Nejednoznačná identita a orientace po 25 letech

Patřím k těm, kdo si s husí kůží přečetli výrok prezidenta ČR v Číně o tom, že se tam přijel učit stabilizovat společnost. Vybavily se mi scény, kdy zoufalým rodičům jsou zabíjeny druhorozené děti po porodu či vynucenými potraty, a v nichž senioři páchají hromadné sebevraždy před zavedením zákona o povinném pohřbu žehem.
Další asociací byl Klement Gottwald a jeho výrok o tom, že se jezdí k ruským soudruhům učit, jak poslancům demokraticky zvoleným (za jiné strany) zakroutit krkem. Jediná paralela mezi současným a „prvním dělnickým“ prezidentem? není snad M.Z. jeho reinkarnací?... ale stop, hlavně sem netahat Tibet patřící pokrokové Číně - která nás zřejmě zničí svými výrobky již brzy a bez použití jiných zbraní.

Není však možné si nevšimnout ohlasů početné „páté kolony“ na internetových diskuzích. Hlasů, které souhlasí s prezidentem, straní Rusku, jsou nenávistné vůči demokracii, EU, kapitalismu a západnímu světu obecně. Je otázka, nakolik jsou placenou „diverzí“ a nakolik souzní s veřejným míněním –hodnoceným jinak obecně jako apatické. Smést tyto hlasy do koše s tím, že výroky psali lidé pokud ne přímo placení, tedy zapšklí, neschopní se v novém systému uplatnit, zmatení a hloupí, není rozumné.

Myslím, že je načase přiznat si hlavní problém – nejsme tam, kde bychom se rádi viděli. Média nás ujišťují, že se máme lépe, než za „socíku“. Ale pravda je členitá.
Do jaké míry měl na demokratizaci a zlepšení životních poměrů zásluhu technologický vývoj (mobily, počítače, internet.…) a do jaké míry vývoj politický?

„Wall is NOT over.“ Zásadní věc je, že ani po čtvrtstoletí se nepodařilo překlenout nerovnost mezi starými a novými členy EU. Týká se to příjmů, životního standardu a odvozeně i toho ostatního. Dokonce ten val roste?
Pro značnou část českých rodin, které pravidelně zápasí s měsíčním rozpočtem, je sci fi, že by si zajely na pár dní do Německa či Francie do průměrného hotelu (i do kempu je to už stejně drahé, tudíž nedostupné). Autentické poznávání zemí partnerů v EU - kromě sporadických „balíčkových“ zájezdů - tak nerealizuje značná část populace zodpovědná za chod společnosti a vychovávající další generaci. Necítí se být skutečnou součástí společenství (otázka pro sociology?), spíše cítí stále sounáležitost se sousedy z „východního bloku“ - zájezdy k nim byly za socialismu dostupné včetně ubytování a stravy v hotelu, často organizované jako družební, zájezdy ROH atd. Toto v nových „kapitalistických“ poměrech již není, ale pro mnohé jsou tyto země „probádanější“, dostupnější a stále bližší než „Západ“.
Zde zřejmě může být rozdíl v pocitech a možnostech občanů prosperující pražské aglomerace a obyvatel ostatních částí republiky (opět pro sociology…).

Pokud se týká odborníků v jednotlivých oborech, nedá se říct, že by specialistům - běžným doktorům, vedoucím úřadů, středoškolským učitelům a mnohým dalším - poměry dovolovaly svobodně si vyjet jednou za čas na konferenci do Paříže či Barcelony vyměnit si profesní i lidské zkušenosti v rámci EU, jak to dělají jejich kolegové na Západě. Tak sílí bariéry včetně jazykových - cizí jazyk, pokud není aktivně užívaný, rezaví. Kdo přímo neobchoduje se zahraničím, nemá většinou častou možnost k navázání neformálních mezinárodních vztahů osobních či pracovních.
Když odmyslíme výjimečná pracoviště, je vidět, že v mnohých odborných časopisech jsou články z východní Evropy pořád „exotikou“, v důsledku nedostatku kontaktu jsou odlišné a přijímány s nedůvěrou.
EU má sice labyrint grantů, na kterém se živí spousta lidí – agentury, lobbisté, celá pracoviště různých institucí - avšak skutečné „šroubky a sloupy společnosti“ tento systém většinou míjí (nepočítáme-li formální školení s chlebíčky v rámci utrácení dotací za „zvyšování kompetencí“). Tito lidé vytížení svými povinnostmi nejsou vtaženi do tvoření budoucnosti evropského společenství - přestože jsou to právě oni, kdo stojí „u tepu země a doby“. Tak se stále nedaří Evropu propojit.

