K nedávným diskusím a polemikám o spisovateli Milanu Kunderovi (*1929) přispěl podnětnou aktivitou Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR, kterému předsedá Jíří Dienstbier (*1937), když ve spolupráci se zastoupením Evropské komise v ČR a Radou pro mezinárodní vztahy, uspořádal seminář s přitažlivým názvem Evropan Milan Kundera.

Jeho návštěvnost byla mimořádná. K tématu diskutovali a odpovídali na dotazy další renomovaní účastníci a řečníci: filozof a sociolog Václav Bělohradský, žijící v Itálii, novinář, filmový kritik a publicista A. J. Liehm, žijící v Paříži, stejně jako Milan Kundera, Petr Drulák, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů v Praze a Petr Fleischmann s čerstvě uděleným titulem inženýra, jehož obhájenou prací jsou „Zásady tvorby marketingových kampaní a měření jejich efektivnosti“.

Pro tuto debatu na semináři vyhověl Milan Kundera, ač osobně nezúčastněný, že vybral ze svých děl (Umění románu, Le Rideau, Une recontre, Zneuznané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev) některé myšlenky, sepsané ve francouzštině – texty, které dosud česky nevyšly a dokonce je sám do češtiny pro senátní seminář přeložil. Chvála mu! Ocitujme si některé z nich, nikomu neuškodí a každému prospějí, zamyslí-li se nad jejich hloubkou.

Zrod novověku považuje Milan Kundera za klíčový moment evropské historie. Bůh se stává Deus absconditus a člověk základem všeho. Rodí se evropský individualismus a s ním nová situace umění, kultury, vědy. Žijeme konec novověku, konec individualismu, konec umění chápaného jako výraz nenahraditelné osobní originality, konec ohlašující epochu uniformity, jež nemá obdoby. Sen o tom, že lidstvo rozdělené na různé civilizace se jednou sjednotí a v jednotě najde světový mír, zůstává snem. Dějiny planety se staly jedním nedělitelným celkem, jen nepřetržitá a z místa na místo přeskakující válka zajišťuje tuto tak dlouho vysněnou jednotu lidstva. A ta vlastně znamená, že nikdo se už nemůže nikam ukrýt.

Společné náboženství, v němžspočívala jednota Evropy ve středověku, postoupilo své místo kultuře. A ta se stala realizací svrchovaných hodnot, v nichž se Evropané poznávali, definovali, identifikovali. Čemu či komu postoupila nyní své místo, ptá se Milan Kundera. Jsou to technické objevy, je to trh? Je to politika s ideálem demokracie, s principem tolerance? Jenomže nechrání-li žádnou bohatou tvorbu žádné silné myšlení, nestane se tolerance prázdnou a zbytečnou? A vzápětí další otázka: Máme pochopit odchod kultury jako jakési osvobození a oddat se mu v roztančené eufórii? Sám si na to odpovídá: Jedno vím - kultura postoupila již své místo. Představa evropské identity se vzdaluje do minulosti. Evropan je ten, jemuž se stýská po Evropě.

Destrukce habsburské říše, po roce 1945 kulturní zbezvýznamnění Rakouska a politická neexistence ostatních zemí učinily ze střední Evropy zrcadlo, ukazující možný osud celé Evropy. Střední Evropa je laboratoří soumraku. Všechny evropské národy žijí společný osud, ale každý ho žije jinak na základě svých zvláštních zkušeností. To je důvod, říká Milan Kundera, proč mi každé evropské umění (malířství, román, hudba) připadá jako štafetový běh, při němž si různé národy předávají stejný štafetový kolík.

Co rozlišuje malé národy od velkých, není jen kvantitativní kritérium počtu občanů. Je tu něco hlubšího: jejich existence není pro ně samozřejmou jistotou, ale otázkou, sázkou, rizikem. Jsou v defenzivě vůči dějinám – síle, která je převyšuje, nebere je na vědomí, nevidí je. Poláci jsou například stejně početní jako Španělé. Ale Španělsko je stará mocnost, která nebyla nikdy ohrožena v samotné své existenci, zatímco dějiny naučily Poláky chápat, co to je nebýt. Před nějakými padesáti lety napsal Witold Gombrowicz (1904 – 1969, polský romanopisec, který své dílo završil románem Kosmos s typicky groteskním zkreslením světa, absurdním humorem a nadsázkou – pozn. M. S.) napsal Czeslavu Miloszovi, polskému nositeli Nobelovy ceny za literaturu v roce 1980, větu, která by žádnému Španělovi nemohla přijít na mysl: „Jestli za sto let bude náš národ ještě existovat…“

Jak definovat provinčnost? Jako neschopnost (nebo odmítnutí) vidět vlastní kulturu ve velkém kontextu. Je provinčnost malých i velkých. Velké národy vzdorují Goethově myšlence světové literatury, protože jejich vlastní literatura je pro ně dostatečně bohatá, aby se musely starat o to, co se píše jinde. Malé národy jsou zdrženlivé vůči velkému kontextu z důvodů právě opačných: mají velkou úctu ke světové kultuře, ale ta jim připadá jako cosi cizího, jako obloha nad jejich hlavami, vzdálená, nedosažitelná, jakási ideální realita.

