Se zájmem, ale bez souhlasu, jsem si přečetl článek Dalibora Špoka Skutečná pátá kolona, který mi zaslala jedna známá k prostudování. Řekl bych, že je v něm znát určité nepochopení současné dynamiky vývoje – nejen v ČR, ale v celé Evropě.

Dovolte mi nejdřív, abych se vypořádal s provokativní myšlenkou pana Špoka, že se více bojí aktuální atmosféry v České republice nežli Islámského státu a že pravým problémem jsou Pepa, Honza a Máňa. Přijde mi to jako neuvěřitelná intelektuální póza. Opakem xenofobie je oikofobie (strach z vlastních lidí a kultury) a toto je její učebnicový příklad. Oikofobie je v intelektuálních kruzích momentálně populární, ale argumentačně obvykle visí ve vzduchu; je to spíše pocit, nežli racionální přesvědčení. Ne, že by pocity neměly cenu. Ale neměla by na nich být založena politika.

Co se ISIS týče: před pár dny jsem seděl na kávě s postarším Kurdem, který mi líčil aktuální zprávy z bojišť v syrském Kurdistánu. Odhaduji, že kdyby pan Špok strávil 24 hodin na území ovládaném ISIS a přežil je, vynořil by se odtamtud se znova nabytým respektem k českým Pepům a Máňám. Tito našinci totiž dokážou vyjádřit svoji skepsi vůči cizímu náboženství skrze petice a články. ISIS používá pro své odmítání cizích náboženství naostřené kůly k napichování lidí zaživa. Spolek psychopatů pod černou vlajkou má vůbec zajímavé metody, jak znepříjemňovat život zbytku světa: kupř. jsou-li nuceni stáhnout se z nějaké vesnice či města, zaminují před odchodem v civilních domech ledničky, WC a podobná zařízení, aby to ty vracející se civilisty roztrhalo na kusy. To v naší zemi opravdu nemáme a stavět spolek IvČRN na podobnou úroveň je jistý druh šílenství. Snad je to jen šílenství z nevědomosti.

Samozřejmě je možné, že kdyby se ten obávaný český Pepa, který nemá rád islám, narodil v syrském Raqqá, tak by dneska pobíhal s vousem a kalašnikovem po poušti a sekal nevěřícím hlavy; dost rodilých Evropanů-konvertitů to ostatně skutečně udělalo. Potenciál k organizovanému násilí má v sobě skoro každý z nás a psychologové to dobře vědí. To ovšem platí i v případě pana Dalibora Š.; snad se tedy nebojí v zrcadle sebe sama. Z článku se vůbec zdá, že je subjektivně veden dobrými úmysly, ovšem ty nejhorší věci byly často spáchány na základě dobrých úmyslů.

Hlavní myšlenkou páně Špokova článku je ale zděšení z toho, jakým způsobem se posouvá společenská norma. Omezuje přitom svá pozorování na ČR, což je zásadní chyba, protože přečetl-li by si důkladně anglické či německé diskuse, snadno zjistí, že proces probíhá i tam. Mohu-li soudit z přeložených zpráv z Dánska, Francie, Nizozemí, Finska či Itálie, jejichž nativní jazyky neovládám, je tomu tam nejinak, snad jen Švédsko se dosud drží starého paradigmatu. V jednotlivých zemích se samozřejmě detaily situace liší podle toho, jakou si s sebou tamní kultury nesou historickou zátěž a podle toho, jací konkrétní politici proces táhnou; ale trend míří všude stejným směrem. Jde o posun kontinentálních rozměrů a ten má samozřejmě nějaké příčiny. Podíváme se na ně.

Éra, která právě pozvolna končí, by se dala nazvat „érou představ o univerzalitě lidských práv a svobod“. Dobře si pamatuji, jak nová garnitura v polistopadovém Československu zaváděla lidská práva do praxe. Tehdy panoval jistý druh idealistické euforie: byl konec dusné normalizace, odteď budeme svobodní a nespoutaní. Nějakou dobu to fungovalo, i když skutečnosti (kupř. haštěření zvané pomlčková válka a následné rozdělení Československa na ČR a SR) lehce naznačovaly, že pojmy volnosti, rovnosti a bratrství mají svoje hranice.

