18.12.2017 | Svátek má Miloslav


SPOLEČNOST: O duchu slovanském netradičně

25.11.2017

Nikolaj Vasiljevič Gogol (Mrtvé duše): Rusko jako divá trojka vpřed se žene po dráze pokroku, že ostatní národové v úžase před ním ustupují…

Zmýlil se stařeček Marx ve svém předopokladu, že proletářská revoluce vypukne v některé z vysoce rozvinutých, průmyslových zemí Evropy; jako na potvoru vypukla zrovna v nejzaostalejší končině na její východní periferii, v Rusku. Zmýlil se i podruhé předpokládaje, že podnětem k revoluci bude nespokojenost dělnických mas, vykořisťování a jiné takové povýtce materiální věci. Nepomyslel, že mesianimus, fenomén povýtce duchovní, je-li v některé společnosti obsažen v dostatečné koncentraci, může vést k explozi revolučního šílenství právě tak dobře. Jakž se i projevilo. Ostatně byl týmž pocitem sám naplněn až po uši, takže si patrně neuvědomil, kde hledat společnost s nejvyšší koncentrací mesianismu. Že navzdory vší bídě, nevzdělanosti, opilství a čím ještě oplývala široká ruská duše, byla to – dosud je – právě ona, uchvácená představou, že jest předurčena státi se pochodní lidstva na cestě pokroku a spravedlnosti.

Už je to tak, že kdo dlouho žije v izolaci od okolního světa, snadno podléhá iluzi svých mimořádných nadání a schopností, to by se dalo pochopit. Méně pochopitelná je ochota, s níž na velkoruskou, všeslovanskou atp. návnadu skáče leckterý obyvatel zemí českých, jenžto by už mohl mít svou zkušenost. Ale zkušenost nezkušenost, denaturovaným lihem zpití, hodinky kradoucí rudoarmějci z roku 1945 – rčení „davaj časy“ se stalo příslovečným – dlouhých čtyřicet let v postavení podřízené gubernie, rachot Brežněvových tanků po dlažbě českých měst r. 1968… nic z toho neprobudí mnohého mudrlanta ze snů o slovanském bratrství, nezabrání mu, aby nevysvětloval a neobhajoval nejzjevnější příklady ruské imperiální roztahovačnosti.

Leží přede mnou výtisk Hospodářských novin z 26. října roku tohoto, podávající ukázkový příklad takového zmámení smyslů. Na jednom místě se dočítám úlevného zjištění, že dva krymskotatarští aktivisté, sláva, jsou po mnohaletém věznění opět na svobodě; hned o něco dál referuje pan poslanec Jaroslav Holík o svých zážitcích z Rusy obsazeného Krymu. Kterak chodil, s lidmi hovořil, krom jiných i s krymskými Tatary celými šťastnými, cituji, že získali (tím obsazením) pocit sebevědomí a stability. Ó bohové! Je pan Holík tak nevnímavý, že mu vypadly z paměti nachlup podobné příklady západních žurnalistů a veřejného mínění zkoumatelů, co tak po Praze běhali a kolemjdoucích se vyptávali… co soudíte o dění v Československé republice? Jaký je váš názor na vládu komunistické strany? Do jaké míry souhlasíte s režimem? Pochopitelně každý vychycený kolemjdoucí spěšně odpovídal – ano, ano, s režimem souhlasím zcela bezvýhradně, uznávám vůdčí úlohu komunistické strany, všechno se mi líbí, promiňte pane, spěchám… frrr, a už byl v tahu. Tak jest posuzovati i výpovědi páně Holíkových krymských Tatařínů: znamení nikoli radostného souhlasu a loajality, nýbrž opatrnosti, ne-li strachu. Není ten novinář náhodou zháčkovaný s tajnými? Nepoletí teď a neudá mě, kdybych vyžbleptl něco v rozporu s oficiální politikou? Nestála by mě taková neopatrnost pár let basy a nadosmrti pokálený kádrový profil, takže by moji holku nevzali ani do fabriky, leda ještě tak za dojičku? Netuší sám pan Holík, jakému nebezpečí vystavoval svými otázkami nebohé Tatary, posílající v duchu všechny ruské osvoboditele i kladeče nejapných otázek k čertu čertoucímu?

