aneb Zdroje nejsou

Málo platné, je zastupitelská demokracie něco jako dráty vysokého napětí: než energie doběhne z elektrárny do zástrčky, přes polovinu se jí cestou ztratí. S lidovou vůlí, mající být dle vznešených slov ústavy jediným zdrojem státní moci, je tomu pokud možno ještě hůř: na pouti od volební urny do lavic parlamentních se ztratí bezmála celá, neboť vládu partajních machrů, neomezenou ničím víc než nutností nalákat jednou za čtyři roky na svou stranu ovlivnitelnější část voličstva, bych vrcholem vší demokracie nenazýval. Proto jsem vždy byl a zůstávám zastáncem demokracie přímé; i měl bych se cítit ve svém názoru potvrzen, vida, jak se v mé staré vlasti s návrhy referend roztrhl pytel. Ale jaksi se necítím, spíš bych si dovolil jisté výhrady.

Nemohu se totiž zbavit dojmu, že by si – nechci hned prstem ukazovat – mnohý pán velkomožný koníka přímé demokracie rád osedlal a odrajtoval na něm ke kdovíjakému osobnímu cíli. I pozvedám hlas svůj a volám – nikoli, vzácní parlamentáři a ministrové, předsedové a tajemníci, takhle po česku vykutáleně referendum vypadat nesmí! Když se zazdá, že by se na tom dalo vydělat, po něm volat, když nezazdá, ohrnout nosy… to, prosím, není přímá demokracie, ale postkomunistický fígl. Aniž, podotýkám, by bylo nutno objevovat princip referenda jako Kolumbus Ameriku, jiný to obyčej politického folkloru této osudem zkoušené země; prostírá se nepříliš daleko jejích hranic státní útvar, mající s přímou demokracií dlouhou a pozitivní zkušenost. I nebylo by možná na škodu vyslat do Švýcar parlamentní komisi, aby se podívala se, jak ta věc funguje v praxi.

Jak přesně, o tom jsem už psal vícekrát, takže to odbudu krátce. Nelze vyhlašovat lidové hlasování od případu k případu, jak se zrovna komu hodí, nýbrž musí být pro všechny časy stanoveno zákonem: ta a ta záležitost budiž ze zásady řešena referendem, puntík a basta. Mimo takto úzce vymezený okruh témat lze uspořádat referendum o kterémkoli dalším objektu veřejného zájmu, shromáždí-li se na jeho podporu určitý počet podpisů: ve Švýcarech na celostátní úrovni 100 000, v zemích českých by jich s ohledem na vyšší počet obyvatel mohlo být přiměřeně víc. Je-li tato podmínka splněna, není úkolem politiků se dál vztekat a jedni druhým psí hlavy sázet, nýbrž poskytnout občanu nestrannou, co nejúplnější informaci o pojednávaném problému. Tak, aby hlasoval ne dle povrchního zdání, ani z fandovského zaujetí, nýbrž z hluboké znalosti.

Aplikováno na české podmínky, musí být vydán ústavní zákon: hlava státu budiž stanovena všeobecným hlasováním. Což se, nepřihodí-li se ještě nějaký kotrmelec, bohdá stane. Musím se přiznat, že bych takový obrat býval nečekal; nezdálo se mi pravděpodobné, že by všelijak zháčkovaná politická kasta tak snadno pustila z ruček jednu z otěží svého vlivu. Ale stalo se a mohl bych teď být napjat, koho lidová vůle vynese na stolec hradčanský, ale jaksi v sobě velké napětí neshledávám. Nedomnívám se totiž na rozdíl od většiny lidu českého, že jde v prezidentské volbě o mnoho, ať přímé či nepřímé. Osmělím se dokonce položit kacířskou otázku: není vcelku jedno, jakou má republikánský stát českého typu hlavu? Potřebuje vůbec nějakou? Ale o tom za chvíli.

S druhým z navrhovaných referend je to zapeklitější. Má-li se Republika česká připojit k evropské fiskální unii a postoupit tak Bruselu část svých pravomocí, nebo unii odmítnout a zůstat se svou suverenitou tak trochu za plotem... návrh upečený ve vyšších partajně-politických sférách a předhozený občanstvu k schválení, když nálady ve veřejnosti naznačují, že schválen bude, toť názorná ukázka přímé demokracie, jak vypadat nemá. Nikoliv. Svrchovaný lid ať si odhlasuje třeba přijetí za pětačtyřicátou čínskou provincii, ale podnět musí vzejít z něj, ne z partajního mariáše. Protože teprve zde je něco, čím je přímá demokracie vskutku cenná, nadřazená demokracii zprostředkované: dává občanu do ruky nejen možnost rozhodnutí – není v knihách nebeských psáno, že lepšího - nýbrž i zodpovědnost v případě, že rozhodl hloupě. Nemůže si ukazovat palcem za záda, to oni, oni to zvrzali, ale přiznat si, že on byl ten osel, který to zvrzal.

