V nedávném rozhovoru (A2 1/2006) si poslankyně T. Fischerová v souvislosti s projednáváním zákona o nájemném v Poslanecké sněmovně stěžuje na stav, kdy v souvislosti s problematikou nejen nájemného, ale bydlení obecně, se "lidem povedlo nacpat do hlavy naprostý blud ". Má samozřejmě pravdu. Nejen, že se tomu zvláštnímu souručenství agresivních majitelů domů a několika nepoučených (pouze?) publicistů podařilo, pokud jde o bydlení, vytvořit stav, kdy značná část veřejnosti přijímá za onu příslovečnou "bernou minci" myšlenky, které, pokud by byly publikovány v kterékoliv EU, by zde vzbudily pobavený údiv. O to mi však v této chvíli opravdu nejde. Situace je mnohem horší, než se na první pohled zdá a dokonce než by si okolnosti přijímání jediného, byť významného zákona, zasloužily. Celá záležitost kolem nájemního bydlení u nás totiž dílem ilustruje, ale dílem i determinuje jeden z významných fenomenů moderního státu, který ve svých důsledcích samotné základy demokracie ohrožuje.

Nejlépe je to patrné z článku "O nájemném rozhodnou soudy" (Hospodářské noviny 3. 1.), ve kterém autorka, významná pražská advokátka a jinak i právní zástupkyně Občanského sdružení majitelů domů Klára Samková - Veselá tvrdí: "De/regulace nájmů se nachází v sevřeném soudním obklíčení. Jestliže ani exekutiva, ani moc zákonodárná nebyly schopny a ochotny problém de/regulace nájemného bytů vyřešit, je zřejmé, že tento úkol zbude na třetím stupni moci - moci soudní". Tento názor jen dokládá, že pod vlivem deregulačního šílenství, které bylo u nás rozpoutáno, jsou někteří ochotni volat dokonce i po odstranění základních pilířů ústavního uspořádání státu u nás. "Více méně banální spor o de/regulace nájemného může mít pro rozvoj demokracie v Česku dalekosáhlé následky", neboť moc soudní "se dříve či později vymezí vůči dvěma předchozím pilířům moci a těm, nezbude nic jiného, než vymezit se vůči ní", píše autorka. Jinými slovy: má tedy moc soudní nahradit jak moc zákonodárnou tak i moc výkonnou? Budou se tyto pilíře demokratického uspřádání státu proti sobě vzájemně "vymezovat" a co si asi pod tímto "vymezováním" autorka představuje?

Jde samozřejmě zcela jistě o reálný problém. Někteří sociologové (např. U. Beck: Riziková společnost) upozorňují, že jeden za základních atributů demokracie, tedy dělba mocí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní v moderní společnosti zvolna přestává fungovat a rozhodování o věcech bytostně se dotýkající společnosti, státu i jednotlivce se zvolna dostává mimo kontrolu demokraticky volených orgánů a jejich řešení přebírá nikomu neodpovědná moc soudní. Kdekdo žaluje tento stát u Evropského soudu pro lidská práva, kdekdo žaluje kohokoliv u Ústavního soudu. Právní přezkoumání jakéhokoliv politického nebo administrativního rozhodnutí se tak stává naprostým pravidlem.

Výsledky takového přezkumu jsou však stále méně předvídatelné a stále méně je zřejmé, jak dlouho takové přezkoumání potrvá. Tak vzniká dojem, že stát, jeho zákonodárné a exekutivní orgány a sbory postrádají schopnost stát řídit. Právo však nejen se stále se zvětšujícím rozsahem, na který upozornil ve svém novoročním projevu i prezident republiky (bylo mu odpovězeno, že se tak stalo a děje s ohledem na potřebu přijímat zákony Evropské unie, ale tím ovšem problém nepřehlednosti práva vysvětlen a tím méně odstraněn není), ale i produkcí názorů postrádajících souvislost s konkrétním stavem společnosti (nepřiměřeně nízké tresty i u závažných trestných činů, neschopnost různý stupňů soudů nalézat jednotný právní názor atd. atd.) vedou k tomu, že právo se tak stává nepřehledným, obtížně pochopitelným a ještě obtížněji respektovaným fenoménem.

