„Přihlásit se k pravici znamená víc než křičet, že nemám rád komunisty, Rusko a levici. V tom hlubším slova smyslu to znamená především mít jasno o svém vlastním životním postoji. Je to o úctě k právu, o úctě k rodině a taky o úctě k národním zájmům země. Je to o osobní integritě. O schopnosti postarat se o sebe a o své blízké“, čteme v zajímavém článku v Lidových novinách z 29. listopadu 2008. Skutečně pozoruhodné. Ještě kdyby tam bylo napsáno, že pravičáci jsou lidé zvláštního ražení (J.V. Stalin : „Komunisté jsou lidé zvláštního ražení“) a že mladý je každý pravičák (P. Kohout: „Mladý je každý komunista“), bylo by zřejmé, jak podivné mají kořeny tyto šílené představy o tom, že s politickým názorem, event. s členstvím v politické straně jsou spojeny i osobní vlastnosti člověka.

A kdopak nám to v článku Naše pravice potřebuje novou alternativu říká, že člověk s levicovými názory nemá žádnou úctu k právu, a tedy zřejmě krade na potkání a možná i loupí, že levičáci nemají úctu k rodině, a proto se jen oni rozvádějí, opouštějí své manželky a jen kovaný, ženatý levičák může žít se svojí milenkou, že podnikatel s milionovým měsíčním platem je správný pravičák, neboť se zcela zřejmě dobře dokáže postarat o svoji rodinu, zatímco jeho zaměstnanec s nízkým, nebo dokonce s minimálním platem žádný pravičák – to dá rozum - být nemůže, neboť se zjevně o svoje blízké tak úplně bezvadně postarat neumí, nebo dokonce že jen levičák může klesnout tak hluboko, že má rád Rusko, např. Lermontova a Tolstého? Sděluje nám to Petr Havlík, dříve zakládající člen ODS a dnes pretendent zřejmě připravované nové, konečně již skutečně pravicové strany.

Komunistům jsme se dříve smáli, že se svými představami o osobních vlastnostech člena strany mají blízko spíše k církvi, která má na osobní integritu svého člena jistě větší a přirozenější právo, než politická strana, které přece jen záleží, resp. mělo by záležet spíše na politickém postoji, než na osobních vlastnostech člena. Ale legrace to tak zase úplně není. Přesvědčení, že ten, kdo je mým politickým odpůrcem, je ještě navíc také špatným člověkem, je jedním z kořenů bídy současné české politiky. Představami o tom, že nositelé jiných politickým názorů (a jejich volič) jsou mimo to ještě také nositeli negativních, odporných lidských vlastností, je dlážděna cesta do politického pekla. Čím dříve se podle těchto představ přestaneme chovat, tím pro republiku lépe. Nositele jediné pravdy, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jsou také jedinými slušnými lidmi na světě a že jejich političtí odpůrci jsou charakterově deprivovaní blbci, naše politika, a to ani ta pravicová, dnes opravdu nepotřebuje.

Autor je poslanec za ČSSD