O demokracii a duchu aristokratickém

Ortegův vztah k demokracii (jako k ledačemu) je ambivalentní: místy ji uznává jako fungující a zřejmě nejlepší nástroj vlády ze všech možných, až se mi to samému přestává stoprocentně líbit, jinde doporučuje jakožto vládu budoucnosti jakousi diktaturu elit. Místy vytýká davům, že jsou netečné, starající se jen o zábavu a konzum, jinde se mu zase nezdá, že si troufají plést se do všeho, ba i do vlády. Ó, kéž by se opravdu pletly! Bohužel se skutečnost spíš podobá Ortegovu ideálu: vládu vykonává elita politických machrů, na mínění občanské většiny se ohlížející, jen když se jí to hodí. Ostatně je Ortegův demokratismus brzy u konce; obrátkou se mění v aristokratismus, což je zjevně sedélečko, v němž se mu rajtuje mnohem jistěji. A snad opravdu existuje cosi jako aristokracie ducha, vůle, energie či jiných úctyhodných vlastností. Zalíbením v pocitu výjimečnosti se však z aristokrata čehokoliv stává opět zpátky moula, neboť skutečný aristokrat se svou výjimečností nevytahuje. Představa vlastní výjimečnosti je potěchou nevyzrálé dušičky, jediná pýcha těch, kdož v temnotách svého ducha tuší, že nejsou nic; i vzkřiknou aspoň slavně: Jsem Čech! Jsem Němec! Jsem Rus! Jistě, proti kousku samolibosti je odolný málokdo. Nelze z ní ale dělat program. Ortegovi se cosi takového děje.

Svou ideu aristokratičnosti pak rozvíjí, místy dost podezřele. Praví, že nestačí být dědičným aristokratem, ozdobeným zásluhou otců; jest třeba stále obnovovat onu zdatnost, jíž se otcové aristokraty stali, být aktivní na rozdíl od pasivity mas. Nuže, víme dost o tom, jak se stal šlechticem první Hrabišic, první Vršovec, či jak se nazývaly naše nejstarší rody: věru že aktivitou. Obrovskou, bezohlednou, kořistnicky vražednou dravostí, nepříliš dalekou toho, co bychom dnes nazvali mimořádnou kriminální energií. Rozdíl je v tom, že násilný kriminálník dneška svou kořist zpravidla ve své frajerské zabedněnosti poutrácí, kdežto zakladatel erbovního rodu ji podržel, rozvinul, předal dědicům, kteří ji pak postupně zbavili pachu násilí a přeměnili v oduševnělý, kultivovaný způsob, jímž se vyznačuje současné šlechtictví. Zaráží mě, že Ortega vyzdvihuje a za následování hodnou pokládá právě tu počáteční bezohlednou dravost. Privilegovaná osoba má být schopna vždy znovu se zmocnit toho, co pokládá za potřebné nebo co by jí někdo chtěl upřít… z toho jsou opravdu cítit válečné sekyry desátého století. Nebo též kult oprávněného násilí (action directe), veliká intelektuální móda let šedesátých: s nikým se nebavit a hned to mydlit, jelikož pravda je naše, soudruzi. Ortega si ve své elitární ideologii začíná hrát už s přespříliš nebezpečným nářadím, podoben v tom pozdějším prorokům násilné libovůle, onoho vyjádření se činem, jak je hlásal Sartre a jeho učenliví žáci úspěšně přeměnili v miliony mrtvol v Kambodži i jinde.

