Odposlechy hýbou naší politikou. Padají kvůli nim hlavy. Rozbouřená je politická i mediální scéna. Jelikož poslední významné odposlechy se týkají bývalého pražského primátora a podnikatele Romana Janouška, dostali se tito dva muži pod silný tlak.

Celá věc s odposlechy má minimálně tři důležité roviny, které ovšem spolu příliš nesouvisejí.

První je fenomén samotných odposlechů, respektive tajných nahrávek. Setkáváme se s nimi v nejrůznějších souvislostech. Myslím, že první významnou kauzou byla věc zdánlivě nedůležitá, a sice když jistý nespokojený činovník prokázal tajnou videonahrávkou uplácení v nižších patrech našeho fotbalu. Zanedlouho pak vyšly najevo podobné praktiky i v nejvyšší fotbalové soutěži, takže fotbaloví bafuňáři už nemohli tvrdit (jak po léta činili), že fotbal je čistý a povídání o korupci jsou jen prázdné řeči. Dokonce padly i nějaké rozsudky.

Odposlechy pak sehrály určitou roli i v případě Libora Michálka, bývalého ředitele Státního fondu životního prostředí. Uchýlil se k nim jako k poslední možnosti prokázat, že na Ministerstvu životního prostředí se dějí nepravosti. Předtím mu totiž nikdo relevantní nechtěl naslouchat.

Další významné odposlechy se tak či onak týkaly bezpečnostní agentury ABL a lidí s ní spojených, především tedy Víta Bárty a některých poslanců jeho strany Věci veřejné. S touto agenturou souvisejí i nyní zveřejněné odposlechy hovorů mezi bývalým primátorem Bémem, panem Ďuricou a Romanem Janouškem.

V zásadě můžeme odposlechy rozdělit do dvou kategorií. Do té první patří odposlechy pořízené lidmi, kterým jde o prosazení spravedlnosti a kteří na základě relevantních vlastních zkušeností usoudili, že nemají jinou možnost prokázat, že se dějí nějaké nepravosti. Do druhé patří odposlechy pořízené nikoli za účelem dosažení spravedlnosti, ale poškození někoho v politickém boji. Přitom může jít o poškození člověka poctivého, nebo naopak člověka nepoctivého, tedy – v tomto případě – o boj dvou gaunerů, kteří se oba uchylují k nemorálním prostředkům. Nutno konstatovat, že nemusí být vždy jednoduché rychle rozhodnout, do které z těchto dvou kategorií daný odposlech patří.

Zatím jsme se zabývali možnými účely odposlechů. Tyto účely mohou být buď pozitivní (např. snaha dokázat korupci), nebo negativní (např. snaha ublížit nevinnému člověku nebo poškodit protivníka za účelem dosažení vlastních nemorálních cílů).

Druhou rovinou je otázka legality či legitimity odposlechů.

V současné době mohou být odposlechy za určitých okolností legální. Odposlechy povoluje soudce a jejich využití je zákonem limitováno. Každý jiný odposlech je nelegální. Mnozí politici ODS – v čele s poslancem Markem Bendou – se snaží i legální využití odposlechů co nejvíce omezit, ne-li zakázat, s poukazem na jejich nemravnost.

Složitější je otázka legitimity. V ideálním případě, kdyby justice, státní zastupitelství i policie fungovaly tak, jak mají, by platilo, že všechny nelegální odposlechy jsou rovněž nelegitimní. (Možná bych měl být opatrnější a raději napsat: téměř všechny, protože nikdo z nás si nedokáže představit všechny situace, které mohou v životě nastat.) V situaci, kdy po léta docházelo k různému tunelování bank, podílových fondů i státních firem, v situaci evidentně předražených zakázek, kdy za tyto činy nebyl nikdy nikdo souzen a odsouzen (vyjma několika "malých ryb"), nelze říci, že justice, státní zastupitelství a policie fungují tak, jak mají. Pokud člověk ví o korupčním jednání a má velmi dobrý důvod se domnívat, že oznámení na policii znamená automaticky zametení problému pod koberec, by se neměl nikdo divit, že se lidé uchylují k odposlechům či k nahrávání svých rozhovorů za účelem usvědčení těch, kdo se korupčního jednání dopouštějí. Pohoršovat se nad odposlechy tam, kde chybí pohoršení nad nečinností policie či justice, je nevěrohodné. Ve mně toto pohoršování se vzbuzuje dojem snahy korupční jednání zakrýt. Stručně řečeno, odposlechy vedené motivem dokázat zločinné jednání považuji za legitimní, byť nejsou legální.

Třetí rovina je rovina technická. Zpravodajské technice vůbec nerozumím, ale k tomu málu, co o ní vím, patří, že odposlechy jsou velice snadné. Přístup k odposlechové technice si může opatřit každý jen trochu movitější člověk. Naopak ochrana proti odposlechům je sice možná, ale stále nákladnější.

