Samozřejmě, že každý z nás ve vlaku cosi zažil, a stejně samozřejmě ledakterý ten příběh by právem soutěžil s mnohým, co nám zaznamenal mnohem nezapomenutelněji jistý Zoščensko. Leč příhoda stala se zvláštní tím, jak se identifikovali dva „kluci z Hanspaulky“ a dokonce jistý čas i ze stejného gymplu, kteří se navzdory těmto věcem až do oné patřičné chvíle neznali. Navíc se identifikovali skrze literaturu a o tom, že jsou oba kluci z Hanspaulky se domluvili až potom.

Stalo se za onoho času, kdy už se tak zvaně pouštělo. Tedy občas a někdo. Fakt byl ten, že jsem v květnu 1965 měl poprvé v životě pas i s platnou výjezdní doložkou a nasedal jsem na pražském „Wilsoňáku“, což se v mluvě lidu udrželo navzdory tomu, že jako Wilsoňák už to zrušili Němci, do rychlíku do Paříže. Jízdenka tenkrát byla, pokud se pamatuji, za cosi přes Kč 1200 a navíc mi Živnobanka prodala na šest týdnů do Francie 77 Frs. Podle čeho to odhadovali a měřili nevím. O málo později jsem se v Cannes sešel s Janem Werichem, ten tam byl representovat na filmovém festivalu, k čemuž mu dali dokonce, jak tvrdil, 15 dolarů.

Nasednout do vlaku, někdy i letadla, tehdy samozřejmě ještě neznačilo doopravdy tím vlakem přejet hranice. Případně odletět. I to jsem zažil a byla z toho (nikdy pak v táboře míru a socialismu publikovaná) povídka Triangulace. Nachomýtl jsem se k tomu, když v Ruzyni vyndali pána z letadla až na prahu startovací dráhy.

Pokud jde o pas a výjezdní doložku, stojí snad za zaznamenání, že jistý soudruh Havel (nikoli totožný s Havlem Václavem, tento Havel zůstal pensistou neznámým, prosím) tedy jistý soudruh Havel, úřadující na správě pasů a vis v Toskánském paláci, si mne „proklepl“ před tím, než jsem pas dostal, rafinovanou otázkou:

„A neutečete?“

I otázal jsem se, zda očekává, pokud bych tedy utéci chtěl, zda bych mu to řekl.

Chvíli přemýšlel a pak mne usadil:

„No, bylo by to od vás poctivé.“

Třeba tam ten Havel seděl jako jeden z těch, pravda pozdějších, zneuznaných disidentů, kteří „rozvraceli StB zevnitř, namítnete? (Tak třeba svou spolupráci vysvětluje zasloužilý Karel Srp). Nikoli, nebylo tomu tak, jak ovšem prokázáno až o pár desítek let později.

Výpravčí máchl svou plácačkou a rychlík Praha, Plzeň, Mariánské lázně, Cheb atd. až Paříž vyrazil. Přinášelo to vzrušení, jako kdyby se jednalo o Orient Express.

V oddělení druhé třídy jsme seděli tři. Mladík, z něhož se vyklubal český Němec ze zajisté prokazatelně antifašistické rodiny, neb nebyli odsunuti. Momentálně se odsunoval sám, neb se mu dostalo pasu na vystěhování. Hýřil bujarostí. Halasil. Nějaké pochybnosti o tom, zda vskutku hranice překročí, ho viditelně netrápily, aniž ho trýznila obava z toho, jak důkladná bude na hranicích celní prohlídka a zda bude odhaleno cosi nedovoleného. Což můj případ nebyl. V kufru jsem měl rozmontovaný zlatý svícen pro Pavla Tigrida. Od Jana Wericha. Ten sice cestoval o málo později do těch Cannes, ale požádal mne o malou službu a já rád vyhověl…Navíc jsem pochopitelně, jako každý, věděl, že 77 Frs na šest týdnů není mnoho. Soukromých šest týdnů. Takže jsem (jako každý) páchal trestnou činnost volně směnitelnou měnou získanou nelegálně. (I dnes díky, holky z Jalty). Takhle se člověk stává částí podsvětí.

Další cestující byl gentleman v obleku a kravatě, nikoli tedy oděvu právě uzpůsobeném na socialistické cestování, případně na cestování vůbec. A vysloveně byl taktéž celý nesvůj.

Oba jsme se odhadovali, jak to, že ten druhý má také pas a doložku. Náhodou jako já, štěstím jako já, nebo je u nich a nutno se před ním mít na pozoru?

Což vše trvalo až do chvíle někde za Plzní, když přišla řeč na literaturu a já mírně zaprovokoval s legionářskou. Že sic právě cosi vyšlo, Nezralé ovoce se to jmenuje, ale nezdá se mi to dost realistické, vždyť si tam legionáři ani navzájem neříkají bratře, ale Gajdovy kolčavy.

„Ale to je přece příšerná sračka,“ ohodnotil tu knížku můj spolucestující. Z něhož se následně vyklubal nejen kluk z Hanspaulky, ale profesor Antonín Měšťan, cestující na jakýsi bohemistický kongres do Freiburgu. Než ve Stuttgartu vystupoval, nastalo mezi námi naprosté splynutí duší. Například v tom, že když jsme opravdu přejeli hranice, oba jsme ze svých skrýší vybalili ukrytou volně směnitelnou měnu. To přátelství pokračovalo až do Tondovy smrti. Setkávali jsme se pak, po roce 1968 už co zrádní utečenci, hlavně na různých kongresech PENu a společně s Litevci a jinými exulanty porobených zemí se snažili zlobit, ba i zlobili, pokrokovou inteligenci. Třeba paní Sonntag z nás prý dostávala kopřivku.

Takže legionářský odkaz to byl, co nás vzájemně identifikovalo jako osoby důvěryhodné. Vida, jak příklad „brášků“ posloužil.

Vzpomenul jsem soudruha Havla z Toskánu a bude to on, kdo bude tvořit konklusi. Neb ono svrchu popsané setkání nebylo jediné, kdy a čím ovlivňoval můj osud. Nejen můj, ostatně.

Prchal jsem příliš pozdě a příliš pozdě prchala i moje žena. Když už jsme opravdu musili. Zatčení jsem ušel o pár hodin, díky spoluspiklenci u Pohraniční stráže, kapitánu S.

Doma zůstaly děti a trvalo deset let, než je bolševik vydal. Vlastně jen jedno. Druhé mezitím dospělo, risklo to přes zelenou hranici a prošlo.

Vyšetřování tohoto zločinu rozdělení rodin (byl souzen i v Norimberku) svěřil jsem našemu Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Jsou tu přece od toho. Zdokumentovali. Vzalo jim to jen sedm let. Jméno soudruha Havla na těch zákazech výjezdu „z důvodů státního zájmu“ (tříleté holčičky) bylo vskutku zdokumentováno. Například u příkazu: Benešům na dopisy neodpovídat! Nejednalo se právě o korespondenci. Bylo to 37 žádostí o výjezd dítek. I jiná jména než to Havlovo tam byla, samozřejmě.

Úřad dokumentující však sdělil, že dotyční jednali v rámci tehdy platných zákonů a tudíž je to v pořádku. Pan plukovník Irenej Kratochvíl, od časů Grulichových tomu šéfující, se mne dokonce snažil přesvědčit, že ti estébáci jako soudruh Havel byli stejná oběť režimu jako naše děti,…

Takže, což už do té příhody z vlaku nepatří, dozvídám-li se, že ÚDV byl konečně „modrou totalitou“ podroben lámání chlebíčka, cítím jisté zadostiučinění i jistou naději.