Několik útržků a slovo na závěr

Největší část lidí nemá žádné mínění, musí být do nich napumpováno zvenčí jako olej do stroje… Nu, mohl Ortega toho dojmu nabýt, když zpoza záclony pozoroval fašistické řvouny dole na ulici, kteří asi opravdu vypadali, jako by jim někdo něco napumpoval. Kdyby je spočítal a porovnal výsledek se sumou obyvatel, zjistil by, že jde o hlasitou, ale nepříliš početnou menšinu. Ti ostatní mínění měli, ale zůstali s ním jako on stát za záclonou. Zopakujme si: zcela bez názoru je menšina tupců. Průměrný občan má názor nesložitý, ale rozumný. Intelektuální elitář má názor složitý, ale ne vždy rozumný, a také ne vždy svůj vlastní. Názor obsáhlý a přitom se skutečnosti světa aspoň blížící je bohatstvím nemnohých, ale ti zase neoznačují sami sebe za elitu. Kdo sám sebe má za něco mimořádného, bývá zpravidla trouba.

Měl bych sklon druhou část citátu omluvit, napumpovaní tupci pod Ortegovým oknem byli chamraď chamraďoucí a on měl proč jimi pohrdat, ale autor mě hned uvede na pravou míru. Nikoliv. Pumpování názoru je žádoucí, musí ovšem pumpovat ti praví. Ale ale. Co to, liberální demokrate Ortego? Citát totiž ještě pokračuje - proto musí duch, ať je jakéhokoliv druhu, mít a vykonávat moc, aby ti bez názoru - a ti tvoří většinu - k názoru přišli. Text pak jde v stejném duchu dál, aby nikdo nemohl být na pochybách.

Ale to se tedy divím, proč stojíš za záclonou, Ortego. Proč si tak ošklivíš ty fašouny tam pod oknem. Vždyť oni vlastně nechtějí nic jiného než jsi právě řekl: do kohosi pod tlakem napumpovat olej svého názoru. Rozdíl mezi tebou a jimi je ten, že oni by rádi pumpovali svůj olej, a ty zase svůj. Ty považuješ svého ducha za hodného moci, a oni zase svého. Soucit s Ortegou za záclonou stojícím mi začíná uplývat. Vždyť tady říká strašné, šibenicemi smrdící věty! Co chce dělat s těmi, kteří si nic pumpovat nedají? Ne, poslyšte, to už není omyl, to je zhovadilost. Nikdo nemá nárok na pumpování do jiných, ani sám Šalomoun ne! Už proto ne, že jen vlastní názor má cenu; kdo je bez názoru, zůstane bez názoru i pak, je-li mu nakukán a napumpován cizí; jeho kvalita se nezlepší ani o krejcar, spíš zhorší, protože z pokory nevědoucího se stane roztahovačnost povýšence. Nikdo není nadán privilegiem nedotknutelnosti vlastního názoru! Nikdo nemá legitimaci neomylnosti! Rád bych se někde dočetl, že Ortega byl v pobloudilém stavu ducha, když tohle psal, protože tak znehodnocuje všechno, do dobrého nebo aspoň pochopitelného vyslovil jinde. Ortegovo pumpování, kdyby býval měl možnost je uskutečnit, by zcela určitě nedopadlo jinak než pumpování Leninovo.

Poslání... nemá se o něm diskutovat, nýbrž je buď přijato nebo odmítnuto. Chtěl bych se autora zeptat, jestli je poslání na příděl, aby mohlo být přijato, ale to je vcelku jedno. Co se osvědčilo, byla pravda, a tedy i poslání. Co ne, byla zbytečnost. Předem určit své vlastní poslání je počin, jenž nebývá korunován úspěchem. Lépe je člověku jednat v situacích, do nichž ho život postaví, jak uzná za slušné; ono už se pak ukáže, bylo-li to poslání.

Buď se panuje, nebo se poslouchá. Poslušnost neznamená, že se panství trpí - trpnost je ponižující - nýbrž že se s ním souhlasí a následuje se, neboť jsme s ním zajedno, neboť se radostně stavíme pod jeho prapor… Ó Pane, dej mi sílu k mírnosti, neboť se mi chce řvát. S tímhle snad ani nemusím polemizovat. Být s panstvím zajedno... radostné se stavět pod jakýsi prapor... to jsme přece už všechno zažili. Jen snad bych řekl, že trpné přijetí něčí zvůle, není-li síly se jí vzepřít, není sice nic krásného, ale neponíží mě přede mnou samým, to Ortega zase obrací kabát naruby. Radostné stavění pod prapory ponižující je. K breku. V jednotném šiku, že, s ocelově smělým pohledem upřeným vstříc zářné budoucnosti, s transparenty a mávátky, před otcovskými zraky moudrého politbyra? Běž do...

A pak už se s rozličným panováním, mocí, vládou, ovládáním a jinou veteší roztrhne pytel, bylo by únavné vypisovat všechny citáty. Panovat má především Evropa, ale o tom už jsme slyšeli. Na nějakou demokracii Ortega už zapomíná dočista. Nechme toho. Demokracie, zvláště v omrzele řemeslné podobě, jak je dnes praktikována, není dojista nic ideálního. Na rozdíl od okřídleného rčení ani netvrdím, že je nejlepší vládní systém ze všech možných. Ale je reformovatelná. Je vývoje schopná. Najde-li budoucnost lepší, dokonalejší vládní systém, bude to současná demokracie, očištěná od svých nefunkčních prvků. Nechci se pouštět do prorokování, ale nečekám, že by mohla cokoliv užitečného předvést jakákoliv a kýmkoliv vedená vláda silné ruky, silného mozku či kterékoliv jiné tělesné části, ať už jakkoli silné.

