25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Odboj nebyl žádný tragický omyl

2.8.2010

Pro Francii válka v červnu 1940 skončila. Bylo od francouzského odboje správné, že si přál válku další či pokračování té předešlé? Přece letecké bombardování, vylodění Spojenců v Normandii, fronta procházející celou zemí, všichni ti mrtví - to bylo strašné! Zasloužili si to Francouzi? Stálo to za to?

Stálo za to polské Varšavské povstání v roce 1944? Stála za tomaďarská revoluce v roce 1956?

Říká-li ve své tirádě proti Mašínům a Paumerovi (Tragický omyl třetího odboje, MfD 28.7.2010) Tomáš Zahradníček „A“, měl by říci taky „B“: „Ne, nic z toho předešlého nestálo za to. Nejvyšší hodnotou je biologické přežití.“ To je však stanovisko otroka.

Je to odpověď, která plně uspokojí Gottwaldy a Heydrichy a Hitlery a Staliny tohoto světa: když někdo odrazuje porobené od ozbrojeného, násilného odporu. To zajistí snadný triumf a nerušenou hrůzovládu totalitářů spolehlivě.

Lze sice biologicky přežívat jako otroci, ale je to hanebné.

Tak žijí zvířata, a když tak na základě své volby žije i člověk, snižuje se na animální úroveň. Člověk na rozdíl od zvířat má rozum, kterým je s to pochopit, co je dobro, pravda, spravedlnost.

A když to chápe, je ho nehodné, aby se vědomě smířil s nespravedlností systémově páchanou na nevinných. Naopak, autenticky lidský je protest, odpor, vzdor.

Tudíž biologické přežití není nejvyšší hodnotou. Ani vlastní, ani přežití druhých. Lidský život v jeho biologickém rozměru není cílem o sobě, ale jen prostředkem k naplňování toho, co je autenticky lidské: úsilí o spravedlnost.

Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující.

Proto zabíjení druhých či obětování vlastního života - nikoli jako cíl sám o sobě, nýbrž jako prostředek, sice vždy bolestný, ale za určitých okolností jediný s nadějí na úspěch - za účelem obhájení či dosažení svobodné společnosti jsou morálně přípustné, ba za určitých okolností i žádoucí. Rozhodně více než biologické vegetování tváří v tvář kruté nespravedlnosti. U dvou režimů - hitlerovského nacistického a stalinského komunistického -nebylo žádných pochyb o jejich radikální nespravedlnosti; o tom, že byly vědomě a systematicky založeny na vraždění nevinných. Opor vůči těmto režimům byl oprávněný, ba mravně povinný. A argument, že v případě komunismu na rozdíl od nacismu nešlo o stav války, je nepravdivý: jednalo se válku ze strany režimu vůči lidu.

Legitimních způsobů odporu bylo víc a nemusely být jen násilné (byl to i nenásilný odpor bratří Medků a Havlů), ale vzhledem k vražednému charakteru režimu byl legitimní i násilný odpor bratří Mašínů a Milana Paumera.

Jistě, při tomto typu odporu umírají lidé - ne proto, že by byli nutně zlí nebo si to jednoznačně zasloužili - ale proto, že na daném místě a v dané situaci to nejde udělat jinak, má-li mít legitimní, tj. svobodný politický řád šanci na úspěch vůči režimu jednoznačně nelegitimnímu. A právě proto, že biologické přežití není nejvyšší hodnotou, je zabití lidí, osobně sice možná hodných, ale na daném místě a v dané situaci objektivně ve službách nelegitimního režimu, ospravedlnitelné. Proto lze otázky z úvodu zodpovědět jednoznačně a jasně, bez paralyzujícího relativismu: „Ano, stálo to za to. Vylodění v Normandii a všechny boje o Francii, bombardování amrtví, stálo to za to. Varšavské povstání, stálo za to. Maďarská revoluce, stálo to za to. A pokus Mašínů, Paumera a dalších, stálo to za to taky.“

Máme-li vůbec něčeho litovat, pak jen toho, že se k nim nepřidalo více lidí.

MfD, 30.7.2010

Autor je ředitel Občanského institutu