V prezidentské volbě, přímé či nepřímé, se toho moc zvrzat nedá. S výjimkou USA a s jistou výhradou Francie je ve všech parlamentních demokraciích skutečnou, výkonnou hlavou státu ministerský předseda. Prezident je jaksi navíc, někdy pro ozdobu, jindy pro ostudu. To proto, že když se před dvěma a čtvrt stoletími formovaly Spojené státy americké a po nich další republiky, nedovedli jejich zakladatelé upustit od principu autority završující, nad partajní škorpení povýšené, skupiny obyvatelstva nejrůznějšího sociálního, etnického atd. původu sjednocující, jednim slovem královské. V republikánském zřízení dává tento princip jen malý, pokud vůbec nějaký smysl. Korunovaný monarcha byl či dosud místy je zosobněným symbolem své země, pojítkem věcí pozemských a nadsmyslných, jen citem tušitelných, jehož slovo, ač nepodepřeno výkonnou mocí, má svou váhu tam, kde selhává partajní kolovrátek. Odložením koruny a navlečením občanského kabátu se tohoto smyslu polovina vytrácí. Druhá půle se rozplývá tam, kde prezident pozbyv pravomoci stává se ne víc než veleknězem republikánského rituálu, vznešeným, ale postradatelným. Nedokáže-li navíc upustit od svých osobních chutí a nechutí nebo znelíbiv se komusi vybavenému mocí skutečnou je vydán k odstřelu jako neblahý pan Christian Wulff v současném Německu, je dílo zbytečnosti i trapnosti dokonáno. Je v takovém případě jak rozumnější, tak lacinější žádného prezidenta nemít, jak opět ukazuje příklad Švýcarského spříseženectví: v pravlasti přímé demokracie si funkci hlavy státu v půlročních intervalech předávají jednotliví ministři jako přidružený melouch, neboť nelze, aby cizí vyslance přijímal a před čestnými jednotkami kráčel celý houf pánů. Totéž je myslitelné, ba doporučitelné v zemi, kde je v málem už stoleté řadě hlav státu obtížno vybrat dvě, aby za něco stály.

Obraťme teď na chvíli list zpátky k rozpočtovým suverenitám a podobným špásům. Není dne, abych v českých novinách nenašel povznesenou úvahu o brzkém konci eura; zánik Evropské unie je pak zvěstován dvakrát do týdne, a to se zvláštním zalíbením, jako by se bylo nač těšit. Vystřihl jsem si tedy jeden takový traktát pro svůj soukromý archiv, do roka ha do dne se hukáže, nakolik se jeho věštba naplnila. Sám, ač postrádám té prorocké sebejistoty, bych odhadl že nepříliš. Že do zmíněného roka ha dne bude mít Evropa svou Unii jako ji měla, možná trochu pozměněnou nebo také ne, s týmiž patáliemi jako dnes nebo s trochu jinými, více, méně či vůbec ne vyřešenými, neboť budoucnost, mrcha, ráda přehazuje výhybky, kam nikdo nečekal, ani věštcové českých novin, ani já sám. Ani s předstihem pohřbívané euro nemusí zmizet z povrchu zemského, aby udělalo radost panu Klausovi, nýbrž to – kdoví - pomydlí dál jako to mydlí dosud, bez Řecka, ale obávám se, že spíš s Řeckem. Ony zaběhlé instituce se nerozpadají tak honem, že se zamotaly do potíží, ostatně při dobrém rozmyslu předvídatelných. Politickým mozkům s myšlením od voleb k volbám to možná tak nepřichází, ale nebyl tak velký kumšt uhodnout, že bohatýrské zadlužování všech evropských států bez rozdílu nemůže jít do nekonečna. Stát český, poznamenejme, nebyl v tanci dlužníků zrovna primabalerinou, ale ani skromnou panenkou, zadluživ se na své poměry dosti vydatně. Teď, netřeba se divit, zdroje nejsou.