Zbývá mi ještě naděje, že Ortega všechno mínil jinak, ale já trouba jsem nepochopil jak. Je-li ale v těch nelítostných, napoleonských větách skryt nějaký jinotaj, je skryt velmi dobře. Nebudu jej hledat.

*

Tak to by tedy vcelku bylo. Rozlouskal jsem si poctivě Ortegovu knížku a nevynechal nic, k mnohému jsem se opakovaně vracel, hledaje souvislost nebo hlubší smysl. Vznikl mi traktát delší, než jsem původně projektoval (uvedený text je pouze výtažek); to samo je důkazem, že mi studium spisu stálo za to. Kdybych se do toho dal, mohl bych najít ještě mnohá další místa, na něž bych mohl poukázat a přít se o ně, ale snad to už stačí. V každém případě teď vím, o koho se jedná, když přede mnou někdo vysloví jméno Ortega y Gasset. Jsem poučenější, snad o cosi bohatší, i když ne přesně o to, co Ortega asi zamýšlel. Našel jsem v jeho spisku místa - neříkám pravdivá, jelikož ani já nevím přesně, co jest Pravda - ale aspoň rozumná, k zapsání za uši vhodná. Našel jsem mnoho míst neobyčejné bystrosti a spisovatelské pohotovosti, jež je rozkoš si přečíst několikrát po sobě. Našel jsem formulace myšlenek, které jsou mé vlastní, ale nedokázal bych je napsat tak vtipně. To všechno se mi líbí. Líbí se mi rovněž, že Ortega na rozdíl od jiných filosofů užívá jazyka srozumitelného, třebaže mnohdy pojednává o věcech náročných na pochopení. Ale nit základní myšlenky mě nadšením, přiznám se, neplní. Není z těch, nad nimiž bych zajásal - hle, toť ono světlo, na něž jsem odevždy čekal! Netrvám na tom, že všechno, co chovám v hlavě, musí být bezpodmínečně můj vlastní produkt; jsem ochoten převzít cizí myšlenku nebo se jí dát poučit. Udělal jsem to už mnohokrát, i v poslední době jsem s potěšením vstřebal myšlenky některých knížek, a musím říci, že s vyšší mírou souhlasu než s Ortegovou.

Zaváhal jsem v určitém bodu, neboť jsem vycítil základní autorův pocit: úzkost osamělce, jemuž se události před očima rozběhly kamsi, kam za nimi nemůže, a tuší špatné konce. Pocítil jsem s ním soucit, neboť i mně se kdysi rozběhly události a já jsem nemohl dělat víc, než se jimi dát vléci. Ale četl jsem dál a soucit mi zase odvál; většina toho, co Ortega podivného vyvozuje, není plodem zklamání a zoufalství. Jeho pohrdání člověkem je pravé. Sice člověkem davovým, ale to je u něj víceméně každý; nevyslovil zřetelně, kdo jím není. Také jeho domýšlivost je pravá; předkládá své odsudky i návody s nadřazeností Jediného Vědoucího a obořuje se zlými slovy do těch, kdož by se nechtěli radostně řadit pod jeho prapor.

Cítí se být aristokratem, je však znát, že skutečným, kultivovaným, ve výrocích zdrženlivým aristokratem není. Je šlechtictví, a je způsob panského písaře; a Ortega nalezl zalíbení v tom druhém. Často ztrácí filosofický klid a rozvášní se v záštiplném hněvu, jaký bych v knížce toho druhu nečekal. Nadává sice elegantně, ale dosti zle. Kdesi - nebudu už to místo vyhledávat - se rozkatí na svého úhlavního zloducha, chudáka obyčejného člověka, a slibuje mu zlověstně, že tohle je teprve začátek; že se do toho ještě pustí a napíše takové věci, že si je za rámeček nedá. Nevím, jestli svou hrozbu splnil, a je mi to také jedno.

Slíbil jsem na začátku tohoto povídání, že se nedotknu jistého jména, a také jsem se jej nedotkl; pro spravedlnost budiž však podotknuto, že i Václav Havel se vyslovil obdivně k Ortegovu dílu, což mě při jeho všelidské lásce poněkud irituje. Je možné, že člověk nemusí být ortegovcem povahou, ale stává se jím, když zaujme vysokou pozici v mocenském aparátu? Že opojen sám sebou začne pokládat dění ve společnosti za hemžení jakéhosi beztvarého davu, a propadá netrpělivosti, není-li dav ochoten naslouchat jeho moudrým radám? Nevím. Nebyl jsem ani frajtrem na vojně, natož hlavou státu, nevím, jak chutná moc.

Proměně v ortegovce zaujetím vysokého postavení asi nelze zabránit, nebo jen ve výjimečných případech. Snad by se ale daly ortegovské sklony rozeznat preventivně. Měl bych takovýto návrh: uchází-li se kdo o významnější politickou funkci, nechť je mu předloženo Ortegovo dílo s otázkou, jak dalece se ztotožňuje s jeho ideou. Odpoví-li, že naprosto, budiž odkázán do privátní sféry. Ať podniká, ať vyrábí či obchoduje; na vyšším stupni veřejné moci by mohl nadělat znamenitou paseku.

KONEC

Hannover, 25. března 2013