O idejích, nejvyšší objektivní instanci a člověku za záclonou

Masa... je silněji než v kterékoli jiné době nepoučitelná… Nu, řekl bych že nejen masa; ani elity, a obzvláště ony nevynikají poučitelností. Zejména o politické elitě lze říci, že je téměř vždy nepoučitelná, nebo jen velmi omezeně poučitelná. Nezdálo se mi například, že by se uvolňovatelé napětí let osmdesátých poučili z debaklu Chamberlainova a Daladierova; ochotně opakovali tutéž nejapnost, pouze na jiném objektu. Politická i veškerá ostatní elita si vzala poučení z katastrofy čtyřicátých let (již ovšem pilně zavařovaly elity let dvacátých) a vzkřikla: již nikdy fašismus! A ruče se vrhla do náruče bolševismu. Vymanivši se z ní nikoli bez lítosti, nevzkřikla už vůbec nic a jala se sestrojovat ideologii politické korektnosti, ne tak uřvané, ale o to rozkazovačnější. Masy nemasy, lidé jsou zřejmě schopní se poučit z jednoho maléru a vyvodit z něj, že nikdy již nesmí nastat týž malér; na maléry další a obdobné to poučení nerozšiřují.

Pravidelnost toho jevu je taková, až budí zdání, že jde zase o jednu dějinnou zákonitost. Snad že člověk, jednotlivec i celé lidstvo potřebuje svou porci maléru, aby nabyl zkušenosti. Nestačí někomu říci - nechoď tamhletudy, spadl bys do jámy. Musí tam jít a do jámy spadnout, protože teprve to je zkušenost, rada jí není. Ne že bych toužil po padání do jam. Ale sama příroda to tak zařídila, a věděla nejspíš proč. Jinak by k vývinu společnosti nebylo zapotřebí dlouhých tisíciletí zkušenosti, nýbrž několika výmluvných poučovatelů. Poučovatelství je ovšem mocný pud a nepřekonatelná záliba mnohých, zejména cítí-li se býti elitami… ale dost, slíbil jsem přece, že nebudu nemístně aktualizovat.

*

Co politik plánuje nebo činí, jeví se davovému člověku dobré nebo špatné, hlasuje pro nebo proti, ale omezuje se na to, že rezonuje tvůrčí čin jiného… Nyní se tedy dozvídáme, že aspoň politik není masový člověk; jaké to pochlebnictví, řekl by našinec při pohledu na své zákonodárné sbory. Rovněž že davový člověk nemá mínění, jen nějaké cizí rezonuje neboli přejímá. Nu, nemám ten dojem. Běžný, měšťácký člověk si mínění vytváří. Ne příliš složité, ne však nerozumné. Ale o tom jsme už mluvili. Rovněž o tom, že mínění elit bývá složitější, ne vždy se ale vyznačuje rozumem, ani nebývá bezpodmínečně vlastního původu. Ukazuje se, že navzdory Ortegovu tvrzení skutečně existuje jakési obecné, občanskou většinou sdílené mínění, stojí však v ostrém protikladu k míněním oficiálnímu. Odráží se v něm statisíciletá zkušenost lidské pospolitosti, proti níž je elitární superkorektnost jen samolibý, a doufejme že dočasný výstřelek.

Ideje obyčejného člověka nejsou skutečné ideje... kdo chce mít ideje, musí nejdřív chtít pravdu... přisvojit si pravidla, jež pravda ukládá... nelze mluvit o ideách nebo míněních, neuznává-li se žádná instance, která je rozsuzuje... obyčejný člověk pozná myšlenku, ale neumí myslet… Opsal jem ten citát tak dlouhý, protože mi něčím nepříjemným a známým zavání. Myšlení v povolených mezích... hm. Chci-li myslet, musím mít nad svým myšlením instanci, aby posoudila, je-li či není správné. Uznat autoritu, podřídit je jejím omezením. Jakou instanci a jakou autoritu, prosím? Čí? Páně Ortegovu? Té či oné partaje? Ajatolláhů? Táboritů a adamitů? Nebo… ale nic. Tolik je nezpochybnitelných pravd, kolik je osob s kazatelskými sklony. Ne, pravím, ať jsem třeba davový člověk: kdo chce myslet, nesmí si nasazovat předem upletený náhubek. Může ovšem myslet nesprávně; ale tomu se nevyhnou ani majitelé přímého telefonu k Nejvyšší Autoritě. Dokonce se jen velmi zřídka stává, že by mysleli správně, jak dějiny přinejmenším posledního sta let ukazují. Existuje prubířský kámen, spolehlivější než každá Ortegova instance, který ukáže, zač stála idea: výsledek. Je-li výsledek pod psa, nestála za moc ani idea. Podívejme se po výsledcích tohoto věku, a poznáme hodnotu idejí i jejich nositelů. Nicméně i nesprávné a neosvědčivší se myšlenky mají svou cenu, nejsou-li prosazovány s elitární povýšeností. Mají týž význam jako omylné činy a padání do jam: zkušenost a poučení. Kdyby každý vždy jen správně myslel, nikam bychom to všichni dohromady nedomysleli.