Franz Kafka o tom píše ve svém Deníku: Z hlediska „velké“ literatury - tj. německé – pozoruje literaturu jidiš a literaturu českou. Malý národ projevuje velkou úctu ke svým spisovatelům, protože ti mu dodávají hrdost „ve vztahu k nepřátelskému světu, který ho obklopuje“. Literatura není pro malý národ „věcí literárních dějin“, ale „věcí lidu“. Právě spjatost literatury a lidu usnadňuje „rozšíření literatury, kde se ve vlastní zemi zachycuje politickými hesly“. A pak dojde k překvapujícímu pozorování: to, co se ve velkých literaturách odehrává dole a je jakýmsi nutným podsklepením, děje se zde na plném světle. To, co u velkých národů způsobí jen přechodný rozruch, vede tu k verdiktu o životě a smrti – tak smýšlí Franz Kafka. Milan Kundera nic k tomu nedodává.

Osvobodit velké lidské konflikty od naivní interpretace, která v nich vidí pouhý boj dobra se zlem, pochopit je ve světle tragedie, to byl nesmírný výkon ducha; odhalil fatální relativitu lidských pravd, naučil člověka být spravedlivým k nepříteli. Hitler přinesl Evropě nejenom nevýslovné hrůzy, ale zbavil ji též jejího smyslu pro tragično. Po příkladu boje proti nacismu, veškeré současné politické dějiny jsou od té doby viděny a žity jako boj dobra a zla. Války, civilní války, revoluce, kontrarevoluce, nacionální boje, revolty a jejich potlačení byly vyhnány z území tragična a odeslány pod pravomoc soudců chtivých trestat. Je to regrese? Ústup do pre-tragického stadia lidstva? A kdo způsobil onu regresi? Dějiny usurpované zločinci? Anebo náš způsob chápat dějiny? Říkám si často: tragično nás opustilo, a v tom je možná ten skutečný trest.

Jaká byla skutečná příčina první světové války? Zeptejte se kolem sebe, nikdo vám nebude s to odpovědět, i když ta gigantická jatka byla u kořene právě minulého století a všeho jeho zla. Kdybychom si alespoň mohli říci, že se Evropané zabíjeli, aby chránili čest nějakého paroháče! Euripides nešel tak daleko, aby ukázal trojskou válku jako směšnou. Jeden román se toho kroku odvážil. Haškův voják Švejk se cítí tak málo připoután k cílům války, že je ani nepopírá, nezná je, nesnaží se je znát. Válka je hrůzná, ale on ji nebere vážně. Nelze brát vážně, co nemá žádný smysl.

A my v Evropě, kdo jsme? Třebaže Heideggerova (1889 -1976) kritika techniky a Felliniho (1920 -1993) filmy ztělesňují největší události naší epochy, tento způsob myšlení už neodpovídá duchu doby. Kdo by se odvážil přiznat stejný význam kulturnímu dílu (uměleckému či filozofickému) a například zániku komunismu v Evropě? Nebo jsme ztratili schopnost je poznat? Tyto otázky nemají smysl. Evropa novověku už tu není. Ta, ve které žijeme, už nehledá svou identitu v zrcadle své filozofie a svých umění. Ale kde je tedy zrcadlo: Kde hledat naši tvář?

V diskusi byl vzpomínán hojně zásadní dialog Milana Kundery s Václavem Havlem v období Pražského jara 1968 (loni znovu připomínaný v Literárních listech nikoli jako konfliktní, ale v demokratickém duchu vedený), který svědčil o mimořádně vysoké intelektuální úrovni v naší společnosti, o jaké dnes nelze vůbec hovořit. Je to, želbohu, smutné, leč pravdivé konstatování skutečnosti určitého prázdna, ať již zleva nebo zprava - viděno takto zjednodušeně a černobíle. Kunderovy myšlenky o evropanství a Evropě by nás mohly přivést na určitou úroveň, jestliže jim budeme ochotni naslouchat a dokážeme se k nim také vyjadřovat.

10. října 2009