28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: O bídě politiky a novinařiny

23.8.2011

Kde jsou ty doby, kdy předseda vlády Miloš Zeman zcela otevřeně nazýval všechny novináře jakýmsi póvlem, odpadem či žumpou. Muž ten, byť již dlouho v politickém důchodu, své názory pravděpodobně nezměnil. Mají je i jeho nástupci a následovníci, byť mnozí z nich by nevolili tak příkrá hodnocení. Obecně však platí, že novináři jsou bulvární, protože za bulvár je u nás dnes považováno v podstatě (otázkou je, zda právem) všechno. Snad vyjma Katolického týdeníku, který nikomu nevadí. Takže novináři jsou čas od času (nebo každodenně) vinni za vše, co si veřejnost myslí. Pochopitelně, že v tom primitivním pojetí. To, že média jsou jistým odrazem veřejného mínění, není zas tak úplně jejich vina. A navíc to nemá nic společného s póvlem a žumpou.

Nikdy tomu nebude tak (doufám), že novináři budou psát výhradně to, co politici chtějí, nebo si přejí. I když jejich zaměstnavatelé je zaměstnávají s předpokladem propagace jistých idejí. Dodnes například nepochopím, jak jeden náš původně velmi vynikající konzervativní glosátor politiky a historie se mohl přestupem do levicového deníku stát někým (bohužel) úplně jiným. Jenže novináři jsou také zaměstnanci firem. Ty musí zajistit, aby noviny pravidelně (denně, týdně či měsíčně) vycházely. Což znamená, že zaměstnanci musí odevzdat nejen stanovené penzum textů, ale předpokládá to rovněž, že ony texty budou čtivé, v dobrém slova smyslu objevné, senzační a velice aktuální. To se novinářům daří více či méně, podle toho si jejich texty i vybíráme. A některé noviny si kupujeme také třeba proto, že do nich píše Vaculík, Klíma, Komárek, Klimeš, Doležal, Moc nebo také Mitrofanov. Případně i Neff, Tabery nebo Steigerwald. Nebo někdo jiný.

Politici mají velice silnou možnost psaní novin ovlivňovat. Nemyslím tím způsob, který byl, pokud se ovlivňování novin týče, vlastní Edvardu Benešovi. Myslím tím něco zcela jiného. Všichni politikové a současně státní činitelé mají své tiskové mluvčí, jistě dobře (a snad i právem) velice slušně honorované. Obávám se, že žádné naše periodikum nedostává denně (nebo tedy prosím alespoň dvakrát týdně) kvalifikovaný komentář z pera tiskového mluvčího předsedy vlády či některého z ministrů, o tom co vláda řeší, chce, potřebuje a prosazuje. Co ona velká skupina tiskových mluvčích dělá v době, kdy se nepodniká na jejich úřad žádný útok, to je mi opravdovou záhadou.

Tiskové mluvčí jsme si bohužel zavedli (má je dnes dokonce i každá policejní stanice nebo větší nezisková organizace) proto, aby se zodpovědní činitelé mohli vyhnout konkrétním otázkám, na které pohříchu nebývají schopni kvalifikovaně odpovídat. A my daňoví poplatníci tuto kamufláž platíme. Takže si politici a úředníci všech stupňů (patří sem i mnohé radnice) z našich peněz platí jakési zastírání jejich vlastní neschopnosti.

Abych byl konkrétní. Kdyby měl náš předseda vlády tak schopného tiskového mluvčího, který by psal lepší komentáře než těch několik desítek skvělých a dobrých komentátorů, které máme, byly by deníky i týdeníky plné skvělých postřehů tiskového mluvčího Petra Nečase. V jistých dobách i Miloše Zemana. Bohužel tomu tak není, proto také byli (a jsou?)novináři žumpa a póvl. Proč tomu tak není? Na to je jednoduchá odpověď. Kdybych byl předsedou vlády (ministrem), najal bych si někoho daleko lepšího, než jsou ti, kvůli nimž si noviny také kupujeme. Tragedie je totiž v tom, že to předsedu vlády (ministra) ani nenapadne a snad ani nesmí napadnout. Proto je obraz vlády ve veřejnosti takový, jaký je, a novináři jsou občas žumpou. Ale je to snad jejich vina, že nemají v tiskovém odboru vlády (či ministerstev a jiných institucí) partnery alespoň na úrovni?