Davový člověk by byl ztracen, kdyby se chtěl pustit do diskuze; instinktivně se děsí nutnosti uznat nejvyšší objektivní instanci… K čertu, to mě ale mrzí, že je ten Ortega už po smrti. Pranic bych se instinktivně neděsil pustit se s ním do diskuze, nýbrž bych se na ni náramně těšil; pohádat se s takovým filosofickým mistrem, to už je radost. Možná by ovšem byla nejvyšší objektivní instance na jeho straně, ale ani toho bych se nelekal. Prodělal jsem takových diskuzí v oněch nejvyšší objektivity plných létech sedmdesátých a osmdesátých tady na Západě, a aniž bych se chtěl chlubit, prchávali z nich majitelé nezpochybnitelných pravd jako křižáci od Domažlic. Utekli jak uličníci, když uslyšeli první skutečnost, pro niž je jejich nejvyšší instance nevybavila argumentem; dovedli jen hlásat, ne diskutovat. Skoro se mi po těch časech stýská; teď už majitelů pravd ubylo a jsou plašší…

*

A dost. Čehosi jsem si všiml, a teď váhám, nenasadil-li jsem příliš ostrý tón. Začal jsem Ortegu mít nerad, protože jsem ho zcela nepochopil. Musel jsem si přečíst knížku podruhé a popsat hromadu papíru, než se mi rozsvítilo, co mi vlastně chce povědět a před čím varovat. Chápu už, jak přišel chudák davový člověk k svému titulu.

Vidím Ortegu, jak stojí v ustrnutí za záclonou a dole pod oknem mu řvou černokošilatí fašisté, Riverovi falangisté či příslušníci jiných radikálních houfů, jimiž se jeho čas hemžil a kterým se dnes bůhvíproč říká pravicové. Vykřikují hesla, mlátí podrážkami o dlažbu, tupí, bez vlastní myšlenky, domýšliví, nepoučitelní, a přitom silní, nespočetní. Ten za záclonou se chytá za hlavu - a tohle že jsou moji bližní? Není to náhodou nějaký cizí, nepochopitelný, jedovatý hmyz, jejž zašlápnout je málo? Ale není toho, kdo by zašlápl, nejen on, ale celá jeho civilizace, jíž důvěřuje a v níž vyrostl, je proti té záplavě bezmocná.

Je to stále se v dějinách vracející archetyp zoufalce za záclonou: opat, který vidí, jak jeho klášter běží vyplundrovat husité. Pařížský měšťan s ošklivostí sledující, jak venku křepčí chátra kolem gilotiny. Ortega kdesi ve Španělsku za oněch násilím kvasících let. Moji rodiče, zděšeně poslouchající povyk bolševických milic. Jsou tak sebejistí ti tam pod oknem, a ke vší hrůze se zdá, že mají proč. Hulákají - svět patří nám, a on jim, proboha, snad už opravdu patří. Jsou-li tohle lidé, Bože, co jsem já? Jsem li já člověk, co jsou oni? Příšerná propast se rozevřela, a není styčného bodu mezi těmi dole a člověkem za záclonou. Chápu Ortegu v jeho zoufalství, třebaže se nevyjádřil přesně v pojmenování těch řvounů. Chápu i, jestli ho pojalo zklamání z lidí hlubší než zasluhují, když s ohavností v srdci říká - chamraď jedna - a zahrnuje v to vsechny kolem, jelikož nevidí, že by se někdo chtěl chamradi vzepřít. Domnívá se, že je sám; netuší, že za mnoha záclonami stojí v stejné bezmoci tisíce jiných. Všechno už chápu. Jenže, jak jsem tomu měl, k čertu, rozumět hned? Jak jsem měl od první stránky vědět, koho to Ortega halí do mlhavého slova "davy"?

