Zatímco premiér Nečas počítá škody, stávkující odboráři se radují. Pokud si máme vybrat vítěze, pak nakonec zůstaneme u toho, že vítězem je každý, kdo začal diskutovat o nutnosti reforem. Stávka připomněla zákonodárcům, že ani právo na tvorbu zákonů není bezbřehé, vláda zase vzkázala rebelům, že tentokráte se nevyděsí z několika zastavených vlaků či autobusů.

Když Radbruchova formule přivodila tzv. Norimberský zvrat, pochopil svět, že zákonodárná moc se musí užívat ve prospěch občanů, nikoliv ve prospěch ideologie. Pro laiky to jednoduše znamená, že musí existovat debata o tom, zda je předložený zákon dobrý či špatný, spravedlivý či nespravedlivý, a že by se příprava zákonů neměla omezovat jen na komory zvoleného Parlamentu nebo úřadující vládu. Vždyť nikdo z nás není hodnotově neutrální. Jsou věci a činy, které máme rádi, a to třeba i většinově, ale platí to i o záporných jevech, které většinově odsuzujeme. To ovšem neznamená, že zbývající menšině zákonem vnutíme svůj pohled. Zvláště pokud ta „menšina“ představuje v českých poměrech třeba i 48% zbývajících občanů. I o tom byla čtvrteční stávka.

Společenská debata o správném a nesprávném je díky neexistenci zákona o referendu nulová(pozn.neplatí pro místí obecní referenda). Takový strach z názorů obyvatel mají zákonodárci? Není divu, že se názorové platformy chytili odboráři. Trh diskuze se pro ně sám uvolnil. A není divu, že se opozice vedená ČSSD a podporovaná Věcmi veřejnými chopila příležitosti k zviditelnění. Tak lákavá možnost rychlého odstavení vlády tu naposled byla v době tzv. Sarajevského atentátu.

Je otázkou, zda si vláda a jednotlivé strany ze včerejší stávky odnesou nějaké poučení. Vždyť v samotných velkých politických stranách se už dávno o politickém programu nediskutuje. Program obvykle vytvoří „vyvolené špičky“ strany s pomocí PR odborníků a schválí jej nějaký ten ústřední orgán. Když nikdo nevede diskuzi s vlastními členy strany, tak kdo by se staral o diskuzi s občany?

Někdy mám pocit, že bychom měli současné politiky bez rozdílu barev vyměnit. A je zřejmé z jejich jednání, že oni by zase rádi vyměnili nás občany za nějakou armádu nevnímajících a stále více a více platících jedinců. Střet zájmů je z toho jasný a ke zlepšení stavu společnosti to nepochybně nepovede.

Jenomže vyměnit garnituru smutné privatizace a státního vrchnostenského kolektivismu není snadné. Chce to riskovat volbu, nebát se a nevěřit všemu, co média přinášejí. Média jsou totiž podnikatelské subjekty a jejich zájmem je vydělávat, nikoliv budovat „šťastné zítřky“ naivních občanů. Na jedné lodi s médii nejsme, ale v jednom moři určitě plaveme společně. Zatím to médiím až tak nedochází. Mohu se ale mýlit…… Dokonce rád bych se mýlil.