Týdeníku Instinkt se v 29. čísle podařil nechtěný žert: pod heslem „Osvoboďte opice! Lidská práva pro šimpanze a gorily!“ uvedl na obálce celostránkovou rozkošnou fotografii nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Nešlo ovšem o pokus o její zneuctění, ale o upoutávku na rozhovor uveřejněný uvnitř listu pod názvem „Rozum, cit a mafie“. Článek doprovází další fotografie, z nichž za zhlédnutí stojí zejména dvě. Na jedné se vzájemně zamyšleně pozorují Renata Vesecká a bílá pávice (jako by si kladly otázku: jsi konkurence?), na druhé stojí nejvyšší žalobkyně vedle Jiřího Paroubka a oba strnule zírají jedním směrem s úplně stejným tragickým výrazem v obličeji, jako by truchlili nad rakví. Článek je čtivý, svěží, přibližuje čtenáři nejvyšší státní zástupkyni jako milou ženu „z masa a kostí“, která kromě toho, že zastává významný úřad, má svůj soukromý život a různé libůstky jako každý z nás.

Více než převážně neúspěšné pokusy reportéra pátrat v soukromí Renaty Vesecké mě v rozhovoru zaujaly její výroky o poměru práva a spravedlnosti, a to právě ve vztahu k jejímu osobnímu přístupu k některým trestním kauzám: „V právu …neplatí selský rozum. Platí fakta a důkazy…trestní právo prostě není o logice a není také o absolutní spravedlnosti… absolutní spravedlnost … prostě neexistuje.“ Její vyjádření je výrazem názorového směru právního pozitivismu nadřazujícího respekt k psanému právu jako k nástroji, jímž stát vnucuje občanům dodržování jím stanovených pravidel, nad požadavek, aby právo zajišťovalo spravedlnost a právní jistoty všem členům společnosti bez ohledu na jejich postavení. Nic nového pod sluncem:známý je např. výrok Pavla Rychetského, že právo není o spravedlnosti.

Považuji takový přístup k trestnímu právu za nepřijatelný, protože stát má povinnost zajistit občanům spravedlnost aspoň v tom rozsahu, že protispolečenské jednání bude trestáno bez ohledu na postavení pachatele a obětem se dostane ochrany a satisfakce, současně však nesmí být nástroje trestního řízení zneužívány k šikanování nevinných lidí. Resignace na tyto zásady by byla popřením smyslu existence státu.

Na myšlenkách Renaty Vesecké – pokud je ovšem reportér zapsal věrně – je novátorské popření významu logiky v trestním právu, které je v rozporu s přísaháním na soulad soudního rozhodnutí s pravidly formální logiky snad ve všech trestních rozsudcích a výrocích Nejvyššího a Ústavního soudu ČR, které se mi kdy dostaly do rukou. Připouštím, že v konkrétních rozhodnutích státních zástupců včetně paní nejvyšší žalobkyně občas postrádám logiku, ale jde spíše o individuální intelektuální selhání lidského činitele nebo o záměrné znásilňování práva, než o vyjádření obecného právně-filozofického postoje. Nicméně s náhledem Renaty Vesecké nehodlám na tomto místě polemizovat.

Zaujal mě totiž především jako protiklad k jinému vyjádření o funkci práva. Je jím příslušná pasáž dopisu ministra Cyrila Svobody, předsedy Legislativní rady vlády ČR, který poslal 22. července 2008 členům KDU-ČSL. Zkušený politik v něm upozorňuje členskou základnu na ztrátu vlivu strany a hrozbu jejího propadu pod hranici volitelnosti. Příčiny vidí v slabinách stranické politiky, z nichž ty nejdůležitější jsou ovšem příznačné pro celou scénu české parlamentní reprezentace: absenci vize a dále smířlivost vůči záporným společenským a politickým jevům, k nimž řadí také potlačování mravního, přirozeného základu práva ve prospěch jeho právně-pozitivistické, formální stránky. Na okraj podotýkám, že Cyril Svoboda neguje, aniž by sám straně nabídl novou politickou vizi či konkrétní obrysy stranické právní politiky, ale to není z hlediska smyslu tohoto článku podstatné. O stavu našeho právního systému říká toto: „Právo má být vyjádřením požadavků spravedlnosti, a je tedy více než jen prosazováním zákonů. Je zakotveno v morálním řádu, který není výmyslem lidí. Je naprosto nepřijatelná degenerace práva… kdy místo spravedlnosti je za právo předkládán chytrácký (tedy účelový) výklad právních předpisů – a ještě se to ospravedlňuje řečmi o soudcovské nezávislosti…Tato karikatura práva – nezávislost práva na spravedlnosti - bezprostředně ohrožuje samu důvěru v demokracii.“ Jeho úvahy dostávají zvláštní příchuť právě tím, že přicházejí od významného představitele politické strany, jejíž předseda musel být zachráněn před stíháním trestním soudem, a to způsobem, jenž otřásl základy našeho právního řádu a důvěrou v profesionalitu a nestrannost orgánů činných v trestním řízení.