Nu, odpust, Ortego. Dokončím tuhle kritiku a vyperu ti kožich, když se mi bude zdát, že si o to říkáš. Ale budu už opatrnější. Budu už vědět, s kým se hádám: s člověkem plným zoufalství, bezmocně zpoza záclony sledujícím pyšně mašírující hmyz. A teď dál.

*

Téměř nostalgicky chválí Ortega liberální demokracii. Pláče nad její slabostí a měkkostí vůči bezohlednému násilí, v tom je jeho knížka nejspíš věčně aktuální. Pohleďme však přesněji: liberální demokracie nikterak nezanikla, nýbrž přežila všechny neliberální experimenty, co jich porodilo předchozí století. Není to přechodný jev, nýbrž dějinná konstanta; rozdíl je pouze v tom, že některá doba dá liberální touze člověka průchod v svobodomyslném společenském zřízení, jiná nikoliv. Ortega však praví, že neliberální nebo antiliberální člověk existoval před liberalismem, jinými slovy, že před epochou liberálních evropských režimů mezi lety 1848 a 1920 byli lidé antiliberální. Zde už mudrc ujel, takoví nebyli lidé nikdy. Pud k svobodě, jeden ze základních lidských instinktů, se neomezuje na dějinné úseky, v nichž se stal formou vlády, nýbrž existuje už… nechci zase mluvit o paleolitu, ale prostě odjakživa. Dokonce je to pud zjistitelně víc než lidský, vlastní všemu živému, jak můžeme vidět, když dáme zajíce do klece a pak ji otevřeme.

Jiná věc je, že liberální demokracie bývá ani ne slabá, jako spíš pošetilá. Prostřednictvím svých mluvčích, což často bývají lidé, jimž teoretické uvažování vzalo půdu reality pod nohama, posouvá hranici svobody do chimérických oblastí, stávajíc se tak svým vlastním extrémem. Ale to jsme znovu u elit, a o nich už bylo pověděno dost. Normální člověk ví lépe než jeho elity, kam až by měla při dobrém rozumu sahat liberalita: až kam sahá ochota respektovat svobodu jiných. Za touto mezí začíná být spoluúčastí na zločinu. Nevím, byl-li to problém Ortegovy doby, dnešní ale zajisté je a říká si o vyřešení. Nevylučuji, že až k němu dojde, bude provázeno nějakým menším otřesem; stane-li se tak, nebude to konec liberalismu, jen postavení z hlavy na nohy.

*

Dnes vládnoucí člověk je primitiv; je to přírodní člověk, vynořivší se uprostřed civilizovaného světa… Tuším, že si Ortega zase stýská na nějaké rozeřvané bojůvky, což může být našinci už dost nezřetelné, pouze slůvko vládnoucí ukazuje, koho asi měl na mysli. Bez něj bychom mohli textu rozumět jinak, a leckdo bezpochyby také rozumí: že se současný člověk točí jako slon v porcelánu ve světě, do nějž se z dopuštění božího narodil, jemuž ale nerozumí, k jehož funkčnosti nepřispívá, a o jeho mechanismech ho nenapadne uvažovat. A třeba ve velmi mnoha případech opravdu nenapadne; neníť každý filosof. Svět by vypadal dost legračně, kdyby byl zalidněn samými filosofy (jak se Ortega místy zdá vyžadovat); odvažuji si vyslovit obavu, že by ani příliš nefungoval, ani by nebyl zrovna místem míru. Jinak lze podotknout, že běžný člověk možná sice o mechanismu světa neuvažuje, ale spoluvytváří jej, a to nikoli bez úspěchu. Kdo ušije boty nebo upeče bochník chleba, přispěl svým dílem k upevnění civilizace. Ortega dělá tu chybu, že upírá tuto hodnotu drobným a každodenním tvůrčím činům; ale jsou to právě ony, jež ve své nesmírné mnohosti vytvářejí civilizaci a chovají v sobě schopnost vývinu k civilizaci ještě pokročilejší. Filosofické završení - nu dobře, je to vrchol všeho. Ona proslulá šlehačka na dortu. Ale kdo se hodlá živit výhradně šlehačkou, obdrží průjem.