Navíc se tak děje za situace, kdy jakákoliv snaha státu zefektivnit soudnictví je napadána jako nepřípustné zasahování státu do nezávislé soudní moci, jako ohrožení jednoho z pilířů demokracie. Aniž by bylo bráno v úvahu, že délka soudního řízení za situace, kdy nemáme jiné nástroje rychlé pomoci v případě flagrantního porušení práva (policie zcela běžně na místo zákonného postupu postižené občany např. právě v bytových záležitostech odkáže "na soud" s tím, že jde o "občanskoprávní spor"), se dotýká kvality českého státu jako státu právního, neboť opožděná spravedlnost je spravedlností odmítnutou a odmítnutá spravedlnost je v tomto smyslu běžnou součástí občanské zkušenosti našich občanů.

Samozřejmě nejde jen o náš "vnitrostátní" problém. Procedury soudního přezkoumávání prakticky všech správních legislativních aktů, které lze, zejména v rámci EU očekávat, zužují svobodný prostor pro politické rozhodování - posilují postavení soudců a monopol právníků na úkor ve svobodných volbách volených zástupců občanů. V pravé i levé části politického spektra existují významné síly obávající se evropské integrace. S politováním musím konstatovat, že jakýkoliv optimismus zde není na místě, zejména pokud jde o budoucí vliv soudů na politická rozhodování národních států i celé Evropské unie. Jestliže v preambuli části III. dnes již patrně "mrtvé" Evropské ústavy (Smlouva o Ústavě pro Evropu), resp. v její Listině práv a svobod, čteme, že „Tuto listinu budou v této souvislosti soudy Unie a členských států vykládat s náležitým zřetelem na vysvětlení vyhotovená pod vedením presidia Konventu, jenž vypracovala tuto listinu, a doplněná pod vedením presidia Evropského konventu“, nelze potlačit rozpaky nad stavem, který byl předpokládán a ve kterém nejen mohlo být politické rozhodování zákonodárných sborů potlačeno ve prospěch evropských orgánů soudních. Ale i toto samotné soudní rozhodování by bylo determinováno fenoménem jakýchsi „vysvětlení“, kterými právní význam jednotlivých práv by mohl být významně pozměněn, aniž by bylo předem cokoliv o obsahu těchto "vysvětlení" známo.

O přehledném a srozumitelném právním, ale i politickém stavu věcí nemůže být ani řeči. Kdo bude o právech lidí a tím i o kvalitě jejich životů vlastně rozhodovat? Ti, které kdysi De Gaulle nazval „technokraty bez vlasti“? Budeme mít i soudce „bez vlasti“ rozhodující bez zakotvení v konkrétním prostředí toho kterého národního státu, podmínek života a způsobu života konkrétní národní společnosti? Jak v této souvislosti nepřipomenout mediálně vděčnou žalobu našich pronajímatelů, ale i senátorů (co to je za voleného zástupce lidu, když je ochoten vlastní stát žalovat u mimostátního soudu?) a dokonce i představitelů obcí (není však v Evropě spíše samozřejmé, že právě obce plní sociální funkci, pokud jde o bydlení, než že by se žalobou domáhaly z bydlení vyšších zisků?) u Evropského soudu pro lidská práva, kde se tito domáhají, aby českému státu byla uložena povinnost vyplatit jim, ať již přímou platbou nebo prostřednictvím sociálních dávek, "ušlý zisk", který by jim jinak naprostá většina našich občanů nebyla schopna vyplatit. Dopisovateli švýcarského deníku Zürcher Zeitung sdělil jeden z aktivních agresivním pronajímatelů G. Giormani, že pronajímatelé budou u Evropského soudu pro lidská práva požadovat náhradu škody ve výši 500.miliard Kč. Opravdu se najde evropský soud, který by vyhověl tak nehorázným požadavkům? A opravdu by naši občané pronajímatelům byli schopni zaplatit takové "tržní nájemné", pokud neexistovala jeho zákonná úprava?