Obecněji řečeno, jsou bezvýhradné projevy souhlasu a loajality nejjistější známkou útlaku, ať pod cizí mocí, nebo pod vrchností vlastního jazyka a původu. Čímž bychom mohli toto poněkud trapné povídání ukončit, kdyby příchylnost k putinské Rusi byla jen záležitostí pohrobků Novotného a Husákových, oplakávajících ach, ach, ty krásné časy, kdy pivo bylo za kačku padesát a buřt s hořčicí za dvě. Pohříchu není. S podivem a ustrnutím pozoruji, jak se v mé staré vlasti navzdory všemu rozumu a zkušenosti opět vzmáhá starožitný panslavismus. Víra v ozdravnou schopnost ruského ducha, o níž jsem se domníval, že vzala za své už za časů dr. Karla Kramáře s jeho projektem Slovanské říše pod dobrotivým žezlem ruského cara, jež kdyby se měla stát skutečností, byli bychom na tom dnes jako krymští Tataři, a to ještě v lepším případě. Některý západní poslanec by pak mohl přijít a vyptávat se nás, jak se nám to líbí, není-liž pravda, pane Holíku.

Nikoliv, krajané moji. Západní demokracie má své nemalé nedostatky, sám je kritizuji. Evropská unie je mezerovitý projekt, žádající si ještě mnoha úprav a zlepšení, než se stane aspoň tak funkčním svazkem národů, jakým bývalo staré Rakousko-Uhersko. Lze z ní ovšem vystoupit, jak se toho netrpělivě dožaduje nejeden dobrák v zemích Koruny české; bycha honění tamhle ve Velké Británii však dokazuje, že lépe jest tucetkrát měřiti než jednou říznouti. Otevřené hranice od Portugalska po Estonsko jsou hospodářsky prospěšné a pro jedince s botami z toulavého telete, jako jsou moje, k velkému ulehčení. Evropskou měnu, častý to objekt kritiky v zemi otcův mých, nosím po kapsách už patnácte let a nemám k ní jiných výhrad, než že by jí v těch kapsách mohlo být víc. Západní typ demokracie, evropská jednota, euro… zajisté jsou to všechno jevy více či méně nedokonalé. Jsou však zdokonalitelné, třebaže plné dokonalosti nebude, nemůže být dosaženo nikdy; kdo se jí dožaduje, snadno se mu může přihodit, že spadne na dno dokonalé bídy. Což ostatně není nikterak vyloučeno, jak tak sleduji ty statisíce a snad už miliony běženců, dychtivých účastnit se evropského bezpečí a blahobytu, aniž by upustili od svých s evropskými neslučitelných návyků. Zvýšit životní standard takového Alžírska či Senegalu na úroveň chudší evropské země, to půjde asi sotva; snížit však německý či francouzský na úroveň Senegalu, to se povede jedna dvě. I važme si dobrého bydla. Jak tak věci stojí, můžeme o ně přijít, než se nadějeme.

Věřil jsem, možná pošetile, že démon revoluce, stavějící pořádek světa z nohou na hlavu, už někam zalezl a není jej více, přinejmenším v prostoru mezi mysem Finisterre a řekou Bugem. Ale nezalezl, jen na sebe vzal jinou podobu. Plíživější, řekl bych. Nevyjadřuje se malebnými rámusy s barikádami a podobným folklorem, jen tak tichoučce našeptává… opusťte, lidičky, co pořád ne a ne vyhovět požadavku konečného štěstí a míru, a vyslechněte hlas vaší slovanské krve. Nuže, je zbytečno vysvětlovat – i když také jak komu – že v krvi je obsaženo ledacos, jen ne nějaké slovanství. Užíváme, my Češi, mluvy přináležící ke skupině jazyků slovanských, ale to je také všechno. Neexistují společné vlastnosti, ať dobré či nedobré, jež by se daly nazvat slovanskými, neexistuje slovanská mysl, a slovanská holubičí povaha je dobrá výmluva pro ty, kdo se pokaždé dovedou vyhnout boji se zjevným nepřítelem a pokaždé to nakonec odskáčou. Zajisté netřeba upřesňovat, kdo je tím míněn. Co se pak Ruska týče, kdo trochu pocestoval Evropou, všiml si pravděpodobně, oč bližší je nám letora irská, finská nebo promězamě litevská, než s čím se můžeme setkat na pláních svaté Rusi.

