často byli lidé zahnáni do stodol a ty pak zapáleny. Všichni uhořeli zaživa. Aby bylo znemožněno zásobování postupující Rudé armády pitnou vodou, byly do studen házeni lidé. „Oblíbené“ bylo, že nejprve se dovnitř naházely živé ženy a na ně mrtvoly, často dětské, takže se nikdo nemohl dostat ven. Vojáci Rudé armády a spojeneckých armád přicházeli často do těchto míst vzápětí. I vojáci československého armádního sboru v SSSR. Víme-li tuto informaci, pak jsou některé činy čs. vojáků, zvláště volyňských Čechů, kteří takto objevili „zpacifikované“ své vlastní vesnice a v nich mrtvoly svých blízkých, a další události na jaře 1945 lépe pochopitelné. Šílenost mozků, které tuto nacistickou variantu „taktiky spálené země“ vymyslely, a těch kteří, tyto hrůzy realizovali, je téměř nepochopitelná.Přeci museli vědět, že se to vše obrátí proti nim!

Jak jednali a mysleli různí Němci s různými životními zkušenostmi, si můžeme ilustrovat na příkladu skutečného příběhu z jedné krušnohorské vesnice z jara 1945. Vesnicí na kopcích prošel „pochod smrti“a po cestě se válely mrtvoly v hadrech. Většina obyvatel byla v šoku. V závěsu za pochodem se objevily části desorientovaných a rozptýlených jednotek SS. Někteří se ubytovali na statku. Dva důstojníci s sebou měli dvě mladé zajatkyně. Vzdělané ženy mluvící několika jazyky. Údajně původem z leningradské oblasti. Tyto dvě ženy jim sloužily jako překladatelky a „na všechno“. Jednoho dne selka zaslechla rozhovor oněch důstojníků, kteří se bavili, že obě ženy-zajatkyně zastřelí. Zděšená selka se ptala proč. Odpovědí bylo, že „není dost jídla“. Selka zavedla oba nacisty ke krechtu (sklad brambor) a řekla jim, že jídla je dost. Nechali se tedy přemluvit a souhlasili, že tedy obě zajatkyně nezastřelí. Pak ze statečku odešli. Dotyčná paní na to celý život vzpomínala jako na jednu z největších hrůz svého života.

Uprchlíci z východu o tisících ještě šílenějších a hlavně realizovaných skutků věděli až příliš dobře. Strach to byl, co je hnalo pryč. Většina z nich nepotřebovala, aby je nějací Češi vyháněli. Prchali sami. Ovšem stále není jasná otázka, kde jsou jejich mrtví, kteří zde zemřeli podvýživou, strádáním, nemocemi a vyčerpáním.

Sudetoněmecká propaganda a její čeští vykonavatelé se také pečlivě vyhýbají otázce pochodů smrti v době listopad 1944 - květen 1945 a osudu statisíců zajatců, kteří byli v té době na našem území. A tím i také otázce, kde všude ještě jsou jejich neobjevené hromadné hroby. A není to náhodou také některý ten hrob u Postoloprt? Jako „zázračně“ si nikdo z Postoloprtských „krajanů-pamětníků“ nevzpomíná, kam se pohřbívaly oběti z koncentráku pro židovské míšence, kde jsou pochováni zajatci z místního lágru, kde leží oběti pochodu smrti nezpochybnitelně prošlého v květnu 1945 městem. Že by zázrak? Anebo tady někdo lže a zamlčuje fakta? Posuďte sami.

Objasněme si, co znamená označení „pochod smrti“, které je tak často zneužíváno v protičeské propagandě. Například při pojmenovávání vyhnání Němců z Brna. Podívejme se na to, co to byly skutečné pochody smrti.

Miloslav Moulis

Český svaz bojovníků za svobodu … Na konci války, v dubnu a začátkem května 1945, se tisícihlavé pochody (z koncentráků a zajateckých táborů) ocitly v severních a západních Čechách. Až do samého konce pokračovalo SS v ukrutnostech. Nejvíce vražd spáchali v pohraničí na Němci obývaném území.