Srovnávám-li výroky obou osobností, jež každá svým způsobem ovlivňují kvalitu našeho právního prostředí, mohl bych přece jen v něčem přitakat Renatě Vesecké, která ve zmíněném rozhovoru na podporu svého principiálního stanoviska uvádí, že ve vyšetřování konkrétních případů mohou nastat „situace, kdy po právní stránce… nezjistíte porušení. A pak je tedy naprosto legitimní skončit šetření odložením, zastavením a podobně.“ Vycházíme-li ze zásady, že vina musí být obviněnému prokázána nezpochybnitelným způsobem, a platí-li presumpce neviny ve spojení se zásadou „in dubio pro reo“, pak skutečně mohou nastat situace, kdy nelze zjistit jednoznačnou pravdu o případu, který pak musí být odložen, protože jinak by riziko způsobení křivdy přerostlo mez únosnosti.

Můžeme si to přiblížit na kauze Jiřího Čunka: svědectví Marcely Urbanové o předání a převzetí peněz není vzhledem k dalším okolnostem dostačující k tomu, abychom mohli s určitostí tvrdit, že se skutek stal. Vyhodnocení nepřímých důkazů, které by váhu jejího tvrzení podepřely nebo zpochybnily, je věcí individuálního názoru vyšetřovatele a žalobce, a ten může kolísat.Individuální je také míra nejistoty, která je hraniční pro individuální posouzení, zda je únosné věc odložit či žalovat. Reakce veřejnosti, která dává trvale najevo nedůvěru k výsledkům vyšetřování ale právě v této souvislosti ukazuje, jak hrubou chybou v trestním řízení je nedbání selského rozumu, hledisek obecné mravnosti, smyslu pro spravedlnost a logiky. Kdyby Čunkovo trestní stíhání na základě výše popsaného stavu zastavil původní státní zástupce Radim Obst, popř. kdyby vicepremiéra zprostil obžaloby příslušný soud, většina veřejnosti by rozhodnutí přijala jako srozumitelné vysvětlení věci.

Bezohledným zásahem Renaty Vesecké & spol. ale vzniklo nezpochybnitelné podezření, že posunutím případu do rukou Arifa Salichova bylo účelově zajištěno takové vyhodnocení variabilních ukazatelů, které by uchránilo pána před nepříjemnostmi prokazování neviny před soudem, sdílenými se stovkami nevinných kmánů. Výsledkem je nežádoucí stav, kdy řízení je sice zdánlivě definitivně uzavřeno po formálněprávní stránce zdánlivě nezpochybnitelným usnesením státního zástupce, ale táhne se za ním pachuť podezření na jeho zmanipulování, nedůvěry k orgánům činným v trestním řízení a nakonec i k zachráněnému šéfovi lidovců. Na stejné kauze lze prokázat i důvodnost nelibosti Cyrila Svobody nad „degenerací práva, kdy místo spravedlnosti je za právo předkládán chytrácký (účelového) výklad právních předpisů.“ Příkladem může posloužit vyjádření různých představitelů resortu spravedlnosti , jimiž odmítají námitku, že zásah Renaty Vesecké & spol. do kauzy Jiřího Čunka byl protiprávní, protože porušil zákaz zasahování NSZ do způsobu vyřízení „živých“ věcí nižšími státními zastupitelstvími mimo vrchních, daný ustanovením zákona o státním zastupitelství. Podle nich totiž NSZ do způsobu vyřízení věci nezasahovalo, pouze vyřešilo dílčí otázku místní příslušnosti orgánů. Postrádá to logiku: právě delegací věci z Přerova do Jihlavy bylo rozhodnuto, jak bude věc vyřízena, a není pochyb, že celý protiprávní zákrok byl uskutečněn právě za účelem dosažení známého výsledku.

Netuším, zda by uplatnění názorů Cyrila Svobody pomohlo KDU-ČSL k vrácení někdejšího lesku, ale vstřebání jeho zásad vědomím policistů, státních zástupců, soudců, i politiků, kteří svou činností ovlivňují chod orgánů činných v trestním řízení, by bylo zcela jistě prospěšné.