Nechme toho. Nedejme se nacpat, kam nepatříme. Že někomu jihne zrak dojetím při pomyšlení na slovanskou Rus… no, jsou hlavičky otevřené, do nichž co se schůzích rodné strany nalilo, to v nich pobublává, s tím se asi nedá nic dělat. Že někoho netrkl ruský vpád do Abcházie a Jižní Osetie, že mu nic nenapověděly ruské pokusy o odtržení východní Ukrajiny, inu, jsou někteří lidé tak drobátko nechápaví. Kdo jiný by však měl škubání nakroutit nožku k slovanským tanečkům, nechť vzpomene slov národního barda Karla Havlíčka-Borovského: Jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako směšno by bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak nepravdivé jest vlastenství všeslovanské. Nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie tvoří dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy… zkrátka s hrdostí národní řeknu: Jsem Čech, ale nikdy Jsem Slovan.

Jakož i z téhož pramene: Rusové použili slovanství lépe než my. My jsme ho vymysleli a sušíme huby, oni ale, ačkoli mu ještě ani nerozumí, již ho výborně podojili. Berou s hrdostí podíl na české historii: perou tím Němce do očí, že Slované (totiž my, chudáci Čecháčci) vymyslili reformaci dřív než Němci, a mluví o tom tak, jako by oni to byli, an zatím tenkrát ještě žaludy žrali.

Car nebo politbyro, Brežněv nebo Putin, ruský vztah k okolnímu světu je sebestředný, vše loktem vlastního prospěchu poměřující. Se slovanskými frázemi na rtech se k Rusku lísat, udělat ze sebe jeho dobrovolný přívěšek, vyměnit svou západní identitu, jakkoli nedokonalou, za chaotickou a záludnou východní… to by, drazí krajané, bylo něco horšího než prostá hloupost; byla by to zrada na příštích generacích. Neboť navléci si slovanskou rubášku je snadno, avšak vysvléknout se z ní… ajajaj. Jako bychom to neznali. Jako bychom si toho už, prokristapána, dosyta neužili. Pravíť mudřec Seneca: Jednou se mýliti jest lidské, v omylu však pokračovati ďábelské… nezapíšeme si to za uši už jednou?

Hannover, 23. listopadu 2017



Diskuse


K. Kořinek
21:37
26.11.2017

F. Houžňák
8:59
27.11.2017

J. Mrázek
20:30
26.11.2017

J. Kanioková
19:13
26.11.2017

V. Čermák 376
18:50
26.11.2017

M. Prokop
21:03
26.11.2017

I. Novák 763
14:15
26.11.2017

M. Prokop
15:09
26.11.2017

F. Houžňák
16:45
26.11.2017

J. Jurax
20:08
26.11.2017

M. Prokop
21:04
26.11.2017

D. Bystriansky
11:20
26.11.2017

J. Jurax
20:11
26.11.2017

A. Trick
12:11
26.11.2017

A. Trick
8:39
26.11.2017

F. Houžňák
21:41
25.11.2017

F. Houžňák
16:43
26.11.2017

F. Houžňák
19:45
26.11.2017

F. Houžňák
21:09
26.11.2017

F. Houžňák
8:58
27.11.2017

F. Houžňák
21:15
26.11.2017

J. Kanioková
19:18
26.11.2017

J. Kanioková
19:21
26.11.2017

A. Sedláčková
12:52
25.11.2017

A. Sedláčková
12:53
25.11.2017

J. Jelínek
13:34
25.11.2017

A. Sedláčková
14:10
25.11.2017

J. Jelínek
15:28
25.11.2017

M. Prokop
15:55
25.11.2017

J. Schwarz
12:32
25.11.2017

J. Schwarz
13:21
25.11.2017

B. Brousková
13:36
25.11.2017

J. Schwarz
14:25
25.11.2017

B. Brousková
16:32
25.11.2017

J. Brunner
16:49
25.11.2017

Z. Lapil
18:56
26.11.2017

P. Khail
9:17
25.11.2017

P. Lenc
10:19
25.11.2017

Z. Rychlý
6:56
25.11.2017

J. Krásenský
7:27
25.11.2017

J. Krásenský
11:25
26.11.2017

F. Houžňák
6:40
25.11.2017

F. Houžňák
11:04
25.11.2017

F. Houžňák
12:36
26.11.2017

J. Babicka
2:50
25.11.2017

F. Houžňák
14:05
25.11.2017

počet příspěvků: 101, poslední 27.11.2017 08:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.