V historii uplynulých dvaceti letech se našly snad jen dvě zvláštní výjimky. Petr Dimun byl v dobách největší slávy ministra JUDr. Pavla Němce schopen na první pohled neuvěřitelně přesvědčivě zdůvodnit a vysvětlit jeho jakékoli chování či selhání. A to byl oříšek. Z vášnivého obhájce ministrova a tak trochu i Unie svobody se poté stal bytostným sociálním demokratem a Jiřímu Paroubkovi skutečně poskytl služby nedocenitelné. A to takové, že se ho současní sociální demokraté tak bojí, že ho radši nechali v jeho domovské obci vyloučit ze strany. Nyní se již připravuje na propagaci Paroubkovy další strany a jeho komentáře, byť budou naprosto v rozporu s těmi předchozími, budou na první pohled opět brilantní a dokonale promyšlené. Jeho profesionální schopnosti jsou obdivuhodné, ostatní radši ovšem radši nekomentuji. Kdyby si Petra Dimuna například najal Ladislav Bátora, byl by tento velice brzy (s neopominutelnou podporou Hradu) jmenován předsedou vlády. O tom jsem přesvědčen.

Poté byl (a tak trochu ještě je) v naší politice také jeden velice dobrý glosátor, kterému, ač byl kdysi poradcem prezidentovým, bylo a je popřáváno velice málo sluchu. Jmenuje se Petr Mach. Leč jeho brilantním ekonomickým komentářům příliš ubližuje spojení jím založené strany s jinými problematickými subjekty. Proto je pro mnohé představitelem straničky, kterou nikdo bohužel nebere vážně. Ovšem v jiných, třeba větších stranách nemá Petr Mach šanci se uplatnit. On by hovořil a ostatní by mu nerozuměli. Je na to příliš vzdělaný.

A to je vše. Jinak mezi politiky nejsou lidé, kteří by si uměli vybrat skutečně kvalifikovaného a mimořádně nadaného tiskového mluvčího. Pro sebe, pro úřad, pro stranu, pro ideje. A máme je, neboť jinak by se v této zemi nemohly denně objevovat přesné, vtipné a velice fundované komentáře, většinou ve formě blogů. A to ve značném počtu.

Další věcí je to, že by politici měli umět sami publikovat. Asi se nikdy nedočkáme skvělých a často citovaných komentářů předsedy vlády Nečase, či předsedkyně sněmovny Němcové (sic!), nebo nedej bůh předsedy Senátu pana Milana Štěcha. Ani tolikrát citovaný senátor Jaroslav Kubera není schopen napsat komentář či hlubokomyslnou úvahu, bylo by to stejné překvapení, jakoby se něčeho podobného dopustil Zdeněk Škromach, či slovenský právník Michal Hašek nebo Bohuslav Sobotka. Je zajímavé, že ani tak „brilantní“ řečník, za jakého bývá označován hejtman Rath, není schopen žádného kvalifikovaného písemného vyjádření, neřku-li komentáře či eseje. Zatímco v první republice toho byli třeba v rozhovorech s Karlem Čapkem vynikajícími glosátory například Antonín Švehla či T. G. Masaryk, dnes je zde pusto a prázdno. Když si přečteme dopisy, které si vyměnil Viktor Dyk s Masarykem, cítíme z nich velice nadprůměrnou intelektuální výši, která nikdy nevytryskne vůči hlavě státu z žádného dnešního poslance či senátora (obojím bard Dyk byl). Že by náměstek ministra zahraničí napsal díla, která v téže funkci dokázal publikovat Kamil Krofta? Dovede si představit, že by předseda české vlády zveřejnil komentář, kterého by se dovolávali ještě dva týdny poté další komentátoři a publicisté? Nebo že by ho široce citovala zahraniční média? Nebo že by náš ministr financí provedl takový písemný brilantní rozbor eurozóny, že by kancléřka Merkelová začínala své projevy slovy: Jak napsal nedávno pan ministr Miroslav Kalousek…

Naléhavá otázka dnešní doby by mohla znít takto: to opravdu nemáme vzdělané a nadané muže a ženy v tomto státě? Odpověď by byla jednodušší, než si myslíte. Máme. Bohužel nejsou ani ve vládních službách ani ve funkcích, které by získali vůlí voličů či stran. A to je bídou naší novinařiny i politiky.