Hned po válce byly nalezeny na 130 místech hromadné hroby …

Jen namátkou: Nýrsko 108 lidí ve třech hromadných hrobech, Kaplice 117, Bohosudov 311, Blatno u Jesenice 52, Březno u Chomutova 286, Žihle u Plzně 273, Stod 240, Tachov 600, České Velenice 512, Volary 93...

U Dolu Richard bylo nalezeno v hromadných hrobech asi 15 000 –patnáct tisíc mrtvol. ….

Po válce se nacisté dopustili ještě jednoho zločinu. Některé hromadné hroby zabitých vězňů, např. v Podbořanech a nebo u Domažlic lživě označili za hroby Němců zavražděných českými lidmi.“

Desítky a stovky hromadných hrobů pak byly odkrývány v letech 1947 až 1951. Mnohokrát s nepodařili zjistit, kdo byli oběti.

Vraťme se k „obyčejným faktům“

Můžeme si přečíst něco z kroniky města Ústí nad Labem, často propíraného sudetoněmeckou propagandou (v poslední době i v českém tisku) jako město obzvláštních krutostí páchaných na Němcích.

Cituji: I když správa města Ústí nad Labem,..byly již..v nových rukách, bezpečně ve městě ani v jeho okolí zdaleka nebylo. Od úterý 8. května 1945 přes město ustupovaly jednotky SS, které střílely dokonce i do oken, kde visely bílé prapory, vyvěšené německými občany. Kolem půlnoci motoristická hlídka SS, která přijížděla po silnici směrem od Chabařovic k Ústí n. L., zabušila v Hrbovicích na dveře domu č. p. 57. Po otevření muži jednotky SS zvolali: "Proč zde visí ten hadr, …." a vypálili zásobník automatu do dveří domu. Jedna německá žena a malé děvče byly těžce zraněny. Jednalo se o Emilii Fronkovou a Elviru Menzelovou z Hrbovic. Prchající jednotky SS střílely ve svém fanatismu po vlastních lidech, německých ženách a dětech. Okolo jedenácté hodiny 8.5.45 projíždělo Tovární ulicí jedno z posledních vozidel jednotek SS. Hlídka sovětských zajatců,kteří s osvobodili –(díky rozumnému přístupu posledního sudetoněmeckého vedení města- pozn.autora) se vozidlo pokoušela zastavit v domnění, že se jedná o vozidlo wehrmachtu. Ozvala se dávka z automatu. Na místě byli mrtvi sovětští zajatci V. Zozulin a A. J. Pedajev, těžce zraněný sedmadvacetiletý Ivan Fomin zemřel 11. května 1945 v ústecké nemocnici. Vozidlo SS nabralo rychlost a jeho posádka střílela po všech chodcích. Před hostincem "Na zastávce" v Předlicích zastřelila slezského Němce Alberta Pietreka, který utekl do Ústí před frontou a vezl si svůj skromný majetek v dětském kočárku, a českou pořádkovou hlídku složenou z Antonína Janoucha z Předlic a Stanislava V. Krause z Libochovic (viz zde).

Jak se stále prodlužuje čas od doby událostí a jak slábne kolektivní paměť, často někoho napadne, že by mohl skutečnost upravit podle svých potřeb. Takže německy v Praze vycházející Landeszeitung, Bohumil Doležal v LN, Aktuality.cz, Reflex ale i ČT v pořadu 5. června 2009 atd., ti všichni začali psát a hovořit o „bestiální vraždě„ a „hromadných hrobech nevinných Němců“. Organizátoři kampaně ale někdy věci moc nezvládají. To ukazuje např. diskuze na webu Pravda o rodu Kinských (i když ta spíše vypadá jako organizovaná).