Sám bych se přimluvil za žejdlík aristokratičnosti v tom současném moři demokracie, které ať je jaké je, je mi poněkud šedivé. Ale míním jí právě opak toho co Ortega. Ne počáteční gerojské násilnictví, nýbrž onen způsob zjemnělý a dědičně předávaný, jejž Ortega s jistým opovržením odsouvá stranou. Z rodové aristokracie nezbylo mnoho, pravda; co ale zbylo, nechá se vidět. Není to žádné zdegenerované ťulpasovství, kteroužto karikaturu s oblibou rozšiřují hlasatelé lidské stejnosti (což je něco jiného nez rovnost). Co platí, je výsledek; a ten je takový, že potkáš-li dnes šlechtice, bývá to osoba kultivovaná, dobrých mravů, se smyslem pro povinnost, vzdělaná a čestná, nevypínavá, svým erbem chlubně nerachotící. Ortegovi i jeho epigonům můžeme směle doporučit, aby si to zapsali za uši.

*

Davový člověk, tak dlouho žijící v podřízenosti, se rozhodl, že povládne světu. Což je ovšem zlé, nemusí dodávat Ortega. Na rubu tohoto citátu stojí tedy psáno, že až do toho momentu vládli světu lidé nedavoví, a tím pádem skvělí. Výjimečných schopností a proto zcela úspěšní ve všem všudy (protože k čemu by byla skvělost a výjimečnost, kdyby se neodrazila ve stejně skvělých výsledcích, že ano). Počínali si vždy jen prozíravě a nesobecky, a svět pod jejich moudrým žezlem jen tak vzkvétal. Bylo to tak, vědo historická? Opravdu? Nebo bylo spíš všude přibližně stejně nejapností, omylů, neprozíravosti a nestatečnosti jako dnes, snad na jedné straně zmírněné snadností rozhodování samoděržavných vládců, na straně druhé znásobené jejich zvůlí? Zná čtrnácté století víc Karlů čtvrtých než dvacáté Reaganů? Nebo je statečná, prozíravá vůdčí osobnost stejně vzácná v kterémkoli dějinném období? Snad se ani nemusíme dál ptát. Buď vládnou světu postavy zhruba tytéž jako už vždy, ale pak se Ortega mýlil; nebo davový člověk nevládne tak zcela nejhůř, a Ortega nemá proč proti němu brojit. Dokonce, když se tak rozhlížím, je snad přece jen dnes v politice znát o zrníčko víc rozumu, než tomu bývalo za historických elit. Aspoň se to u nás v Evropě tak pořád, hrozně, beznadějně a o každou pitomost nepere. Ale může být, že to v očích vyznavače činu není žádoucí.

Dvacáté století... ztratilo všechen ohled a respekt před minulostí... nic předešlého jako možný vzor nebo normu neuznává... Ano. V tomto bodu Ortega vystihuje ducha své doby. Pohrdání historickým vzorem byl velmi obecný pocit času zhruba od dvacátých let do padesátých, času moderny. Dobré a úctyhodné bylo pouze, co bylo moderní, ostatek byla zaprášená, směšná veteš. Co všechno nebylo moderní: moderní umění, moderní román, moderní žena, moderní nábytek, moderní... Nebyl jsem u zrodu toho pocitu, zažil jsem jen jeho konec, ale hádal bych, že i ten vyplynul z uspokojení dvacátých let a jejich hospodářské dynamiky. A běžel pak ještě samotíží další tři až čtyři desítiletí, i když už dávno nebylo proč být uspokojený. Nyní to slovo, kdysi rovné kouzelnému zaklínadlu, bývá zřídka vypouštěno do povětří, a pokud se tak ještě stane, vane z něj lehký pach naftalinových kuliček. Dnešní člověk si opět dovede vážit starých věcí, a minulosti se dovolává mnohdy víc než je zdrávo; aspoň v Čechách se mi někdy zdá, že pro samého Masaryka není vidět přítomnost. Stará hudba, staré obrazy, staré stavby, staré kafemlejnky zažívají renezanci zájmu, Ortega by se mohl radovat. Ledaže se opět trochu zmýlil, pokládaje vypuknutí moderny za úkaz trvalý, za příznak méněcennosti doby, a on to byl jen takový výkyv, vrchol nepravidelné sinusoidy. Taková je podoba mód: vlnovka, jejíž vršky a dna se střídají. Není proč se nad tím zvlášť znepokojovat.