Nyní se na věc podívejme z jiného soudku. Kolem odposlechů a tajných nahrávek všeho druhu panuje v poslední době velké vzrušení. Těžko ho někomu vyčítat. Problém je v tom, že v tomto velkém vzrušení se příliš nedaří rozlišovat, co je podstatné a co nikoli.

Domnívám se, že tajné nahrávky Libora Michálka pomohly odhalit způsob, jakým lze u nás vyvádět státní peníze a financovat jimi politické strany, aniž by byl formálně porušen zákon. Otázka, zda v tomto konkrétním případě dojde k odsouzení viníků, je otevřená, nicméně mechanismus sám byl odhalen. To není malá věc.

Na druhé straně odposlechy Bém – Janoušek toho prakticky mnoho neodhalily. Obávám se, že v této věci nebude odsouzen nikdo a že vzrušení nad těmito odposlechy je větší, než náleží. Pánům Bémovi a Janouškovi lze stěží zakázat, aby spolu kamarádili. A pokud nejde o utajované skutečnosti, mohou si povídat prakticky o čemkoli. Nemusí se nám to líbit, můžeme si o zmíněných pánech myslet své, ale když vše zvážíme s chladnou hlavou, sečteme a podtrhneme, dospějeme k závěru, že stíhatelného je tam opravdu jen velmi málo. Nejhůře to z tohoto pohledu vypadá s úředníkem magistrátu panem Ďuricou, ale ani tam si nejsem jist, zda to, co z odposlechů vyplývá, je žalovatelné.

Můžeme se rovněž zamýšlet nad časováním. V případě pana Michálka je celkem logické, proč věc praskla právě toho dne, kterého praskla. Není např. pravda (ačkoli se to běžně psalo), že se pan Michálek obrátil nejprve na média a až pak na policii. Na policii se obrátil o dva dny dříve. Na média se obrátil, aby sobě a své rodině zajistil bezpečí a aby policie kauzu nemohla zamést pod koberec. (Tehdy pravděpodobnost, že by tak policie učinila, hraničila s jistotou; to, že nyní je situace zcela jiná, dokazuje výrazné zlepšení, byť jsme ho v současné vzrušené atmosféře ani příliš nezaregistrovali.)

Načasování zveřejnění odposlechů hovorů mezi panem Bémem a panem Janouškem ovšem vzbuzuje řadu otazníků. Můžeme redaktorům MF Dnes věřit, že tyto skutečnosti zveřejnili, hned jak na ně přišli. Chtě nechtě nás ale napadá otázka, proč na to přišli právě teď, zvláště když v celé věci figuruje firma ABL.

Celá kauza s odposlechy je především svědectvím o stavu naší společnosti. Řešení zatím žádná strana nenabízí. ODS opakuje svoji mantru, že řešením je co nejštíhlejší stát. Tuto mantru nutno odmítnout hned ze dvou důvodů. Za prvé se přehlíží, že jsou věci, které z principu zeštíhlovat nemohou, a to je především policie a justice, ale třeba i správa důchodového zabezpečení a další instituce. Za druhé štíhlý stát nemusí vůbec bránit tomu, aby si různé soukromé firmy mastily kapsu na předražených zakázkách. Pokud budeme zeštíhlovat i státní kontrolní mechanismy, bude to katastrofa.

Pan prezident se pohoršuje nad odposlechy, ovšem nedává žádnou odpověď na otázku, jak dosáhnout toho, aby justice a policie, případně další státní orgány, fungovaly uspokojivě. Jeho vyjádření ke kauze odposlechů nedává sebemenší odpověď na otázku, kterou si společnost klade. Domnívám se, že pan prezident této odpovědi není schopen. V minulosti dokázal příliš často ztrácet slovo pro podezřelé lidi, ať to byl pan Kožený, pan Tykač, pan Bárta nebo pan Bém, a nevzpomínám si, že by se kdy zastal takových lidí, jako je pan Michálek nebo paní Věra Jourová.

Nu, a nastal čas, abych zopakoval svoji mantru: Sebelepší legislativní opatření nám nepomohou, nenastoupí-li náš národ cestu mravní obrody. Je to cesta, kterou žádný politik nenavrhuje – žádnému by totiž body nepřinesla. Nenabízí totiž snadná řešení. A apeluje především na naši vnitřní proměnu. Těžko vybírat pravdomluvné politiky, když tu není pravdomluvné obyvatelstvo. Těžko chtít po politicích, aby se stranili korupce, když většina národa přizná, že by rovněž byla ochotna korupčně jednat. A pokud člověk není přesvědčen o tom, že žijeme sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti, a že každý lidský život má své věčné určení, nakonec skončí vždy u přístupu "Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme." Protože věřím v Boha a život věčný, mohu kašlat na všechny korumpující nabídky.

30. března 2012