19.10.2017 | Svátek má Michaela


SPOLEČNOST: Normální je neudávat

2.2.2017

Ale na rozdíl od nekouření, které se stalo zákonem vymahatelné, udávání čeká zřejmě zcela opačný osud. Jako by po těch létech od revoluce (kdy už nejsme jako oni) nastal absťák a půlka národa si chce zaudávat (technicky snadno a anonymně).

To bylo řečí, že kdo je členem strany, je jasný práskač, má to v popisu práce. (Ten, kdo koná nepravost - nezaslouží si shovívavost - označit ho, je dějinná povinnost - i kdyby to táta byl.) A to bylo řečí okolo seznamů: Publikovat - nepublikovat? Ublížit - neublížit? Kdo škodil - kdo neškodil? A kolik úsilí stálo očistit jméno, když někdo na seznamu byl, nikoho však neudal, nikomu neškodil. A teď najednou, že by 55 % národa nemělo problém? Jedná se sice o jiný typ prohřešků, ale stejně - tolik uvědomění si snad ani nezasloužíme! Seznam dlouhý pár miliónů řádků, to je potenciál pro nějakou stranu, jen si dát snadné udávání do programu. (A těch 45 % lhostejných už dobrým příkladem převychováme a to bude psina až 100 % občanů se bude navzájem udávat.)

Celou debatu nastartoval udávací server (pomůcka pro zavedení EET) – novinka, poznatky vědy a techniky ve službě lidu. A ti, co dlouho neměli kde vykonávat svoji potřebu (udávat), se konečně dočkali.

Normální je ale neudávat, normální společnost žije a funguje i bez udavačů (z lidu) a s šidiči si poradí i jinak. To jsme věděli už ve škole, že žalovat se nemá, že „žalobníček - mastný rohlíček“ kazí hru, vnáší tam něco nezdravého a od takového raději dále. A i moudrý pan učitel, když mu Anička žalovala, že ji Honzík tahá za cop, tak jí řekl, aby mu příště dala pořádný lepanec (a jeho s tím neotravovala). Jiné je to, když jde o zdraví nebo o život. ... ale jiné to není, když jde o lístek od pokladny! Moudrý ministr, když by mu nějaký šplhoun hlásil: „Pane ministře! Pane ministře! On mi nedal paragon!“ tak by mu řekl: „Koupíš bez papíru a ještě žaluješ! Tak jsi mu neměl dávat peníze. Každý sám poctivě ať chce doklad hned a přímo na místě a nedomáhá se ho oklikou přes ministerstvo. Když ti hajzlbába/dědek nedá papír, tak si to taky umíš vyřídit sám bez ministerstva!“

Ale udávání (anonymní i osobní) bylo a je tu pořád – aspoň trochu. Nejvíc se mu daří tam, kde je cosi divného, kde je najednou hodně co udávat. Kde se cosi prosazuje uměle a násilím, tak tam je to i nutné, nevystačí se s běžným aparátem a zapojí se amatéři z lidu – nasadí jim přilbici hrdiny (udatný udavač úspěšně udával!), ale ve skutečnosti je to jařmo užitečného... na špinavou práci a žádný dobrý kšeft to není - udává se snadno, ale žije se s tím blbě (Jidáš by mohl vyprávět).

Udávání zraňuje osobnost člověka. Lépe je řešit nekvalitní služby v hospodě přímo: „Františku, tak takhle nevypadá načepované pivo a až budu platit, tak chci lístek – posledně jsi mi účtoval nějak moc piv!“ A po nějakém čase:„Tak jo, už to má úroveň - dones nám po štamprli a sobě vem taky!“ A žije se dál! Ale ten, kdo se řídí návodem a udá to úřadu, pokoje nenajde a je několikrát ponížený:

- tím, že ho hospodský ošidil,
- tím, že nebyl schopný se bránit přímo do očí a žaloval,
- tím, že se musí chovat jako by nic a přetvařovat se,
- tím, že úlevu nepřinese ani kontrola a případná pokuta (dyť ten Franta i s tím šizením vycházel tak akorát a po té pokutě už to zabalil a já to vlastně tak nemyslel).

Akceptace anonymního udání navíc dává možnost otravovat náš život pochybným charakterům. Společnost se nemění s datem vyhlášení volebních výsledků nebo revoluce, obsahuje pořád zhruba stejné procento lidí bez zábran, krutých a bezcitných. Různé doby (režimy, zákony) ale dávají těmto lidem různé možnosti vy(za)niknout. Někdy se to bere jako nemoc a jindy se jim svěří moc, ne moc kontrolovaná a neštěstí je tu. Historie se tak opakuje, nejsme imunní, jsme poučování, ale nepoučitelní.

Nebylo většího poučení než druhá světová válka a za pár let... ti, co udávali za války, udávali opět a ti, co trpěli v táborech, byli v táborech zase. Teorie mohou být nádherné, důležité je, jakým charakterům doba co svěřuje.