*

Příroda je stále tady, udržuje se sama sebou. V ní může divoch být divochem, aniž by byl potrestán... civilizace se neudržuje sama sebou, je umělá a vyžaduje umělce… Nu, odpusťme Ortegově době její omyly. Domnívala se, že si vystačí bez přírody, že s ní může bojovat, stavět se nad ni, dokonce nad ní vítězit. Dnes už víme, že je to značně jinak. Nic a nikdo nemůže být bez přírody, a vůbec už ne proti ní. Není přírody mimo přírody a... teď nevím, kdo by měl být ten prorok. Všechno je příroda; i člověk, i jeho příbytek, i ten automobil, jímž rejdí po dálnici; mýlí se hluboce zelený prorok, domnívaje se, že bobří hráz příroda jest, člověčí barák však nikoliv. Nejsme žádný extrabuřt Páně, nýbrž část jeho stvoření, byť i nejvýš organizovaná. Neméně je přírodní i naše, jakkoli vysoká civilizace. Je bezpodmínečně podřízena přírodnímu zákonu, na čemž nemění nic skutečnost, že jeho nejvyšší patra neznáme a nejpíš nebudeme nikdy znát. Člověk tvoří, třebas i uměle, ale nikdy proti přírodě; nepovede se mu ani hrábnutí nehtem, není-li v souladu s přírodou. Ortegův příměr k džungli je přesně obrácený: obzvláště divoch si nesmí beztrestně dovolit dělat v přírodě co se mu zachce, neboť by pošel velmi brzy.

Civilizace není umělý výtvor, v tom se Ortega rozmáchl perem příliš směle. Pročež také nepotřebuje žádného umělce, aby ji podle svého zdání nakudrlinkoval. Jakýkoliv umělec, jednající dle vlastního zálibného zdání, je pro civilizaci záhubný, ostatně mělo předešlé století takových umělců dostatek, ani jmenovat se mi je nechce. Čeho civilizace potřebuje, jsou miliony drobných, obyčejně pracujících lidí, pokračujících v každodenním životě v tom, k čemu je přivedl dosavadní vývoj, a pokud možno bez extrovních výmyslů připravujících cestu vývoji dalšímu.

Všechny civilizace zanikly na nedostatečnost svých principů... ale kdež. Ještě žádná civilizace nezanikla. Co zaniklo, byly říše, císařstva a podobné krámy, to nepleťme dohromady. Civilizace, pokud k něčemu byly a něco podstatného obsahovaly, našly vždy svá pokračování a rozvinutí. Neskončila antická civilizace jednoho dne zásahem Odoakarovým, pouze římská říše; ono bylo tou dobou beztak už po ní. Ani nepodlehla antika náporu křesťanství, jen se změnila a vyvinula. Naše civilizace není totožná s antickou, ale navazuje na ni, je jejím pokračováním na rozvinutějším stupni. Ani ona nezanikne, nýbrž, až ten čas nadejde, přerostou její vývojeschopné principy v cosi vyššího. Pošetilý jest, kdo si přeje věčné zachování čehosi.

Poučil jsem se a nebudu už reagovat na různé zmínky o lhostejnosti nebo netečnosti davového člověka, protože už vím, co tím básník mínil. Ale čtu cosi o nezúčastněnosti; a zvláštní Ortegova situace sem, zvláštní situace tam, proti tomu se musím ozvat. Tedy: nezúčastňuje se civilizačního procesu jenom ten, kdo něco zcela vrcholného vytváří, například filosof (pomlčmež o tom, co tak zpravidla vytvoří). Sedlák oře, pekař peče, učitel učí, spisovatel spisuje... každý po svém a třeba nepatrně se podílí na rozvoji a udržení civilizace. Důležité je, v jaké kvalitě se zhošťuje svého dílu; v tom případě jest se obávati, že pekař většinou dobře, u spisovatele dlužno býti opatrný. Nelze ode všech žádat zúčastněnost v tom smyslu, aby tančili na samém vrcholu věd a uměn, jinak že jsou pro civilizaci bez ceny. Nezúčastněný a bez valné ceny bývá spíš potřeštěný intelektuál, který má obtíž rozeznat levou botu od pravé, zato káže vysoké pravdy o životě.

(dokončení zítra)