Nechám však pokusů nahlédnout pod fěrtoch budoucnosti a vrátím se k tomu, co bylo řečeno výše: k zodpovědnosti, již na sebe bere občan hlasující v referendu. České politické strany jsou v tom ohledu rozpolceny: jedny se referenda ve věci fiskální unie horlivě dožadují, očekávajíce potvrzení svého stanoviska, jiné si je nepřejí, obávajíce se, že by pohořely… Sám bych donedávna nevěděl, jak se k té možnosti postavit; čtu ale všechny ty mudroslovné články, samá suverenita, bruselský diktát, národní zájem a začínám být jednoznačně pro referendum. Neboť český lid si až příliš lehkomyslně zvykl klást rozhodování do rukou svých zástupců, zlobit se pak a říkat "oni", když zase šlo všechno šejdrem. Bylo by více než zdrávo od tohoto poddanského způsobu upustit, tíži zodpovědnosti z beder voleného panstva na vlastní vložit. Rozvážit si: čemu napomohu, budu-li hlasovat tak? Čemu zabráním, budu-li hlasovat onak? Co můžeme získat, co ztratit? Zachovám se, jak se říká na luzích českých, eurohujersky a kus suverentity odplachtí do Bruselu, kde pak budou nějací cizí pánové rozhodovat o nás bez nás? Zachovám se euroskepticky a budou o nás rozhodovat také nějací pánové, ale naši?

Neřekl bych, že je to taková výhra. Spíš je třeba ani ne tak ohnivého přimknutí k jedné straně sporu, jelikož demokracie opravdu není fotbal a přímá demokracie teprve ne, jako dobré, předvídavé, přívrženectví prosté rozvahy. Příroda ani dějiny nejsou hrací automat, zde zisk, tam prohra, nýbrž je obojí vždy v určitém poměru namícháno: ať rozhodneme tak či onak, pokaždé kousek něčeho získáme a kousek něčeho jiného budeme muset oželet. Uchráníme svou suverenitu před úklady Bruselu; dobře, ale zač stojí ta suverenita? Neznačí to slovo, přeložené do méně vznešeného jazyka, nekontrolovatelnost jistých nejmenovaných pánů? Lid český svou politickou třídou z té duše opovrhuje a to nikoli bez důvodu; nebylo by lépe, kdyby jí koukal na prsty někdo zvenčí? A naopak, svěříme se do rukou nějakým panákům v Bruselu, ve Štrasburku nebo kde ještě tak zasedají, a oni budou cpát naše peníze do chřtánu jakýmsi bláznivým Řekům… Jenomže zase: čert věř české vrchnosti, obzvlášť některé. Jako ta pohádková děťátka jí prstíček podáme, a ona nás za něj místo do Bruselu do Moskvy potáhne, matičky bělokamenné, však ledakomu je stará láska na nose znát. Obtížné rozhodování, ještě že jsa cizácký odrodilec se jej nemusím zúčastnit.

Ač to mnohému vlastenci českému tak nepřipadá, nenalézáme se na ostrově blaženství, nýbrž uprostřed velmi obtížného zápasu, v němž jde naší západní civilizaci o krk. Naší civilizaci, k čertu, přestaňme už dělat, jako by na jejím osudu nezáleželo. Pohlédněme na mapu, z kolika stran ji obklopují protivníci zjevní i napůl zjevní, a my uprostřed všeho o suverenitách, o národních státech a zájmech… ne. Nikoli zpětné rozčlenění do desítek netýkavě suverénních států a státečků, nýbrž spojení k obraně civilizačních hodnot je třeba, tak pravím. Bylo by skvělé, kdyby se za tím účelem ustavíla nějaká Unie demokratických států Západu, ale zatím to tak daleko není, zatím máme jen tu Evropskou, i se všemi chybami a nedomyšlenostmi. Je ale možné v dalším vývoji chyby napravovat a nedomyšlenosti domýšlet. Jistěže je takto naznačená cesta klopotná, plná prahů k zakopnutí, neboť ne každý politikus evropský jest geniem, ostatně ani český, jakkoli by se to z povznesených článečků mohlo zdát. Nehodlám rozvádět toto téma dál, ač by bylo kam; přesto si však myslím, že je rozumnější se toho procesu aktivně účastnit než stát plni nedůvěry stranou. A naříkat, to jsme přece nemohli vědět, to se nedalo předvídat, když se už malér stal. Jako už tolikrát, ó Pane, jako už tolikrát.

Ještě poznámku na závěr: přestaňme si proboha už jednou domýšlet, že jsme my Čechové zrozeni k tomu, abychom šli lidstvu příkladem. Už naši husitští předkové hodlali ukázat světu příklad pravého, nezkaženého křesťanství a přivedli svou zemi k bídě a rozvratu. Před bezmála už stoletím hodlali naši dědové předvést světu ukázkovou demokracii, a po dvou desítiletích s ní byli… neslušno psáti kde. V roce osmašedesátém jsme poučovali svět, jak má vypadat pravý, lidský socialismus; před dvaceti lety jak pravý, bezpřívlastkový kapitalismus… nenecháme toho už jednou? Nebylo těch pádů na nos už dost? Neuznáme, že nejsme vší dějinné moudrosti futrál, že také jiní mohou mít kus rozumu?

Hannover, 12. ledna 2012