19.4.2024 | Svátek má Rostislav


SPOLEČNOST: Odbory táhnou na Brusel

1.9.2010

Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek přišel s návrhem reformy platů pro téměř 645 tisíc státních zaměstnanců. Poté, co průměrné platy ve státním sektoru začaly dosahovat průměru platů v soukromém sektoru (a nejen proto), přichází logické snížení platů (10%), které jednou nějaká vláda udělat musela, pokud možno dříve, než by byl podstaně ostřeji v případě státního bankortu nucen zasáhnout Mezinárodní měnový fond. Našinec, který posledních dvacet let pracuje výhradně v soukromém sektoru, však žasne, že se ve státním sektoru platy vypočítávají na základě odpracovaných let (jakýchsi tabulek) a ne podle toho, co člověk doopravdy umí a jakým je jeho práce pro ostatní přínosem.

Ještě generaci dnešních třicátníků bylo rodiči vtloukáno do hlav: "Hlavně se musíš dostat na školu s maturitou, pak můžeš dělat někde v kanceláři." Míst na školách bylo málo. Rodiče, kterým záleželo na budocnosti jejich dětí, častokráte propadali hysterii. Některým se ve finále podařilo svoji ratolest na kýženou školu opravdu dokopat. Lidé věřili, že když dětem zajistí jakékoliv vzdělání (papír), tak už je někde upíchnou. Takto upíchnutému mladému zaměstnanci pak povětšinou stačilo docházet do zaměstnání a s přibývajícími roky mu byl navyšován plat. Nejzrůdnější bylo, že na školu se mnohokrát nedostal člověk s nějakými extra schopnostmi, ale někdo, kdo v "tom uměl chodit". Kolik těchto školních premiantů skončilo po listopadu v řadách státních zaměstnanců? Nezřídka pak na dnešních srazech žáků třídy základní školy po dvaceti letech vychází najevo, že Anička, jedničkářka s první lavice, je ředitelkou neziskovky pro záchranu žížaly obecné, zatímco Pepa, který plival na podlahu v poslední lavici a vyrušoval výkřiky "Marcóóó vááán Bááásten", je majitelem prosperující firmy vyrábějící sportovní potřeby a platí daně jak mourovatý, aby Anička mohla vyvést sto párů žížaly obecné každý rok.

Pepa má štěstí, že už více než dvacet let může uplatnit své schopnosti, aniž by mu do toho někdo výrazněji mluvil. Musí se však umět prosadit na trhu, neustále se porovnávat s konkurencí. To ho formuje, nutí dělat věci lépe. A hlavně vyrábět produkty, o které někdo opravdu stojí. V soukromém sektoru naprosto běžnou praxi teď zažijí i státní zaměstnanci.

Skutečnost, že platy zaměstnanců ve státním sektoru (respektive jejich část) se nebudou vypočítávat podle počtu odpracovaných let, ale podle výsledků (přínosu práce zaměstnance pro společnost, která ho platí) pracovníka, je i důležitým signálem. Signálem pro všechny, kdo by si snad mysleli, že se ve veřejné správě mohou pohodlně zašít a za pravidelného navyšování platu v klidu čekat na důchod. Je to i signál pro rodiče, že již nebude stačit potomka někam protlačit, ale budou se muset více starat o opravdovou kvalitu jeho vzdělání. Sami se budou muset (a mnozí zajisté tak už činí) snažit rozpoznat vlohy svého dítěte a ty pak rozvíjet. Budou více hlídat kvalitu škol, kam dítě chodí. Časem rodiče (voliči) budou vyžadovat, aby mohli čím dál více kontrolovat, kdo a jak je na jaké škole z jejich daní placen. Zda učitel, kvalitní angličtinář, nechce školu opustit, protože má menší osobní ohodnocení než jeho profesně slabší kolegyně, zato patřičně vyvinutá, kamarádka ředitele. A to bude platit obecně. Čím více budou mít voliči možností rozhodovat a kontrolovat, jak je nakládáno s jejich daněmi, ať na komunální či celostátní úrovni, tím méně se budou muset kvalitní zaměstnanci státní sféry bát o výši svých platů a o zaměstnání vůbec.

Za časů centrálního plánování socialistického hospodářství a lidských osudů bývali hysteričtí rodiče. Dnes, v dobách svobodné občanské společnosti a volného tržního hospodářství, jsou hysterické odbory. České odbory chtějí demonstrovat v Praze a společně s odboráři ostatních evropských zemí také v Bruselu. Mám osobní zážitek s jednou pražskou odborářskou stávkou, z doby asi před sedmi lety. Jel jsem jako průvodce s klienty autem z hotelu Intercontinental na Pražský hrad. Ulice plné odborářů, zablokovaná doprava. Nakonec jsme však exkurzi zdárně absolvovali a já si zašel na pozdní oběd do hospody Dejvická sokolovna. Ta byla v té chvíli plná odborářů, tak jsem si sedl ke stolu, u kterého sedělo asi pět odborářů. Podle přízvuku nebyli z Prahy. To by mi rozhodně nevadilo, rozčililo mě, když začali kritizovat úroveň naší Dejvické sokolovny. "Tady to je jen taková obyčejná hospoda." "Vy jste přijeli do Prahy na demonstraci?" ptám se zíraje. "No, ano." Pak se zvedli o odešli, asi nakupovat. Na tak to je vrchol, říkal jsem si. Oni mi brání v práci, v podnikání, za které odvádím daně a sociální a zdravotní pojištění, a potom se ještě ofrňují nad restaurací, kam chodím na hotovku, kterou navíc platím v hotovosti a ne stravenkou.

V Belgii, kam se naši odboráři chystají v září na demonstraci, jsem byl nedávno. Je to země k pohledání. Toalety na čerpacích stanicích jsou špinavé, keramické mísy mají ulámaná prkýnka, chybí toaletní papír. Rád bych doporučil předákům českého odborového svazu, aby až pojedou na bruselskou demonstraci nechali naše náročné odboráře vyčůrat ještě v Německu.