Přikaždoročně pravidelně opakovaných návštěvách rodné země, před letošním letním odletem do Prahy - přistát již nikoliv na Ruzyni, ale na letišti Václava Havla - jsem se ve svém americkém domě přehrabával ve všelijakých papírech. Byly z doby krátce polistopadové, annus mirabilis, omamná tehdejší doba ještě zcela nevyšuměla, ale již nepřehlédnutelný byl blížící se posun od původní euforie k až zbytečně pochmurnému pesimismu. V elitním prostředí podnikatelského klubu Golem si dočasný premiér Fischer postěžoval, že státní správa je beznadějně zkorumpovaná. Z téhož zdroje (Nový Polygon, č.1/2010) se od různých autorů dozvídám, že

„Všechno řídí nemorální menšina národa.“
„Je to stejné jako za bolševika – moc jako moc. Ne, je to mnohem horší. Protože Česku vládne korupce a klientelismus.“
„Mezi ́elitou ́, která se po roce 1989 vynořila na veřejné scéně, jsem nepoznal člověka, kterého bych si mohl vážit.“
„Protože jsme zemí Franze Kafky a Josefa Haška, odsouzené disidenty rehabilitoval soudce, který je odsoudil.“
Pražský advokát, kurážný obhájce disidentů za normalizace, opakuje slova významné osobnosti: „Velice se bojím o budoucnost tohoto národa.“
„Ne po nás potopa, ale už za nás potopa.“

Tak temné prognozy jsem v objevených papírech odmítal sdílet. Odvolával jsem se na tvrzení tehdejšího, rovněž dočasného a posléze povýšeného, premiéra Miloše Zemana - a nejen jeho -, že totalitní systém je nemoc, z níž se třeba léčit a rekonvalescence si vyžádá svůj čas. Tímto procesem jakési detoxifikace jsem kdysi, po úspěšném úprku ze svěrací kazajky totality, rovněž prošel.

Ve vztahu domov versus exil se obě strany dopouštěly přílišných generalizací o střetu „národa nepoctivců a závistivců“ a „emigrantů, zbabělých utečenců, kteří sem teď jezdí se vytahovat a poučovat“. Původní kdysi OBDIV, jací že to byli pašáci, co se nebáli riskovat a odejít a tolik toho poté docílili, se začal ztrácet, až mnohdy zcela vyšuměl v ZÁVIST vůči dezertérům národa, jenž si svůj úděl pak musel doma odtrpět, a s případnou i transformací v NENÁVIST, totéž s intenzivnější dávkou pelyňku.

Neemigrant Petr Pithart (v časopise Listy, č.1/1993) psal o NEZÁJMU - o „závistivé podezíravosti k emigraci“ a rovněž i „povznešené netečnosti jako pošetilé kompenzaci ztráty sebevědomí.“

Jiřina Šiklová, rovněž nikdy neemigrující, tehdy v začátcích polistopadové doby napsala (Květy, č.17/1991): „Z obou stran jsou slyšet slova zklamání a já si občas myslím, že lidé u nás jsou morálně zdevastovaní více než Severočeský uhelní revír..... Exulanti – podobně jako disidenti – jsou pro nás němou výčitkou, jsou odlišní, viditelní, neztrácejí se v šedém zástupu. I proto je na ně vidět a proto se na ně útočí..... Ti, co se odvážili neposlechnout, se dnes vracejí jako úspěšní, zkušení, relativně bohatí, umějí jazyky, mají v zahraničí kontakty, disponují zkušenostmi ze světa, do něhož my teprve chceme vstoupit. Odešli, zmizeli, ale dnes vidíme, že nás vlastně předběhli. To se v rovnostářské společnosti neodpouští. Nepřímo v nás vyvolávají pocity vlastní nedostatečnosti.“ (Reakce Filosofické fakulty Karlovy univerzity jakoby posloužila příkladem – totiž svým rozhodnutím neudělit čestný doktorát Josefu Škvoreckému, svému ve světě velmi úspěšnému absolventovi, z vyjádřené obavy, že by se tam chtěl vrátit a profesorovat. Doktorátem honoris causa byl oceněn Masarykovou univerzitou v Brně, s níž nikdy neměl co společného.)

Snažím se současné české společnosti porozumět ze zaoceánské dálavy s většinou života stráveného v zámoří - s výhodou zkušeností, o něž se snažím podělit. Buňky v těle se nám mění jednou za sedm let. Vracím se tedy mnohokrát pozměněný, vlastně vyměněný, což víc než má již poněkud antikvární čeština prozrazovalo mé chování a reakce na téměř každodenní zážitky. Ty nezřídka připomínaly krušnou realitu, že komunismus se dal snáze zlikvidovat jako systém než jako mentalita, stav mysli - s občasnými to pocity jako bych senacházel v prostředí mimozemšťanů. Tvorů vyjadřujících se mlhavě, nekonkrétně, bez zábrany nedodržovat dané slovo, neodpovídat na dopisy, přijímat dary bez slova poděkování. Bez dostatku tolerance a pojímání svobody jako odpovědnosti za vlastní existenci. A bez takového pocitu odpovědnosti skutečně demokratická společnost přece nemůže úspěšně rozkvétat. S potřebou zvykat si na vlastnosti jako jsou trpělivost, tolerance a pokud možno i velkorysost. Po souboji u mikrofonu či v televizním studiu rivalovi potřást rukou a prosazovatele jiných názorů automaticky nepokládat za hlupáka či padoucha, třeba i za nepřítele, tvora důkladně mravně vadného..

Jsem jeden z těch, kteří se svými zkušenostmi a kontakty snažili být k prospěchu. S vědomím, že se pohybujeme po tenkém ledě, kdy upřímně míněná rada se může zvrtnout v dojem urážlivého kázání. Třeba při pokusu uvědomit si pošetilosti snahy dohnat nedohnatelné, ono dychtění po světských statcích, čím jich víc, tím líp, jako tohoto zcela nejkýženějšího životního cíle, ultimálního ideálu. Velmi obtížné pak jsou pokusy krotit choutky dohánění západního standardu a naopak velebit ctnosti filantropické štědrosti.

Snažím se doporučovat užitečné vzory, jakými může aspoň částečně posloužit systém amerického univerzitního vzdělávání..

Nedoporučovat v České republice již občas postřehnutelné iniciativy s nápodobou amerických justičních praktik včetně tamějšího porotního systému. Před takovými novotami tuze vehemetně varuji.

„Jste tedy Čech, nebo Američan?“ pravidelně dostávám takovou otázku.

Odpovídám, že jsem hybrid, snažící se z obou světů absorbovat ty lepší vlastnosti. Za značný plus českého národa pokládám jeho smysl pro humor. S přidáním dávky tolerance a ubráním pesimismu, též menší míry závisti a lakoty, hodnotná budoucnost takového národa se pak přece nemůže nepovést.

- - -

V takových dávných papírech jsem tehdejším optimismem dost hýřil. Však doba to byla předmohamedánská, evropský kontinent, západní civilizaci ještě nedosahující. Neméně značné starosti teď máme za zdejší velkou louží. Přemnohé se již událo. Dokonce tu máme prezidenta, syna bělošky, který se pokládá za stoprocentního černocha. V jeho hodnotovém uspořádání islámský terorismus neexistuje. Hlavní šéf zpravodajské, špionážní CIA služby je mohamedán. Federální soudkyně v Brooklynu přísahala svou věrnost na korán, který výslovně uznává středověkou šaríi jako jediný platný zákon. Kdysi jsem prchal od komunismu k optimismu. Jen jedno docíleno bylo.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče