aneb Kam se poděla česká bojovnost a duch krajánkovský

Ještě si vzpomínám, jak komunisté zatracovali genetiku do pekel horoucích jakožto buržoazní pavědu. Nu ovšem, bývalo by se jim hodilo, kdyby člověk přicházel na svět bez vlastností a bez individuality jako hrouda hlíny, již by teprve oni uhnětli do příhodného tvaru. Jenže tak uměl jen Pánbůh stvořit Adama, soudruzi; s touto jedinou výjimkou je myšlení a konání jednoho každého člověka z velké míry podmíněno geneticky. Včetně člověka českého, poznamenejme. A abych to pověděl naplno a hned - vím, že si koleduji o pár facek – nejeví se český člověk ve světle nejméně posledního století právě nejpozitivněji. Spíš jako kombinace pecivála s vypočítaým zalezlíkem, a je tak svým evropským okolím i vnímán. Nebyl takový vždy; co se ztratilo z jeho genetické výbavy na cestě dějinami? Pokusme se rozlousknout tento poněkud trpký oříšek.

Abych odněkud začal... Liboval si tuhle autor jednoho článku, jak jsme my Češi přece jen z jiného těsta než takoví Maďaři, Poláci nebo Slováci. Oni se pouštějí za prací všelikams do zahraničí, do Anglie, do Němec nebo kam koho napadne; to my svou zemi takhle o talenty neochuzujeme, zůstávajíce pěkně doma. No, já vám nevím. Nevím, lze-li hovořit o ochuzení. Do světa se sice může chodit za výdělkem, ale získávají se i zkušenosti; výdělek se poutrácí, zkušenosti však trvají. A to i v případě, že tu a tam někdo ve světě zůstane; obohatí hostitelskou zemi o zkušenost zase své domoviny a tak i nás všechny, jelikož nežijeme na extra planetě, ale jsme členy vyššího celku, zvi jej každý jak chceš, Západ, euro-americká či křesťanská civilizace. Jedním směrem zkušenosti odcházejí, druhým se vracejí... omyl, pane autore, to není ochuzení, to je zisk. Spíš je znepokojující, jak národ český jeví tendenci sám v sobě se zakuklovat, jak se z něj vytrácí nepokojný duch někdejších krajánků a vandrovních tovaryšů. Jakási změna nastala v duchu národa. Proč? A kdy?

Brzy po sametovém přelomu se vedlo mnoho řečí o emigrantech: který odešel za kopečky z ideálních, politických důvodů, který jen z těch nízkých, materiálních... pravím, že byla i třetí pohnutka: ona touha, s níž se vydávali za císaře pána čeští tovaryši a krajánci tu do Uher, tu do Tyrol a do Štajerska, až i kamsi do zemí machometánských. Ještě si vzpomínám, jak i my jsme jí byli plni, sedíce ve svých exilových začátcích v internátním kurzu němčiny spolu s všelijakými Rusy, Poláky a Rumuny. Jakmile o Velikonocích vypukly čtyři dny volna, rozprchla se česká parta, kam až kdo stačil: jedni do Paříže, jiní do Dánska nebo do Amsterdamu, já sám s rodinou až k severoitalským jezerům Lago Maggiore a Lago di Como. Že to bylo trochu křečovité... no, bylo. Cítili jsme ale potřebu upokojit v duši, po dlouhá desítiletí uzavřené v komunistické kleci, touhu po širém světě, takže jsme se do něj takhle horempádem vydávali. Zmínění Rusové a Rumuni takovou touhou netrpěli. Trávili ty dny volna na ubytovně vedouce hovory o tom, kde je co lacino ke koupení a nač může přijít ojetý mercedes na pokraji rozpadu, inu, má každý národ svou genetiku, jeden toulavou, jiný sedavou.

I představoval jsem si ten frmol, kdyby tak jednou vzal komunisty čert i s jejich zakázanými pásmy a výjezdními doložkami. Jak by se v tu ránu vyrojily z Čech statisíce vandrovníků, dychtivých upokojit krajánkovské svědění v duši, a ne jen do Paříže nebo na Lago di Como, ale všude od Patagonie po Aljašku a od Tasmánie po Island. Když pak ale vzal opravdu komunisty čert a svět se otevřel... no, někdo se tu a tam vyrojil. Statisíce to ale nebyly, a to ještě většinou v úmyslu přivydělat si nějaký ten groš než z touhy po dálavách. Ne že by se krajánkovské svědění vytratilo z českých duší úplně; to zase ne. Jen jaksi zpohodlnělo. Telefonovala mi tuhle jedna příbuzná, co prý má dělat: chtěla by se podívat na Cejlon, jenže cestovka po ní chce dost nestydatou zálohu... Tak se vykvajzni na cestovku, povídám, a dělej to jako já s mou drahou: obstarám letenky, a všechno ostatní už pak jde svým během. Před letištěm stojí taxíky, do jednoho vlezu – odvezte nás někam, kde je to čisté, klidné a ne moc drahé... taxíkáři už znají své adresy, ostatně tam mívají za dodané cestovatele svou provizi. Ještě se mi nestalo, abych se napálil, to jsem spíš jednou divně koukal, vybrav si ložument podle popisu v průvodci a ona to byla blešárna poslední katgorie.

Hm, hm, kroutila se příbuzná, já ti nevím... To se ví, letěla nakonec s cestovkou, nestydaté zálohy nedbajíc. Tak už to je s českými vandrovníky těchto dnů: až na vzácné výjimky nedovedou a ani nechtějí cestovat, nýbrž být cestováni. Vlevo vidíte, vpravo vidíte, teď vystupte, teď nastupte... kam ses poděl, duchu někdejších krajánků a vandrovních tovaryšů? Je tomu opravdu tak, že tě odplavily opakované emigrační a exilové vlny a zůstal jen nepatrný zbytek, na nějž ve světě narazit se rovná bezmála zázraku? Sakramentská genetika.

Ale to by ještě byl zanedbatelnější z úrazů, jež utrpěla česká duše. Pohledem do minulosti zjistíme i závažnější změnu, třebaže staršího data. Bývali Čechové statní jonáci, zpívali, válčili, tak znal je svět, dí pozapomenutá píseň... věru že je tak svět znal. Znával, znávával. Přemyslovská éra českých dějin je sledem bezpříkladné rvavosti; nebyl-li po ruce vnější nepřítel, vybíjela se v domácích zmatcích. Ještě éra lucemburská po sobě zanechala rčení - bez Boha a krále českého není v světě boje žádného; a o husitských polních bratrstvech si můžeme myslet, co chceme, jen tu úžasnou, zběsilou, nepřátel se nelekající a na množství nehledící bojovnost jim nemůže nikdo upřít. Pak... ještě král Jiřík stačil vyprášit roucho uherskému králi Matyášovi v bitvě u Vilémova, a to byl tak dohromady konec české bojovnosti. Není nesnadno určit, kam se poděla: po bitvě u Lipan neměli boží bojovníci do čeho píchnout, a jako jeden muž vyrazili za pranicemi do ciziny, ledaže už ne pro pravdu Páně, ale za prachy. Po půl století ještě bratřické roty rachotily zbrojí v žoldu německých křížovníků, krále polského, v Uhrách horních i dolních v žoldu krále uherského i zase proti němu, ve službě vévodům bavorským, až se vyrachotily a byl od nich pokoj. Jenže s nimi se také z Čech vytratily bojovné geny. Od těch dob Čechové slynou uměním spíš remcat a trucovat než mávat mečem, jak již předznamenáno.

I když také ne tak úplně. Ještě se bili mužové čeští v tureckých vojnách pod princem Evženem Savojským, bojovali pod generály Daunem a Laudonem proti Prajzovi, na pláních lombardských pod maršálkem Radeckým z Radče, největším vojenským geniem, jakého zrodila země česká od dob Žižkových, a konec konců i na polích první světové války; nebyliť všichni jen Švejkové a ulejváci, jak nám je namlouváno, nýbrž naprostou převahou bojovníci stateční, své přísaze a praporu do samého konce věrní. Jenže, jakáž pomoc, byl to prapor žlutočený, císařský, v rozporu s legendou vznikajícího státu; i byla na místě věrnosti a statečnosti vynalezena ctnost jiná, pohodlnější. Trpitelství. Tři sta let jsme trpěli, a tedy jaksi vzdorovali. Projeli jsme s tímto pocitem v hrudi, co se dalo. Podvakrát, jen co já pamatuji, stáli Češi před rozhodnutím vzdorovat vnějšímu nepříteli a nejméně jednou vnitřnímu; a pokaždé se rozhodli sklopit uši, bez boje se poddat, však on nás někdo osvobodí. A i to osvobození jsme si odskákali. Není se čím chlubit, vlastencové, i podlehnout v nerovném boji je duši národa zdravější než zalézt a čekat, až to přejde. To ve srovnání například s Finskem: v touž dobu, kdy československý president nahonem prchal do Londýna ponechav svou zemi napospas Hitlerovi, pustili se Finové do pranice s dvacetinásobnou sovětskou přesilou. Nakonec podlehli, ale zachovali si hrdost a tím i morálku svobodného člověka. My, chytří Čechové, jsme se ze svých osvobození morálně nevyhrabali podnes.

Zbývá otázka, dá-li se s tím ještě něco dělat. Krajánkovské geny když ne obnovit, aspoň osvěžit co z nich zbylo, by se snad dalo. Chtělo by to ale víc se otevřít světu, a to si u cestovek zaplatiti nelze, to dá jen vlastní, nezprostředkovaná zkušenost. A trocha vlastního, nezprostředkovaného úsilí, dodal bych: předem shromažďovat informace, ležet v mapách, pobádat v internetu, naučit se obstojně některé světové řeči – za dnešních podmínek hlavně anglicky – a aspoň pár drobtů z jazyka země, do níž máme namířeno; i těch pár drobtů nám umožní proniknout jí hlouběji pod povrch, lépe pochopit to, čemu se říkává duše národa. Takto získané poznatky se stávají něčím víc než jen vzpomínkou na prázdninové povyražení: významnou částí životní náplně, o niž jsme už natrvalo bohatší. Odbouráním předsudků a zkreslení, plynoucích z neinformovanosti, a to, zdůrazněme, předsudků jak přespříliš kritických, velících vidět všechno v tmavých barvách, tak i naivních, růžovoučkých.

S oživením bojovnických genů to už, hádám, bude složitější. Něco se ale udělat dá. Vrátit do dějinného povědomí ony anonymní hrdiny bojovavší kdysi pod Evženem Savojským, pod polním maršálkem J.J.V. Radeckým, až po závěrečné bitvy první světové války u Caporetta a na Piavě. Bez nich je kniha českých dějin vpravdě hubená, a trpitelský kult to manko nevyrovná, spíš naopak. A važme si svých statečných i nyní, vyskytnou-li se. Vzpomínám si při té příležitosti na značně ostudnou diskuzi kolem bratří Mašínů, jestli byli hrdinové nebo spíš vrazi... inu, jest ledakomu nevolno kolem žaludku při pomyšlení na něčí statečnost. Měli bychom toho pomalu nechat. Nadcházejí časy nelehké, a nejen zemím Koruny české, nýbrž všemu západnímu společenství. Zahodíme-li flintu do žita v potýkání civilizací, místo rozhodných činů budeme kolem sebe trousit hladké řečičky, nebude už žádného osvoboditele, aby nás vytáhl z bryndy, zánik bude konečný a neodvolatelný. Vzpamatujme se. Poshledávejme, zbylo-li co z bojovných genů našich předků, snad se neztratily tak úplně. Neboť nejde jen o nás, neseme zodpovědnost i za dlouhou řadu generací následných. Nedopusťme, aby nás proklínaly.

Hannover, 8. listopadu 2016