Přes všechna informační střediska EU a reklamní tabule chybí srozumitelné zpravodajství z Bruselu a zpětná vazba od obyvatel směrem k EU taky nefunguje.
Nikdo není stavu vysvětlit, kde se stala chyba, ale např.Hanáci smutně vzpomínají, jak byly plné kravíny, na polích hrách, brambory, řepa a leccos dalšího, plná zemědělská soběstačnost, děti měly mléčné přesnídávky ve školách zdarma. Nyní jsou zbourané cukrovary, na polích řepka, kam oko pohlédne, podřadnější máslo v supermarketu dovozené z Německa je skoro za 40 a jogurt za 20 Kč. Jsme snad kolonie EU? ptají se lidé – závažný dotaz. Nějaká konference s hledáním odpovědí, do níž by se vtáhla i veřejnost, by se měla konat.
„Češi jsou citliví na cenu,“ zní s omluvou ze supermarketů jako odpověď na fakt, že v regálech nalézáme převážně potraviny s náhražkami - navoněné, nabarvené, zahuštěné kde čím nejlevnějším - často bez možnosti alternativy. Avšak proč? Proč si nelze dopřát nefalšované potraviny, proč rodiny nevyjdou, pokud by je kupovaly? Tak malou zůstatkovou hodnotu (po odečtení energií atd.) již jsou občané tohoto státu schopni vytvořit svou prací, že tyto generace již nemohou jíst normální jídlo? Kde je chyba? Zajímat by se měl stát - tím víc se vydá na zdravotní péči a pracovní neschopnost.

Dál pozorujeme, že se staví za peníze z EU často nesmysly, a přitom není k dispozici kvalitní páteřní dopravní síť – je ironií osudu, že se využívá desetiletí stařičká dálnice postavená za socialismu. Mnohé obce ztratily dobrou dopravní obslužnost, což zvedá životní náklady obyvatel.
Je sice záslužné, že EU vyřešila (částečně) otázku igelitových pytlíků a snaží se „narovnat příležitosti“, našinec má ale pocit, že nemá-li se společenství co nevidět sesypat, je třeba řešit mnohem naléhavější problémy.

Absurdní havlovské drama také zřejmě neskončilo s pádem socialismu. S úžasem zjišťujeme, že žijeme v jakémsi apokalyptickém finančním panoptiku. Bankám jsou poplatní občané, města i státy; krachující banky státy zachraňují z daní poplatníků – bylo u nás i v cizině.
S kupní silou občana - jeho jměním v korunách - si pohrává ČNB, jak to považuje z hlediska ekonomického cyklu za potřebné.
Životní náklady se pomalu začínají vymykat možnostem leckteré rodiny, dluhová past číhá v okamžiku, kdy se současně pokazí auto a pračka. Dítě se stává břemenem. Je to jediná osoba bez vlastního příjmu (senioři i invalidé mají aspoň nějaké důchody), je nutno se s ním kompletně dělit o prostředky na živobytí, přičemž výchova budoucího daňového poplatníka vyžaduje četné vícenáklady na rozvoj a zabezpečení. Leccos z toho ukládá přímo stát - přičemž vše je tímto státem zdaněno (DPH)! Současně dítě omezuje svými potřebami možnost živitele na toto vše přivydělat - zejména není-li úplně zdravé. Ve snaze vyhnout se riziku chudoby redukují lidé počet potomků na minimum.
Logická a pro stát neblahá je však i opačná strategie narůstajícího počtu rodin hovících si již zcela v sociální síti. Mnozí už absolutně nevidí budoucnost v tom, že by se do systému zapojili prací či snahou o vzdělání. Často se cítí vyloučeni, nemají zábrany prodávat hlasy ve volbách či se podílet na nelegální činnosti.
Trh nefunguje v důležitých segmentech - ve zdravotnictví a školství, kde se rozhoduje centrálně plánovaně (politici, zdravotní pojišťovny), nikoliv tržně, volbou spotřebitelů.

Šikana za svobodně vyjádřený názor, který nekonvenuje místním mocným, se děje i dnes. Socialismus takto trestal sice vůdčí disidenty, nemohl si ale dovolit mít na dlažbě větší skupinu lidí. Dnes je ovšem bezdomovectví běžné. Mnozí se bojí o práci a trpí nelegální praktiky (práci přesčas a zadarmo i to, co škodí jejich zdraví). Spotřebitelská práva jsou také často iluzorní. Právníků je sice stále víc, k vymahatelnosti práva jsme však skeptičtí.

To jsou tedy okolnosti, za kterých většina národa „mlčí“. Nevidíme do duší spoluobčanů a nevíme, v kterém bodě dějinného cyklu (jak daleko před případným dalším společenským zvratem) se nalézáme. Nevíme, kolik lidí je už unavených a mohou-li srovnat, socialismus jim nepřipadne jako horší systém než stávající, v kterém se cítí rovněž zneužíváni, v jistém smyslu bezprávní, tudíž ne zcela svobodní.
Slovník prezidenta tak v podstatě rezonuje s jejich životním pocitem.
Když pohlédneme východněji (Slovensko – nedivme se úspěchu s vlaky zadarmo; Maďarsko atd.), asi to bude obdobné.

A tak, po doznění ovací k 17. listopadu, mějme odvahu reflektovat skutečnost, zamyslet se nad ní - a snažme se hledat řešení, než dospějeme k další dějinné šlamastyce. Řeči prezidenta, ba ani zahraničního náměstka by nebyly tak podstatné, pokud by naši společnost jistila spokojenost většiny obyvatel, identifikace se státem a společenstvím, společné hodnoty a ochota je bránit.