A nakonec ještě: Kde je měřítko, co mě pálí a co nepálí a co hasit a co ne? To nedá žádný zákon, to dá koalice rozumu, (sou)citu a svědomí. Zákon je příliš jednoduchý: Nedal lístek – udej! Poslouchá rozhlas – udej! Čte a mluví si, co chce – udej! Anekdotu slyšel – udej! Lístek nedostal a neudal – udej! Ale kdo má v tom pak žít? Vždyť to se nemá udávat anonymní figurka, ale soused přes ulici, se kterým se celý život potkávám - obrazně je to stejné jako udat někoho z rodiny.

Ne nadarmo je starozákonní desatero doplněno novozákonním: „Kdo je bez viny, hoď první kamenem! Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Nejprve vyjmi ze svého oka trám a potom až se dívej na chyby druhých! Udávej sám sebe vlastnímu svědomí – přikázání jsou psána v osobě druhé, ne třetí!“

A jsme na tom opravdu tak zle? Udávací web EET byla první vlaštovka, která na zimu odletěla do teplých krajin (kde se bude živit lahodným teplým bonzem) a snad tam i zůstane, ale možná se vrátí v celém hejnu. Budou mít u nás dostatek potravy? Doufám, že ne! Ale kdoví, jakých odkazů se dočkáme na „www.udavac.cz“. Protože každý, kdo něco dělá, je (s)prostě (s)prostý podezřelý a zralý na všelidový dohled (soud).

Normální je neudávat. Normální je neokrádat stát na daních. A my přece nejsme národ zlodějů a skrblíků a udavačů (45 : 55)! Štědře se přispívá na oběti katastrof a kolik dobrokonajících spolků tu dlouhodobě existuje nebo má pobočky, to by v národě lakomců fungovat nemohlo. Nepoctivost hraje svou roli, ale podstatnější zlo je nedůvěra ve stát coby dobrého a rozumného hospodáře.

Každou chvíli jsme informováni, kde všude se rozhazuje – některé odměny a platy úředníků jsou mimo chápání běžné populace, dotace na kde co, padáky ze zlata, přibývání úředníků – ne servis, aby se dobře žilo, ale dohled, aby se nekradlo a vše plnilo a kontrolovalo, a přitom je tu kozel zahradníkem. A co padne každému do oka! Ta naše krajina česká zežloutla a zešedla – to nejsou lány obilí, to kutají zlatokopové. Nezaseli, zem nedává žito na chleba, ani na žitnou kořalku, ani nevydává drahý kov ze svých hlubin, to zlato se kutá právě z našich d(l)aní (a Horymír krčí rameny, že to tak musí být a Šemíkovi je zle – napásl se v řepce). A tak lidé ochotně dávají každoročně tisíce na konto Kašpara, Melichara a Baltazara, ale ošívají se zdaňovat příjmy.

Cesta ke stát neokrádající společnosti tedy, kromě čidla do každé peněženky a zavedení „práva udávat“ každému, kdo má přístup k internetu, vede hlavně přes řádné hospodaření s vybranými penězi a kampaň – ne proti živnostníkům, ale kampaň ukazující, jak se s daněmi nakládá, že úředníků ubývá, předpisy se zjednodušují, aby se nedalo chytračit, že z daní vybraných od lidí se dělá hlavně servis pro lidi, ne pro vládu a její aparát. To je agitace a motivace plátců.

Kdyby si Tři králové vzali k ruce dalších deset služebníků, z vybraných peněz jim platili nesmyslné odměny a část peněz by věnovali na projekt „Chytání světla z hvězdy betlémské“, tak by mohli zvonit, zpívat a psát křídou na futra sebevíc usilovně, ale dostali by, obrazně, leda tak po hubě.



Diskuse


J. Jurax
1:18
3.2.2017

K. Potoček 413
22:28
2.2.2017

O. Horák
17:09
2.2.2017

F. Lesniak
16:00
2.2.2017

A. Alda
14:40
2.2.2017

Z. Rychlý
14:37
2.2.2017

Ś. Svobodová
13:04
2.2.2017

A. Alda
14:42
2.2.2017

P. Sulc
2:46
2.2.2017

J. Balcar
6:43
2.2.2017

P. Sulc
7:36
2.2.2017

P. Harabaska
9:55
2.2.2017

P. Sulc
0:28
3.2.2017

P. Harabaska
8:57
3.2.2017

P. Sulc
22:12
3.2.2017

P. Harabaska
8:42
4.2.2017

A. Bocek
7:31
2.2.2017

M. Porubčan
8:22
2.2.2017

P. Lenc
10:13
2.2.2017

V. Kotas
1:14
2.2.2017

J. Kovaříček
0:43
2.2.2017

počet příspěvků: 32, poslední 4.2.2017 08:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.