Idealismus univerzálních lidských práv a svobod však v Evropě a v jejím okolí postupně sbíral šrámy a jeho síla pomalu slábla. Hlavní zdroje tohoto slábnutí byly dva.

První zdroj je skutečnost, že agenda lidských práv se postupně stala záležitostí státu a pod státně-úřední kuratelou nabyla obludných rozměrů. Z prosazování lidských práv je dnes byznys, který dobře živí desetitisíce lidí v neziskovkách, akčních centrech, iniciativách, agenturách atd. Na základě toho se původní jednoduché pojetí přirozených lidských práv rozrostlo jako maligní nádor. Nemine rok, aby někdo nevynalezl nějaké nové, ještě absurdnější lidské právo. Krásným příkladem je finský zákon o lidském právu na připojení k broadbandovému internetu.

Nově vynalezená lidská práva často kolidují s těmi dřívějšími, jako je právo na svobodu slova, na majetek nebo právo sdružovat se svobodně s těmi, se kterými chci. V takovém případě má obvykle předešlé právo smůlu. Např. nově vynalezené právo na to, aby něčí náboženské vyznání nebylo „uráženo“, potlačuje právo odpůrců tohoto náboženství trhat je (verbálně) na kusy; v důsledku čehož na Západě vykvetly různé právní normy, které činí z „urážky náboženství“ přestupek až trestný čin.

U nás tak daleko zatím nejsme, ale dost absurdní je třeba představa ÚOOÚ, že ukradne-li zloděj něco v obchodě a majitel obchodu zachytil jeho tvář na kameru, nesmí ji zveřejnit, protože by tím porušil zlodějova lidská práva; a pokud tak přesto učiní, dostane za to tučnou pokutu. Toto úřední rozhodnutí dokáže každého racionálního člověka vytočit doběla, protože rozpor s elementární spravedlností je šílený. V tomto případě naštěstí pokutu zrušil soud.

Podobné excesy nelze provádět beztrestně, aspoň ne dlouho. Běžný volič, který kdysi jako mladík či mladice tíhnul ke krásnému ideálu lidských práv, vstřebává každou takovou zprávu jako výsměch. Jak se zkušenosti postupně hromadí, začíná v mlčící většině společnosti převládat naladění „Jděte s lidskými právy do pr----, stejně je to všechno jeden velký podvod“ a z celé vznešené architektury lidských práv se stává dutá slupka, která navenek stále působí impozantně, ale přestává mít vnitřní oporu. Pak už je jen otázku času, než přijde vážná bouře, která ji smete.

Výborně je to vidět na českém úřadu veřejného ochránce lidských práv. Ten měl za dob JUDr. Otakara Motejla nepředstíranou úctu naší veřejnosti. Nová ombudsmanka ji svým široce medializovaným aktivismem dokázala během pár let značně naředit a činnost ombudsmana je nyní vnímána spíše jako represivní a proti-občanská než jako ochranná. Těžko říci, zda tyto škody po ní dokáže ještě někdo napravit, nebo zda se celý pojem „ombudsman“ zkompromitoval mimo meze záchrany.

Nejde jen o úřady. ČR je aspoň relativně vojensky slabá a bezvýznamná, ale v západních zemích, které ve jménu hájení a šíření univerzálních lidských práv vedly nejednu vojenskou operaci s pochybnými výsledky (Kosovo, Irák, Afghánistán, Libye), se pojem lidských práv smíchal s televizními obrázky rozstřílených budov a hořících měst. Nejsem přesvědčený pacifista, ale válka je přesto strašná věc; cokoliv je s ní v lidských myslích těsně asociováno, poskvrní se prolitou krví a v poslední době bylo takových operací více, než je zdrávo.

Dost k prvnímu zdroji. Je tu i druhý zdroj, a tím je čím dál širší a výraznější přítomnost islámu v Evropě. Dá se říci, že spousta krásných představ nepřežila právě srážku s islámem, např. představa, že lze zajistit zároveň svobodu vyznání (včetně svobody odpadnout od náboženství a zvolit si náboženství nové) a mírovou, otevřenou společnost.