Ze strana moci soudní dochází v souvislosti s bydlením i k jakési "diferenciaci" práv občanů způsobem, který zákonodárce rozhodně nezamýšlel. Tak např. bývalý soudce Ústavního soudu P. Varvařovský píše: "Při posuzování střetu vlastnického práva s právem na bydlení, které je svou povahou právem sociálním, je nutné přihlížet ke specifickému rysu sociálních práv, která bývají často zařazena do oblasti ústavního "soft law" na rozdíl od klasických práv základních" (Právní fórum 12/05). Máme tedy již občany, jejichž práva jsou "hard" a občany s právy "soft" ? To v demokratickém uspořádání státu je ovšem zcela vyloučeno a je zřejmé, že občané jejichž zákonná práva budou shledána "měkkými" se s tím nespokojí. A dříve či později dají svoji nespokojenost najevo. Zda se tak stane pouze demokratickými prostředky ovšem zdaleka jisté není... Jak si v této souvislosti nepřipomenout, co nedávno napsal profesor C. Höschl: jednou totiž může nastat den, „kdy neomalenost bohatců přeroste mez trpělivosti těch, kdo na ně (nebo za ně) pracují, opět vzplane masová touha po rovnosti , která vznese vlčí mlhu před oči a neklid do lidí, kteří mezi tím zapomenou dějiny“.

Tento fenomén, totiž nahrazování moci zákonodárné mocí soudní má ještě jeden závažný důsledek, který se dotýká jednoho ze základních předpokladů demokratického uspořádání státu, totiž nezávislosti soudní moci. Nelze za této situace vyloučit, že v budoucnu může být i tato nezávislost z tohoto i z řady jiných důvodů významně determinována. Jedním z takových důvodů může být hledání odpovědi na otázku, kdo vlastně ve státě nese odpovědnost ze fungování soudní moci. Ze současné aktuální situace je nesamozřejmost odpovědi na tuto otázku dobře patrna: obecně je kritizována - politiky i publicisty - skutečnost, že mnohaletá a pochybnosti vzbuzující "stíhání" R. Krejčíře a T. Pitra dosud nevedla k žádnému konkrétnímu výsledku, avšak na druhé straně, jakmile předseda vlády projeví s touto situací nespokojenost, je kritizován za zasahování do nezávislé soudní moci. Vezměme si jen noviny ze 7. ledna t. r. : v Mf Dnes politolog M. Sedláček píše ("Proč se Tomáš Pitr bojí soudu"), že Tomáš Pitr dobře ví, že souboj s politickou mocí nemůže u nás vyhrát, dále, že panuje pochybnost o nezávislosti českých soudů a celý článek končí konstatováním, že Spravedlnost musí platit padni komu padni. Toho se však za stávající vládní garnitury jen těžko dočkáme . J. Plesl v Lidových novinách ("Co vše nám odhaluje případ Pitr") píše, že případ T. Pitra zasluhuje naší maximální pozornost, protože velmi dobře vypovídá o poměrech v této zemi za vlády sociální demokracie, neboť se ukazuje, že justiční systém v této zemi nerespektuje zásadu rovnosti. Takže odpovídá vláda za justiční systém v této zemi nebo jde o nezávislou soudní moc, do které nemá a nesmí moc exekutivní vůbec zasahovat? Pokud však ano, pak musí mít výkonná moc k dispozici i náležité mocenské nástroje k takové intervenci, což ovšem v souladu s absolutními představami o nezávislosti moci soudní patrně nebude. Mimochodem: tyto neujasněné vztahy jsou hlavní příčinou toho, že dosud u nás nebyla, jako je tomu v celé řadě jiných demokratických zemí, ustavena Soudcovské rada, nebo podobný orgán, jako nástroj k efektivní správě, řízení a práce justice. Soudci si nepřejí, aby členy této Rady byl, jako je tomu ve všech ostatních zemí EU, někdo jiný, než právě jen soudci, což je zase pro legislativu a exekutivu nepřijatelné.