*

Pro průměrného člověka se zmnožily možnosti zábavy během necelého století netušeně. Což je ovšem zlé, zní podtón té věty. No, já vám nevím. Zažil jsem si pěkných zábav před nějakými padesáti lety, v létě večer s vesnickou mládeží na lavičkách před chalupami, se zpěvem a pošťuchováním holek, nebo zase v bodrém prostředí starodávné hospody... to vůbec nebylo tak málo. Možná si toho Ortega nedovedl vážit, ale já bych ze srdce tyhle starožitné a již vymizelé zábavy uvítal zpátky. Zábava nejzákladnější, příjemné klábosení s přáteli, nám naštěstí zůstala, pokud je přimějeme vypnout televizi. Ale že by se něco zmnožilo... zmnožilo se leda tak rozličné přičumování, to ano. Stisknout knoflík, natáhnout si bačkory a civět, každý sám a potmě. Jít na fotbal a řvouce pozorovat, jak tam někdo jiný běhá za mičudou. Ale zábavy hodné toho názvu, zábavy tvůrčí nebo aspoň aktivní, nemluvě již o zábavách společenských, ochotnickém divadle, životě spolkovém, Sokolech a Baráčnících... bane, Ortego. Toho máme dnes jako šafránu.

*

Ortega nesdílí apokalyptickou představu, že současná doba přivádí svět nebo aspoň západní civilizaci k zániku. Píše ovšem, že naše doba se vyznačuje podivnou domýšlivostí... neuznává klasické a normativní epochy... pokládá se za nový, všem předešlým nadřazený život... Opakuji asi už trochu ohraně, že autor čerpal svůj dojem z pomíjivých nálad své doby. Třebaže Ortegovo století davů přešlo v jedenadvacáté, aniž nastala vláda elit či cokoli podobného, pocit nadřazenosti minulým věkům se v nijak zvláštní míře nevyskytuje, spíš naopak: po době neomezené víry v pokrok nadešla doba nostalgie. Ochota poučit se z hloupostí minulosti rovněž dříve nebývala větší než nyní, dokonce, jak můžeme pozorovat ze současného vztahu k válkám, ideologiím, etnickým čistkám a jiným jevům, je naše doba možná poučenější než všechny předešlé. Minulost není dobré podceňovat, ale ani zase idealizovat. Co je chybné v zásadě, je představa jednotlivých epoch jako otesaných špalků, stojících každý sám pro sebe, leda že je jeden větší a pěknější, kdežto druhý menší a škaredší. Nikoliv; dějinné epochy jsou patra téže stavby. Naše epocha v ní stojí zatím nejvýš, a je tudíž předešlým nadřazená; tak tomu bylo vždy. Přijdou nad ni další patra; je-li stavba tak špatná, jak mají někteří myslitelé zato, měla by se zřítit. Ale ona se zatím nikdy nezřítila, třebaže jsou leckde pod námi patra upatlaná z materiálu velmi mizerného. Nebo aspoň dle našeho zdání.

Nechci hovořit příliš nábožně, protože poukazy na vyšší moc bývají v diskusi často vytáčkou při nedostatku argumentů; ale je mi, jako by Stvořitel dobře věděl co staví, kdy má kterou cihlu vzít do ruky, a kdy nepovedené dílo zase zbořit. Pocit zániku v Ortegově době vyplýval ze zmatků a rozvratu po skončené válce a byl přechodný; to dnes se zdá, že k němu může být opravdovější důvod. Stačí pohled na jednotlivce a skupiny uvnitř naší civilizace a mimo ni zcela mimořádně, které se nezmohou na víc než na parazitickou existenci. Namnožilo se lidstvo na sedm miliard a pokračuje v tom zdatně dál…že by už Stavitel pokládal zednickou lžíci a bral do rukou krumpáč? Ale to už opouštím Ortegu a vydávám se cestou vlastního znepokojení, promiňte.

(pokračování zítra)