Bez předložení jakéhokoli relevantního důkazu se vytváří mediální tlak na Čechy a na vedení města Postoloprt specielně. Jako by se někdo snažil navodit takovou situaci, aby postavením pomníku „obětem“ jakoby město přiznalo, že zde byly „skutečně“ povražděny stovky „nevinných Němců“. Ale hned na začátku, pokud se o věc zajímáte, zjistíte, že v květnu 1945 nebyli v Postoloprtech uvězněni nějací neznámí „nevinní civilisté“. Byli tam shromážděni funkcionáři nacistické strany, esesáci, gestapáci a vůbec představitelé nacistického režimu. Takže kdo to byl údajně postřílen?!

O „kvalitě a nezaujatosti“ „svědectví krajanů“ si nejlépe uděláme představu při četbě projevu pana Petera Klebsche, kde se svážnou tváří například tvrdí, že česká police musela zasahovat v říjnu 1938 (termín obsazení Sudet nacisty), aby projíždějící čeští uprchlíci ze Sudet neprováděli kriminální činy a plenění v městě (Postoloprty)!

Z úvodního líčení události na stránkách „heimatkreis-saaz“ přímo kape naprostá nevinnost sudetských Němců, jejich odvěká touha po spravedlnosti, demokratičnost a vůbec (i generál „panzerdivision“ obsazující Postoloprty byl vlastně úžasný chlap. Mimo jiné, údajně tentýž text se na stránkách sdružení v češtině a němčině liší tak, že jde o dva různé a politicky jinak znějící texty - lze překontrolovat zde a zde).

Landeszeitung a Bohumil Doležal se odvolávají v tvrzení o „zločinech Čechů“ na svědky. Podíváte-li se blíže, ony „výpovědi“ svědků a závěry z nich tvořené, nesedí. Nenašel se totiž „jeden“ hromadný hrob, ale několik. Takže vyprávěnka o jakési „tajemné vražedné louce“ neobstojí.

V samotných protokolech uváděných sudetskými Němci na http://www.heimatkreis-saaz.de/ (jsou i v češtině) je množství protichůdných informací. Svědek mluví nejprve o 1200 mrtvých, ti se pak změní na „zatčené na práci“, pak se objevuje pět mrtvých, následně další čísla. Jednou jsou zatýkáni a odvedeni do Postoloprt „všichni Němci“, pak jen členové SS a gestapa a NSDAP atd.

Jenže ono asi nejde o fakta. Ale o mediální štvanici. A pokud mohu vedení města Postoloprt poradit, asi bych s tím stavěním pomníku na nátlak „krajanů“ a pak pana Löbla poněkud počkal.

A hlavně nechal odborně a co nejpečlivěji vyjasnit, co se tam vlastně stalo. Protože vše, jak se zdá, začalo nabírat obrátky. Začíná to vypadat, jako by o „německé krajany“, vyšetření vražd, objasnění odsunu atd. vůbec nešlo. Ba naopak! Ono by se při skutečném vyšetřování pravděpodobně přišlo na věci, které by nebyly mnoha „rodákům“ příjemné. Protože třeba tu pohádku, co vypravuje pan Klenech o nevinných Němcích - skoro samý antinacista –, může dnes už brát skutečně jen spolek lidí, kteří si pravdu prostě odmítají připustit.

A pozor, milí Postoloprtští.

V časopise Týden totiž v nepodepsaném sloupku bylo napsáno: „Postoloprty - česká Srebrenica“. A to už je vážné. Slovo, jak říká Bible, je někdy nebezpečnější než meč. A jen tak napsat veřejně, že je něco jako světoznámý symbol obludného masakru Srebrenica, to není jen tak.

Mějme na paměti geniální větu Jana Wericha, který o podobných lidech říkal: “On to píše částečně z blbosti a částečně za cizí peníze.“

P.S. A aby čtenář zvládl tento tok informací, pokračování si dáme příště. Bude o transportech a pochodech smrti z jara 1945 – o těch skutečných - poněkud podrobněji.