Tento aspekt, totiž nezávislost moci soudní, má ještě jeden rozměr. Nezávislosti soudů lze garantovat jen pokud budou soudy vykonávat soudcovskou moc, tedy pokud budu rozhodovat o právech a povinnostech občanů. Pokud však bude soudní moc mít tendenci stále více suplovat moc zákonodárnou nebo dokonce exekutivní, nebo, jak píše ve shora uvedeném článku Veselá-Samková, se bude soudní vůči exekutivě a legislativě "vymezovat", pak původní demokratický smysl nezávislosti moci soudní pomine.

Mám-li se vrátit k problematice právních aspektů nájemního bydlení a bydlení vůbec, pak je třeba upozornit ještě na skutečnost, že v řešení těchto problémů soudní moc zdaleka není jednotná a "válka soudů" o pojetí práva nájmu bytů není vyloučena. Jeden z pražských soudců nedávno na jejich shromáždění prohlásil, že se, pokud jde o problematiku bydlení, obává dokonce sociálních bouří (nebo spíše občanské neposlušnosti), neboť řada lidí již není schopna své náklady na bydlení platit, ty každoročně rostou a lidé se dostávají do zoufalé situace. Naproti tomu nedávno jeden ze senátů Městského soudu v Praze požádal Ústavní soud, aby zrušil celou velmi podstatnou část občanského zákoníku týkající se nájmů bytů (snaha o nahrazení zákonodárce soudem je zde dobře patrna), aby tak o nájmu bytů mohlo být u soudů rozhodováno bez speciální zákonné úpravy a tedy podle obecných zásad nikterak ctících sociální aspekt bydlení jako jednoho ze sociálních práv (sice pouhých "soft", ale přece jenom práv) respektovaných dokonce i naším Ústavním sudem. Ovšem Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 31.8.2005 ve věci 26 Cdo 867/2004 rozhodl, že pronajímatel se nemůže domáhat u soudu určení výše nájemného z bytu, neboť "by takové nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem mocí soudní - bez současných opatření řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva - vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům". Jedno z mimořádně moudrých rozhodnutí dobře ilustrující povědomost o tomto problému i v osvícenější části soudcovské obce.

Bude-li tedy dále pokračovat již započatá destrukce právního státu způsobem, na který se Veselá - Samková, jak vyplývá ze shora uvedeného článku, a nejen ona zřejmě těší, nemusí být daleko doba, kdy někoho napadne, že bude praktičtější, když řešení složitých problémů společnosti "zbude " jen na moci výkonné jako moci efektivní a zdánlivě přímočaře bezproblémové. Neboť nevolá snad nezanedbatelná část veřejnosti - možná právě té, jejíž práva budou soudy shledána jako "soft" - vždy po vládě "tvrdé ruky"? A neukázal nedávný průzkum agentury OVVM, že plné dvě třetiny ( 62%) občanů se domnívá, že by se stát měl snažit o snížení rozdílu mezi bohatými a chudými? A že by právě moc soudní - Ustavní soud nevyjímaje - přispívala v tomto smyslu ke společenskému konsensu, to si opravdu nemyslím…

Otevíráme propast, jejíhož dna nemůžeme dohlédnout. Za určitých okolností, jejichž příznaky jsou zřejmé, nelze vyloučit čas, kdy se s demokratickým uspořádáním státu budeme moci pomalu, ale jistě rozloučit…

(autor je poslancem za ČSSD)