Stará evropská iluze o náboženské toleranci byla částečně založena na tom, že dřívější náboženské směry (katolicismus i protestantské směry) se už mnoho desítek let nacházejí ve značném úpadku, ne-li ve stadiu klinické smrti. Zase: ne všude je proces stejně rychlý (francouzská církev se v úpadku nachází už od doby Velké francouzské revoluce, v Polsku je to teprve fenomén posledního desetiletí), ale podstatné je, že křesťanský klérus ztratil svoji dřívější schopnost zmobilizovat pouliční dav. Tam, kde tento jev ještě úplně nenastal, např. v Severním Irsku, vidíme dobře, že hranice náboženské tolerance jsou i v křesťanství velmi křehké, zvláště namíchá-li se náboženství s politikou. Což ono, dokud je autenticky živé, dělá velmi rádo.

Když přišel v 60. letech 20. století do západní Evropy islám, mnoho lidí jej bralo jako jakousi exotičtější formu křesťanství s odlišnými modlitbami a podobným základem. Ouha. Je to velmi dynamická a dominantní víra, která má demografické výhody na své straně a nezajímají ji nějaké kompromisy s ostatními naukami – včetně nauky o univerzalitě lidských práv. Ze snahy o společné soužití se stala nekonečná sekvence právních i faktických ústupků – ze strany Západu. Evropané poprvé „na vlastní kůži“ zjistili, že idea univerzálních lidských práv není zas tak univerzální, jak si dříve představovali. Že pro spoustu lidí jsou přitažlivé naprosto jiné a totálně nekompatibilní systémy, například právo šaríja, a že se mezi nimi nachází i dost těch, kdo jsou za tímto účelem ochotni pozvednout zbraň a prolít nějakou tu krev nevěřících. Jak se demografický tlak na „starý Západ“ zesiluje, čím dál více jeho obyvatel se cítí být přitlačeno ke zdi. V takové situaci dostává elementární pud sebezáchovy přednost před ideály, které se v praxi neosvědčily a vzniklou krizi spíše zhoršují.

Politická scéna se na základě toho samozřejmě mění a teoretické základy lidských práv se čím dál více stávají mrtvou literou zákona. Takových mrtvých liter zákona je v evropských právních řádech nespočet, kupř. anglická královna je stále hlavou anglikánské církve. Ale v praktické politice nehrají roli.

Jak roky jdou a na pobřeží Evropy se po tisících vyloďují další a další běženci z islámského světa, preference proti-imigračních stran rostou z jednotek procent na desítky a jejich politici se ujímají moci v evropských městech a regionech. Na celostátní úrovni jsou zatím proti-imigrační politici napříč EU vesměs v opozici, ale ostatní strany pozvolna kopírují jejich úspěch tím, že přejímají jejich politické body. Přesto proces pokračuje: finská strana Pravých Finů se letos dostala do vládní koalice a její předseda Timo Soini je novopečeným ministrem zahraničí. V letošních dánských volbách se očekává velký úspěch Dánské lidové strany, které bude v takovém případě nejspíš rovněž nabídnuto vládní působení.

Nevím, co nahradí současnou představu univerzálních lidských práv, která se částečně zabila sama, částečně neustála konkurenci jiných hodnotových systémů. Lze však očekávat, že to brzy uvidíme na vlastní oči. Řekl bych, že nejpravděpodobnějším kandidátem je jakýsi druh etnocentrismu, v němž nebude ani tolik hrát roli, zda je člověk Čech či Vietnamec, ale to, zda vyznává stejné hodnoty jako většina původního obyvatelstva, nebo ne. V takovém případě se někteří aktivisté ze Strany zelených, hnutí Nesehnutí apod. mohou snadno ocitnout „mimo ohradu“ a shledat, že náhle stojí bok po boku s kazateli džihádu z Raqqá.

Ale necháme se překvapit. Historie se ubírá nečekanými cestičkami a dnešek není výjimkou. To jen ze zpětné perspektivy se v učebnicích dějepisu zdá být „všechno jasné“.